Když si o vás, anebo o něčem jiném, vytvořím obrázek, jsem schopen tuto svou představu vnímat, takže je tu na jedné straně můj obraz a druhé pozorovatel. Vidím například na někom červenou košili a mou bezprostřednostní reakcí je, že se mi líbí nebo nelíbí. Líbení či nelíbení je důsledek mého vkusu, mého vychování, mých asociací a sklonů, mé získané a zděděné povahy. Z tohoto středu pozoruji a soudím a pozorovatel je od pozorované věci oddělený.

Pozorovatel si je však vědom víc než jedné představy. Vytváří jich tisíce. Jsou však něčím jiným než on sám? Není on také jakousi živou představou: neustále něco přidávající a ubírající, neustále cosi zvažující a srovnávající, představou, která se skládá z jeho znalostí a výpočtů a pořád mění pod tlaky a vlivy zvenčí i zevnitř? Prohlédnete-li si pozorovatele - jímž jste vy sám - bedlivě, zjistíte, že ho tvoří vzpomínky, zkušenosti, události, ovlivnění, tradice a mnohá rozličná trápení: celá vaše minulost. Pozorovatel je tedy přítomnost i minulost a jeho součást tvoří i zítřek, který na něho teprve čeká. Je tedy na půl živý a napůl mrtvý, a vy ruku v ruce s touto smrtí a životem pozorujete, a tento stav mysli, zakořeněné v poli času, se dívá na žárlivost, strach, válku anebo na rodinu (na ten ošklivý uzavřený spolek nazývaný rodina) a tyto pozorované uzly, které jsou problémem i výzvou a pokaždé něčím novým, se pozorovatel snaží rozmotat. Jenomže při tom tyto nové výzvy obléká znovu a znovu do starých šatů, a vy se proto potácíte v nekončících konfliktech.

Pozorovatel, coby jedna představa, pozoruje kolem sebe a v sobě tucty dalších a říká: "tahle se mi líbí, proto si ji ponechám; tata se mi nelíbí, tedy se jí zbavím." Jenomže on sám se skládá z nejrůznějších představ vzniklých reakcí na ostatní. Přicházíme tedy k bodu, kdy můžeme říci: Pozorovatel je také představa, vydělená z jiných, které pozoruje. Vznikl z nejrůznějších obrazů a myslí si o sobě, že je čímsi stálým, takže mezi ním a představami, které si vytvořil, je předěl - časový interval. To vytváří rozkol mezi ním a ostatními představami, o nichž věří, že jsou příčinou jeho potíží. Říká tedy, že se jich musí zbavit. Ale už toto přání produkuje novou představu.

Zvážení tohoto všeho - což je opravdová meditace - ukázalo, že v nás existuje ústřední představa, složená z mnoha dalších. Tahle ústřední představa - pozorovatel - je cenzorem, který zakouší a hodnotí, a vládcem, který se snaží panovat všem dalším představám, anebo je odstranit. Všechny ostatní představy jsou produktem pozorovatelových úsudků, názorů a závěrů - zatímco on je složen z nich. Pozorovatel je pozorované.

Pozornost nám tedy odkryla stav naší mysli. Poukázala na nejrůznější představy a rozpory mezi nimi. Odhalila z toho vznikající konflikty a naše zoufalství, že nejsme schopni patřičně s nimi naložit. Odkryla také nejrůznější pokusy o únik. Provedla to s obezřetnou, zjitřelou bdělostí, v níž se uskutečnilo prozření, že pozorovatel je pozorované. Nezafungovala tedy žádná nadřízená instance, aby nás probudila, ani žádné vyšší já, nýbrž naše bdělost odkryla totožnost pozorovatele a pozorovaného. Nadřízené instance a vyšší já jsou iluze a smyšlenky.

Když si položíte určitou otázku, která bytost ve vás přijme odpověď? A která ji bude hledat? Pokud je součástí vědomí, součástí myšlení, pak není schopna náhledu do podstaty. To dokáže pouze bdělost. Jakmile se však objeví bytost, která se domnívá, že musí dosáhnout stavu bdělosti a cvičit se v ní, pak běží znovu o pouhou představu.

Nahlédnutí, že pozorovatel je pozorované, není sebeidentifikací s pozorovaným. Identifikovat se je celkem snadné a děláme to skoro všichni. Identifikujeme se s rodinou, manželem nebo manželkou, se svým národem a způsobuje to velká neštěstí a strašlivé války. Nám jde však o něco úplně jiného. A je třeba pochopit nikoli slovy, nýbrž v samém jádru a u kořene nás samých.

Ve staré Číně než umělec začal malovat například strom, sedával před ním celé dny, měsíce, ba roky. Nebylo důležité, jak dlouho. Malíř se s tím stromem neidentifikoval. Sedával tam, až se jím stal, až jím byl, až mezi ním a stromem neexistoval odstup. Až mezi pozorovatelem a pozorovaným nebyl prostor. Nebylo nikoho, kdo zakoušel krásu, pohyb, stín, hloubku listoví, kvalitu barev. Malíř tím stromem zcela byl. A jen v tomto stavu pro něj bylo možné malovat.

Každý pohyb na straně pozorovatele - dokud nepochopil, že je pozorované - vytváří pouze sérii představ, do nichž znovu a znovu upadá. Co se však stane, když zjistí, že pozorovatel je pozorované? Postupujte pomalu, velice pomalu, protože věc, kterou se zabýváme, je dosti složitá. Co se stane? Pozorovatel naprosto přestane jednat. Předtím pokaždé říkal: "musím s těmi představami něco udělat; potlačit je anebo jim dát nějakou jinou podobu." Byl vůči pozorovanému neustále aktivní, plný vášnivých skutků nebo nedbalých reakcí, a toto souhlasné a nesouhlasné reagování ze své strany považoval za pozitivní čin: "Tohle se mi líbí, a proto si to podržím, jiného se naopak zbavím." Jakmile však pozorovatel pochopí, že věc, s níž manipuluje je on sám, pak mezi ním a jeho představou končí veškerý rozpor. on sám je tato představa! není vůbec od ní oddělen. Předtím s ní pořád něco prováděl, anebo se o to alespoň pokoušel. Jakmile však pochopí, že on sám je tato představa, pak v něm už není místo pro souhlas nebo nesouhlas a konflikt ustává.

Jak také jinak? Když jste něco vy sám, co s tím můžete dělat? Proti tomu se nelze bouřit, nelze tomu uniknout, ba ani to přijmout. Je to prostě tu. A tak pozorovatelovo jednání, které vycházelo ze souhlasu či nesouhlasu, skončilo.

A vy zjistíte, že je ve vás nádherná živá bedlivost, která není vázána na žádnou ústřední bytost ani žádnou jinou představu. Z této bedlivé intenzity vyvstává nový druh pozornosti. Na jejím základě se mysl, která JE bedlivostí, stává nesmírně citlivou a vysoce inteligentní.