Zeptejme se však nejdřív, jestli svobodu opravdu chceme. Zajímá nás naprostá svoboda, anebo jen vysvobození z nepohodlných a nepříjemných okolností? Rádi bychom se osvobodili od nevlídných a bolestivých vzpomínek, od zlých zkušeností, ale stejně tak rádi bychom si podrželi své útěšné teorie, hesla a vztahy, které nám přinášejí uspokojení. Ale jak jsme už viděli, podržet si jedno a zbavit se druhého není možné, protože potěšení a bolest jsou od sebe neoddělitelné.

Je tedy záležitost každého z nás, jestli chce nebo nechce být naprosto volný. Pokud ano, pak je třeba porozumět, co svoboda obnáší a v čem vlastně tkví její povaha.

Když se z NĚČEHO vyvléknu nebo vymaním - například z psychické bolesti - je to svoboda? Anebo to slovo znamená něco úplně jiného? Jistě se lze například vymanit z žárlivosti. Ale nebude to pouhá reakce, která nemá s volností mnoho společného? Vymanit se z určitých názorů na základě rozumové úvahy lze celkem snadno. Ale důvod k tomuto "osvobození" je pouhou reakcí, protože mé přání zbavit se svých názorů způsobila skutečnost, že se mi staly například nepohodlnými anebo vyšly z módy. Nacionalistou nejsem třeba jen proto, že věřím v internacionalismus, anebo že z ekonomických důvodů nepovažuji za rozumné zaobírat se hloupostmi, jako jsou státní znak nebo vlajka, a tak jsem to hodil za hlavu. Anebo jsem se třeba konečně vyvlékl z vlivu nějakého duchovního či politického vůdce, který lidem slíbil svobodu, jakmile vyhraje volby a nastolí pořádek. Má však rozumová úvaha a logický závěr něco společného s volností?

Prohlásíte-li, že jste volní tím, že jste se NĚČEHO ZBAVILI, šlo o pouhou odezvu, ze které hned vzejde podřízenost vůči něčemu dalšímu, co vás znovu ovládne. Tímhle způsobem dochází k celé řadě reakcí, z nichž každou by šlo nazvat volností či svobodou, ale s opravdovou volností to nemá pranic společného: je to pouhá obměna nadále přetrvávající minulosti, k níž naše myšlení neustále tíhne.

Současní mladí lidé se bouří, jako všichni mladí lidé, proti dnešní společnosti - což samo o sobě není nic špatného. Ale vzpoura neznamená svobodu, protože je pouhou odezvou vytvářející vzory, jimiž se zase necháte spoutat. Máte sice dojem, že vytváříte něco nového, ale není tomu tak. Jsou to jen staré věci v novém balení. Každá společenská anebo politická revolta se nutně zvrhne ve staré známé měšťáctví.

Svoboda přichází, když vidíte a jednáte - ne když se bouříte. Vidět a jednat je totéž. Děje se okamžitě, jako když jste zahlédli nebezpečí. Pak není co váhat, přemítat a rozvažovat. Nebezpečí vás strhne k jednání. Vidět proto znamená jednat - a být volný.

Svoboda je stav mysli - není to OSVOBOZENÍ OD NĚČEHO, nýbrž pocit volnosti - volnosti pochybovat, klást otázky, a mít proto v sobě pořádný kus činorodosti a bdělosti, které jsou s to odvrhnout každou závislost, podřízenost a přizpůsobivé služebnictví. Svoboda znamená stát úplně sám. Může k ní však dospět mysl vychovaná v prostředí závislosti na okolí a na vlastních sklonech, jestliže svoboda znamená naprostou samotu a není v ní místo pro vůdce, tradici ani autoritu?

Samota je rozpoložení, v němž jste nezávislí na vnějších podnětech a na vědomostech. Není výsledkem zkušeností ani myšlenkových závěrů.

