Sluneční jitro je planoucí meč. Tisíc výrazů by mělo mít pro svou krásu: jeho úder tě přivede do ráje!

Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno.

Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě - bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V trávách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem proběhne mráz; lépe se nehýbat, tiše spočívat. Jen oči hledí k nebi dosud bledému. A náhle prožiješ stejnou vteřinu štěstí jako Eskymáci, když spatří na sklonku polární noci vysoko na černé obloze zářivě bílého ptáka. Prvního osamělého ptáka, který se po zimě vrací a letí: z jihu na sever! V eskymácké zemi je dosud tma a mráz a slunce ještě pod obzorem, ale zpod něj již vysílá paprsek světla měsíce nespatřený, týdny očekávaný a ozařuje jím zespodu hruď letícího ptáka. První paprsek v temnotách! Bílý arktický pták tiše vesluje vzduchem, netuší, jaké zářící poselství nese, ale dole pod ním severní lidé jásají, křičí, skákají, řvou štěstím: slunce, život a teplo se vracejí.

I ty, bratříčku, vidíš, jak nad severovýchodním obzorem vyvstane na bledém nebi zelenavý mrak. Mráček. Plyne osamoceně oblohou, široko daleko sám. Slunce dosud nevidět. Hle: záda jitřního mraku jsou dosud tmavá, ale hruď již zářivá. Ten, jemuž ukazuje a vyrovnává nebeskou stezku, jej již ozařuje zpod obzoru svým jasem. Vzchází nový den, v něm se odehraje všechno. Také zemřít můžeš, noci se nedočkat. I spánek je krátká smrt. Ale nyní: nový den!

Když slunce vyjde, zmizí mrak v jasu, rozplyne se. Ležíš stále uzavřen ve spacím pytli, jen chřípí vdechuje vzduch stále vonnější a oči hledí do dosud neoslepující záře. Usmíváš se štěstím: probudil ses a hned tě napadla tisíce roků stará věta indických Upanišad, že jediný je ten, který sídlí v člověku a který sídlí ve slunci. Tehdy je nejlépe zazpívat jitřní oslavnou a děkovnou píseň, písničku, umíš-li nějakou. A neumíš-li, můj bezbožný bratříčku, vymysli si ji, bude se ti ještě mnohokrát hodit.

Ze spacího pytle již stoupá pára, plamenný pták mává stále vřelejšími perutěmi a táhne z tebe rosnou vlhkost. Již se můžeš v pytli pohnout, lenivě rozvalit, mrazivý záchvěv již neprochází tělem. Nebesa dští stále větší vedro. Brzy se opět nesmíš pohnout, ne již kvůli chladu, ale horkem: pohneš-li se, zaleje tě v pytli dusné, mrákotné vedro. Slunce a dusno stoupají. Tehdy přijde svatá chvíle: ani vteřinu již není možné ležet ve spacím pytli. Vysoukáš se ven, ale ani tak nemožno ležet, nelze se svlékat postupně. Naráz ze sebe strhneš všechny noční hadry.

Nejkrásnější je, jsi-li na planinách sám. Ulehni na spací pytel nahý. Bezměrná úleva. Slunce zpívá, hedvábný vzduch ovívá, první přítelkyně mouchy na tebe usedají. Neodháněj je, zpívají ti, olizují tě, skýtáš jim rozkoš. Važ si toho, že někomu můžeš skýtat rozkoš, bratříčku, jednou budeš prstíčkem hrabat! Větřík, vítr se zvedá. Bratřík větřík. Vlahý, ale mouchy přesto odlétají. Nádherný neevropský pocit - ležet nahý na pastvinách. Vydán nebi. O mnoho nás připravují hadry, šaty, oděvy!

