Zatímco adresát mého sobotního postesknutí ani necekl a okamžitě situaci napravil, ihned vyletělo několik čertíků z krabiček. A tak reaguji na něco, co by jindy nestálo ani za řeč, ani za pár písmenek, ale jak vidno z reakcí, je asi problémem vyskytujícím se častěji, než jsem předpokládal.

Především (reaguji na blog Co mi neschází a na diskuzi pod ním), já několikrát „zvonil“, ale protože nikdo nereagoval, tak jsem na ta vrata (správce) zabouchal. A na veřejném prostoru (blogu) jsem řešil veřejný problém (nešlo tedy o nic tak osobního). Hned první reakce (i v diskuzi) byly ale tak mimo mísu, že jsem si vzpomněl na jeden metaforický příklad:

Jožo, který žil na Valašsku ve svém domečku na jednom z kopečků, si jednoho dne přivezl z města detektivku, že si ji večer přečte. Moc se těšil, ale když otočil vypínačem, lup, žárovka praskla. Měl sice náhradní, ale neměl štafle. Ty před týdnem půjčil Fanovi, bratrovi, který žil také ve svém domě, ale přes tři kotáry na jiném kopci. Jožo se na detektivku tak těšil, že se rozhodl pro ty štafle si zajít. Jak tak šplhal přes kopečky, už přece jen zadýchán, začal uvažovat, jak to, že mu ty štafle brácha vlastně už nevrátil. V dalším kopci si vzpomněl, že před mnoha lety ho Fano předběhl ve frontě v samoobsluze. A jak se blížil k Fanovu domku, už to v něm vřelo. Doběhl ke dveřím, zabušil na ně a zařval: “Ty štafle si strč do prdele!“

Když jsem totiž na slušnou žádost jednoho blogera „povolil“ zpětně, a výjimečně, k tomuto příspěvku diskuzi, a jasně vyjádřil své stanovisko (i když s několika překlepy), první reakce byla ve smyslu „ty štafle (diskusi) si strč někam…“ Hm. A pak se navíc opět ozval jeden známý výtečník (jehož ovšem vzápětí usadil přece jen rozumnější diskutér).

Diskusi totiž zásadně vypínám, protože ji systematicky znehodnocovalo právě několik takových individuí, o kterých se vyjádřil ve svém komentáři v časopise Reflex i známý právník Tomáš Sokol: „Dřív nebo později přece musí dojít každému i mírně neosvícenému vydavateli, že je pitomost dávat webový prostor lidem, kteří žijí v přesvědčení, že všechno vědí a všichni ostatní jsou kriplové. A ve jménu takto vyslovených pravd hned kdekoho urážejí, vykládají něco, na co se jich nikdo neptal, a když to pak někdo vymaže (nebo vypne možnost diskuse, pozn. aut.), reagují tirádami o svobodě slova prokládanými nadávkami vydavateli.“ 

Co se týká otázky, jestli jsou aktivní blogeři na blog.respekt.cz komunitou nebo ne, je to přece také jasné: už tím, že se (jakkoliv jen virtuálně) setkávají na téže stránce, a vzájemně si čtou své příspěvky, vytvářejí komunitu. Byla by škoda, kdyby nevytvářeli. Proto se také sešli a proto mi bylo líto, že se o tom nikde nepsalo.

Pokud jde o mou neschopnost hledat a nalézat různé ty žebříčky a další údaje (někde uvnitř systému): neumím si jen tak nainstalovat nový program (mám k tomu, co se děje v počítači, téměř posvátnou úctu mé generace). Teď zrovna nejsem schopen např. zprovoznit možnost nahrát si nějaké ty mé oblíbené autory do mobilu, nefunguje mi Windows Media Player (jen se objeví ikona na dolní liště a nic). Ale snad se najde někdo, kdo mi pomůže. Já mohu nabídnout zkušenost při práci s emocemi či hudbou, která léčí.

Adam Javůrek a ostatní „správci“ by neměli zapomínat, že jsme to my, kdo ospravedlňujeme jejich pracovní existenci. Připomíná mi to jiný (metaforický) příběh. V USA se před lety dohodli zástupci různých mužských organizací, že si udělají týdenní výlet někam do hor, a tam, tak jako jejich ženské protějšky v rámci feministických organizací, si budou užívat přírody, ale také možnosti hezky si popovídat o mužské roli v současném světě a o mužských organizacích. Prvních dva dny to fungovalo, ale třetí den se začali přít černoši s Židy, intelektuálové s manažery, politici s umělci. Pátý den už nikdo nemluvil s nikým. Organizátoři se tedy sešli, aby vymysleli, co s tím, a pak svolali všechny do jednoho sálu, že se to pokusí vyřešit. Hlavní organizátor začal všem přítomným mužům vysvětlovat, že nechápe, co se mohlo stát: „Vždyť jsme to přece tak dlouho připravovali, a všechno co jsme dělali, jsme dělali pro vás…“ V tom se zvedl obrovitý černoch a hlubokým hlasem všechny organizátory usadil: „Možná to děláte pro nás, ale neděláte to s námi…“

A tak jsem svým zaboucháním na vrata podal Adamovi štafle, pomocí kterých snad dokáže vyměnit žárovku (vztahu k blogerům)…