Většina lidí není nikdy vnitřně sama. Je ovšem rozdíl mezi samotou, tedy schopností stát sám, a mezi izolací, oddělením se ode všech. Všichni víte, co znamená stáhnout se do izolace: vytvořit kolem sebe hradbu, aby se vás nic nedotklo, aby vás nikdo nemohl zranit; vypěstovat si netečnou lhostejnost (která je pouze určitým druhem zoufalství); žít v myšlenkách, ve snové věži ze slonoviny.

Samota je něco jiného. Vy však nejste nikdy sami, protože v sobě nosíte množství vzpomínek - usazenin včerejška -, horu věcí, které vás podmiňují. Vaše mysl se nikdy nezbavila nastřádaných zbytečností. K tomu, abyste byli sami, musíte umřít všemu minulému. Kdo je sám, zcela sám, nepatří ani rodině, ani národu, ani kultuře, ani žádnému světadílu. Je čímsi jako outsiderem. Člověk, který je sám, je nevinný - a nevinnost zbavuje utrpení.

Člověk s sebou po celý život vláčí náklady slov, tisíckrát vyslovených jinými lidmi, a k tomu vzpomínky na své úspěchy a neúspěchy. Být naprosto sám, znamená odhodit to všechno a mít tak mysl nejen nevinnou, ale i mladou: ne časově, věkem, nýbrž mladou, nevinnou a živou v jakémkoli věku. Taková mysl dokáže vidět, co je pravda a co je nezměřitelné slovy.

V této samotě začnete chápat, že je třeba žít tak, jak jste, a ne jak jste byli anebo byste si přáli být. Zjistěte proto, nakolik jste schopni podívat se na sebe bez uhýbání, bez falešné skromnosti, beze strachu, bez odsudků a ospravedlňování, a žijte se sebou, jak ve skutečnosti jste.

Rozumět začnete pouze tehdy, když s něčím žijete v těsné blízkosti. Ve chvíli, kdy si zvyknete - na své trápení, na svou závist nebo cokoliv jiného -, už s tím nežijete. Kdo bydlí u řeky, zakrátko přestává slyšet její šumění, podobně jako už po týdnu nevnímáte obraz, který jste si pověsili do pokoje. A takhle přestáváte vidět hory, údolí a stromy..., manžela, rodinu, děti. Abyste však žili s něčím, jako je žárlivost, závist a vlastní vnitřní bída, nesmíte si zvyknout, nesmíte to jen tak přijmout. Je třeba si toho hledět, jako si hledíte právě zasazeného stromu, který chráníte před suchem a nepohodou. Musíte se dívat, nesoudit, neospravedlňovat; začít to mít rád. Když si něčeho hledíte, určitě si to oblíbíte. Ne že pak milujete svou závist anebo utrpení (i když i takových lidí je spousta). Záleží vám prostě na tom, abyste sledovali projevy života.

Bylo by tedy možné, abychom - vy a já - doopravdy žili s tím, co jsme: se svou otupělostí, závistí, ustrašeností, lhostejností (která si nalhává velikou ohleduplnost a citlivost), se svou nudou a snadnou zranitelností, se svou touhou po uznání a chvále? Bylo by možné, abychom s tím vším žili, aniž bychom to přijali anebo odmítali? Bylo by možné, abyste to všechno pozorovali beze smutku, cynismu anebo pýchy?

A položme si ještě jednu otázku: Je tato svoboda, tato samota, toto navázání kontaktu se vším, čím jsme uvnitř své bytosti, záležitostí času? Čili, lze dojít volnosti postupně? Samozřejmě že ne, protože ve chvíli, kdy sem vpustíte čas, ještě víc se zotročíte. Volným se nelze stát krok za krokem. Svobody nelze dosahovat.

Další otázka zní: Můžeme si být svobody vědomi? Když řeknete, já jsem volný, určitě nejste. Je to jako když člověk tvrdí, že je šťastný: když to vyslovuje, žije už ve vzpomínce na to, co bylo. Svoboda se dostavuje sama sebou - ne na přání ani s touhou anebo chtěním. Nezjeví se, když si vytvoříte představu, jak má vypadat. Dospět k ní znamená učit se pozorovat život - který je obrovským pohybem bez pout času, protože svoboda je někde zcela jinde nežli pole vědomí.