Našel se jeden podnikavý muž s kamerou, který natočil, co se dělo (tedy, spíše nedělo, protože šlo o to, že ženy na celém světě, tedy ve více než sedmdesáti státech, prostě jen tak, mlčenlivě, stály).Video na You Tube vás spolehlivě a téměř pohádkově přenese přímo do konkrétního času a prostoru. http://www.youtube.com/watch?v=YGqt14fWBnM,
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vratislav-slajer.php?itemid=723.

Hned první muž v diskusi pod videem nezklamal a ihned (typicky mužsky) namítl: „…snažit se měnit svět je směšné. Mohu pozitivně změnit svou rodinu, mohu pozitivně měnit své bezprostřední okolí a mohu svou minitroškou (v podobě jednoho hlas při volbách) alespoň malinko měnit prostředí v ČR. Oceňuji, že dotyčné ženy "mění svět" nicneděláním, protože bohužel když mění idealista svět akcí tak většinou k horšímu. Nicméně celá akce není nic víc než patetické gesto, jehož jediným výsledkem bude, že dotyčné budou mít dobrý pocit že něco dělají pro "záchranu světa".

A co když to vyjde? Vždy vyjde jen pár z mnoha pokusů. A víme přece, že když se řekneme, že to nebude fungovat, ono to obvykle nefunguje. Příznačné bylo, že internetové ženy (samozřejmě, jsou evolučně intuitivnější) pochopily oč jde (a jak to u nás vypadá): „Máš děti? Chceš mít děti? Nebo ses rozhodl, že ty sám budeš dítětem celý život? Mnohé myšlenky, ze začátku utopické, se uskutečnily. Spíš by mě zajímalo, koho ty stojící ženy volily - nemáme totiž výběr. Na matky tenhle stát zvysoka kašle. A političky jsou buďto zakuklení chlapi nebo trdla. V obojím případě nám moc nepomohou.“

I kdyby takhle akce totiž nenabídla nic jiného, než hodiny těšení a pak pět minut dokonalé meditace, navíc ovšem umocněné pocitem spřízněnosti a až globální propojenosti, bylo by to výborné a pro účastnice (zdravotně, psychicky, emočně) výhodné a přínosné. Dnes už víme, jak blahodárné je umění občas si „vyčistit mysl“ meditací. Takto uvolněná mysl pak umožňuje lépe a efektivněji „myslet“ v souvislostech – a vymyslet ledacos překvapivého.

Navíc ty ženy všude tam, kde stály, nikomu nic nevnucovaly, a pozitivně „měnily“ jen samy sebe.

Jenže tady jde o daleko víc. Zatímco naprostá většina jiných ženami organizovaných akcí vycházela a vyjadřovala se „mužsky“, tahle akce je dokonale ženská (a také proto ji muži se svým evolučně daným nutkáním něco aktivně budovat či bořit, prostě nedokáží pochopit). Onen diskutující muž prostě popsal, jak to dopadá, když se rozhodne změnit svět muž. Ten ve své úzce zaměřené pozornosti není schopen, tak jako žena, dohlédnout „za roh“, propojit nepropojitelné, a trpělivě, drobnými činy, měnit svět. Jeho péče o děti má své hranice. Žena, matka, ale na své děti nikdy nezapomíná. Umí spojit (sou)cit s rozumem.

Pomohu si termíny amerického novináře a spisovatele Malcolma Gladwella (viz jeho kniha Bod zlomu: o malých příčinách s velkými následky (Dokořán, 2006), který začal pátrat po tom, co způsobuje, že některé sociální jevy (a epidemie) se nerozvíjejí postupně, ale od pomyslného bodu zlomu (epidemiologická terminologie) spíš překotně. Gladwell tvrdí, že k překonání bodu zlomu stačí, zaprvé, velmi malý počet lidí, kteří se od ostatních něčím liší. Třeba tím, že jsou to odhodlané a k problémům kolem sebe citlivé ženy, které nepodlehly mediální manipulaci.

Zadruhé, k bodu zlomu se dostaneme jen tehdy, jsou-li informace podány správnou formou. Musí umět „nakazit“ (v tom pozitivním slova smyslu). Přečtěte si ještě jednou, pomalu a pozorně, původní povídku, a budete nakaženi. A nezapomeňte na sílu okamžitosti – pomocí internetu.

Zatřetí, vše se musí odehrát v jakémsi kontextu žhavé současnosti, a nejlépe formou většího počtu lidí rozdělených do malých skupin. Což je přesně to, co se dělo 13. května 2007 ve 13.00 ve více jak sedmdesáti státech světa.

Když si k tomu přimyslíte i něco, čemu se říká mateřský pud (vzpomeňte na kvočnovský efekt: matky jsou pro své děti schopny neuvěřitelných fyzických i psychických výkonů), pak pochopíte, že právě tahle akce má potenciál změnit svět (zatím tedy přinejmenším svět těch, které se aktivně účastnily). Stojící ženy z Ohia to také deklarují ve svém původním prohlášení:

„Naším cílem je svět, v němž by všechny děti měly hezký, bezpečný a láskyplný domov. Svět, v němž se nemusí bát násilí ve svém domově, na ulici, ve škole i všude jinde. O takovém světě sníme a za takový svět stojíme.“

Iniciátorky, ženy z Ohia, vyzývají účastnice akce, aby se podělily o své zážitky a pocity z tohoto téměř „globálního mlčení“. A zdůrazňují, že je třeba mít nestále na mysli fakt, že to jsou právě a jen tyto aktivní ženy samy o sobě, jenž vytvářejí svou pozitivní budoucnost: že o to nežádají nikoho jiného (čímž se právě tato akce tak diametrálně liší od jiných, všeobecně svolávaných a vždy v jistém smyslu „nátlakových“).

Stojící ženy z Ohia (ale i ty, které stály na šestnácti registrovaných místech v České Republice a na 3618 místech ve světě, včetně 764 organizací) hovoří o obrovském úžasu nad možnostmi, které se před nimi (námi, pozn. aut.) otevírají.