Je zajímavé sledovat vývoj duchovních směrů v České republice. Podívat se na známá jména českých mystiků, prostudovat si jejich učení. Zjistit co ovlivnilo jejich cestu a jak oni samy ovlivnili svoje žáky. Většina českých mystiků byla ovlivněna tradičními duchovnímy směry a nebo spíše představiteli těchto směrů. Každý duchovní hledající hledá kontakt s nějakou konkrétní osobou, nějakým konkrétním mistrem.
V Čechách byl jedním takovým významným Mistrem i František Drtikol. Velká většina současné duchovní scény je nějakým způsobem s touto významnou osobností spojená. Neznám přesně všechna ta jména, ale vím, že například Míla Tomášová, Eduard Tomáš, Jarka Kočí byli s Drtikolem ve velmi úzkém kontaktu. Je zajímavé, že i přesto, že Drtikol který učil tzv. dlouhou cestu, a tak zdůrazňoval například procvičování čakramů, pranajámu atd., někteří jeho žáci byli později ovlivněni učením Ramany Maharišiho, mudrcem žijícím na jihozápadě Indie v Tirunvamalai, který učil v duchu Advaity.
Rozhovory, které Maháriši vedl s příchozími hledajícími v ašrámu na úpatí hory Arunáčali, jsou vyjádřením Advaity v té nejčistší podobě. Maháriši v rozhoverech s návštěvníky vždy odkazoval k základnímu faktu bezpodstatnosti předpokládaného omylu fiktivní osoby. Učení Advaity se ve stejné čistotě objevilo nezávisle na Mahárišim později prostřednictvím indického mudrce Nisargadatty Maharadže a jeho žáka Rameshe Balsekara.
Je velmi přínosné si rozhovory s Mahárišim přečíst, nejlépe v anglickém originálu. Existuje i český překlad, který ovšem ne každému může vyhovovat, protože obsahuje řadu rozsáhlých poznámek překladatele, které dle mého názoru učení Ramany Mahárišiho deformují a původní význam rozhovorů zkreslují.
Z těch následovníků Drtikola, kteří byli ovlivněni Ramanou Mahárišim, byli někteří, kteří intuitivně pochopili přímou “cestu“ Maharišiho. Jedním z těch kdo Mahárišiho pochopili byla podle mne Míla Tomášová. Obzvláště z rozhovorů z jejích posledních let života je cítit jasné pochopení Advaity.
Jiní, zřejmě pod vlivem konceptů smíchaných z buddhismu a jógy, a vlivem dlouholetého provádění dechových cvičení, a v neposlední řadě chybějícím osobním kontaktem s mistrem, učení Mahárišiho nepochopili. Následoval zmatek, frustrace a strach, který nepochopení provází. A tak se objevila snaha učení Advaity, překroutit k obrazu svému. Po mnoha letech kdy prováděli koncentrační cvičení, zaměnili výsledky koncentrace, schopnost pracovat s myslí, pracovat s představami, se sny, za skutečné Poznání. Bohužel nedošlo k pochopení a tak přetrval dualistický pohled na svět. Advaitu, která je jasným ukazatelem směrem k Pravdě, ale pouze ukazatelem, prstem, se snaží prezentovat a posuzovat jako systém, jako metodu vedoucí k cíli. Zatímco Advaita jasně deklaruje, že představy času a prostoru jsou jen představami, tak tito dualisté, jim dávají relativní platnost a na tom dále budují svoje argumenty a vlastní chybné výklady Advaity.
Jsou na tom stejně jako žebrák, který se chce stát králem. Mudrc mu řekne, že stačí aby se choval jako král. A žebrák neustále dokola naříká jak se můžu chovat jako král, když jsem žebrák. Když žák potká svého Guru, a ten mu obrazně řečeno řekne, ty jsi král, tak žák prostě nemůže nevěřit, že to tak není.To je milost Guru.
Když taková milost chybí, tak dualismus trvá a veškerá duchovní cvičení jsou jen bolestivým a zbytečným divadlem bez účinku.
A tak úvahy snažící se porovovnávat Advaitu a Kašmírský šivaismus, založené na dualistickém pohledu, jsou nesmyslné. Je zajímavé a vlastně i příznačné, že tito pomýlení vykladači Advaity, kritizují různé Mistry Advaity. Často omílají: „Jak ten mohl říci toto, a jak tamten mohl říci tamto.“ I když to vyznívá jako kritika, jde možná spíše o strach z neznámého, z nepochopeného. Oprávněný strach a frustrace, že každodenní několika hodinové meditace, pranajámy a různé techniky, prováděné desítky let nepřinesly Poznání. Z úst některých těchto kritiků občas i zazní celkem upřímně jejich vlastní pochybnost: „Udržím si dosažené poznání i po smrti?“, „Dokážu zabránit znovuzrození?“ V duchu jejich dualistického chápání skutečnosti by odpověď mohla znít: „Nemusíte mít strach, důkazem toho, že to dokážete je vaše současná snaha to dokázat. Dokážete to, přesně stejně jako už to jste to dokázali tolikrát předtím.“ V duchu advaity by odpověď mohla snad znít: „Cokoliv bylo dosaženo není skutečné. Sám dosahující je iluze. Poznání nemůže být výsledkem úsilí. A úsilí nemůže být příčinou Poznání“. Skuteční Mistři Advaity s neotřesitelnou vírou a z hloubky vlastního poznání jasně deklarovali, že narození a smrt jsou iluze, z prostého důvodu, že se rodí tělo, nikoliv entita.
No a jsme zase u příběhu žebráka, který se chtěl stát králem. Stejně tak tihle dualisté, si řeknou, samozřejmě že narození je iluze, ale já přeci tooooolik trpííííím. Může být vůbec praktické přijmout pravdu o iluzornosti zrození, o bezpodstatnosti jedince? Otázka je, jestli je praktické celý život provádět disciplínu založenou na konceptech času a prostoru, když nakonec stejně říkám, že straaaašně trpííím? A lze vůbec věřit jejich ujištění, že po smrti bude lépe, když oni sami o tom pochybují? Nepotřebovali by tito “mistři“ sami Guru, aby je zbavil pochybností?