A nejsi-li na planinách sám, když jitro vyhrává na letní slunovrátek? Tím lépe, probudíš-li se vedle dívky se zářícíma očima a hebkým hříběcím chřípím. Možná, že právě ona ti za takového jitra rozžehne nad hlavou milostnou lampu, růžové světlo, které zazáří jen několikrát za život, někdy jen na vteřinu, někomu jednou, jinému nikdy, ale stojí za to trmácet se kvůli němu světem! Navždy si ho pamatuješ. Vesmír tehdy vytahuje kotvu. Nekonečná, vteřinová plavba. Mrazení v zádech, slzy štěstí. Tiché zvonění v hlavě, šumění, vyzvánění, růžové světlo při zavřených víčkách. Úplnost, plnost všeho. Dotkneš se lehce dívky a přijde ta chvíle. Svět tone v růžovém světle. Loď blaženosti se houpá na slunečních vodách. Takové světlo, vždy neočekávaně a nevyvolatelně, může zasvítit i jinde, v nejhlubší klášterní samotě, na vrcholu velehory, na stupních vítězů před tisícihlavými zástupy, nad dokončeným dílem, při zpěvu pastevce, když odplouvá mořská loď. Ale nejčastěji ho přinášejí dívky, vonné světlonošky. Vonné světlé nožky - hrají s nimi nejstarší, nejkrásnější hru.

Také milovat se je nejkrásnější ráno. Nejčistší. S dívkou s mořskýma očima. Na planinách, vydáni dychtivému slunci. Jako divocí koně. Hřívy vlají, ržání, křiky se tam tratí. Snad to není hřích, nebyl jsem to já, kdo vdechl dívkám divokou vůni a dal jim horkou pokožku. Jediný je i ten, který sídlí v dívkách a který sídlí ve slunci. Za takových milostných jiter, kdy slunce tkví v modři jako planoucí hřeb, si myslívám, že je lepší se milovat jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura. Že krásnější je jediný zářící rok života než padesát matných let. Že jediný planoucí den vydá za deset tisíc tmavých. O dnešek se starej, bratříčku, zítřek se postará sám o sebe! Ale ne vždycky si to myslívám, vždyť ne vždycky září horké slunce nad planinami.

Nejen ve slunci pod širým nebem dalekých cest je možno prožít nádherné jitro, můj životem omrzelý bratříčku! I doma, za listopadových vichrů a kalných .chladen vzchází nový den. Většina lidí, kupodivu, nenávidí jitra, nenávidí probuzení, znovuzrození. Netřeští radostí, ale plouží se sklesle domem a zrůdně se bojí nového dne. Starci bez naděje. Vědí asi, jak den skončí, proto nenávidí jitra. A stačí málo, aby i jejich jitro zezlátlo a den byl stříbrný. Stačí udělat tři věci: zazpívat děkovnou píseň; vykoupat se ve studené vodě; zacvičit si; divoce zatancovat. Tři urážlivě snadné věci a změní se svět! Kalná myšlenka a ochablost zmizí a na jejich místo přiletí síla a s ní přiběhne veselá myšlenka, myš Lenka, myškalenka. Pouhé tři věci, píseň, voda a trochu námahy a jitro je jiné. Ale marné psaní, vím, že to nezkusíš, že se nezměníš, životem omrzelý bratříčku!

Jdu pak ranní ulicí, rozhlédnu se: liduprázdno. Zatančím tedy jitřní taneček. Zatočím se radostí kolem dokola, zadupu, neumím nic lepšího - je nový den. Ještě liduprázdno. Zamečím proto jako kozlík. Hlasitě. Méééé! Pod jasanem dlouho močí starý prostatický ratlík, pozdravím ho co nejfrrrrancouzštěji: "Bon jour, mon ami, ca va?" Stále nádherně liduprázdno.

Jitřní zpěv, koupel, pohyb - pocit síly a zdraví. Nezdolnosti těla. Neporazitelnosti duše. Můžeš pak sedět bez pohnutí s rukama na stole, ale přesto cítíš, že jsi silný jako irbis, sněžný pardál, nejkrásnější zvíře. Svaly na zádech se ti samy napínají, a sevřeš-li ruku v pěst, žádná moc ti ji bez tvé vůle nerozevře. Sedíš nehnutě, jako když pardál číhá na horské ovce, připravený ke skoku a nabitý výbušnou silou, ale navenek nehybný. Leží na sněhu jako balvan. I ty sedíš klidně, ale z nitra ti sálá teplo a síla. Nádherný pocit. Celý svět ti v tu jitřní chvíli patří. Sedíš o samotě, nepatrný a bezvýznamný, nikdo o tobě neví a přesto: v takovém jitru ti patří zeměkoule!

vydalo nakladatelství Vestri