Znají to všichni, kteří nesedí s rukama v klíně a organizují a zařizují a fungují i pro jiné. Znají to dobře rodiče a prarodiče: díků či pochvaly se nedočkají. Znají to mnohá městečka či městské části, kde to přes všechny byrokratické překážky kulturně či spolkově žije: jeden či jedna dokáží pohnout místním světem. Díků či pochvaly se samozřejmě nedočkají.
Náš první kocour, černý jak bota, s oblibou konzumoval nitě. Má bývalá žena tehdy často šila (na sebe i na děti) a zbytky nití, případně i nějaká ta špulka, se sem tam povalovaly na koberci, na kterém se zároveň vyvaloval kocour. A vysvětlujte kocourovi, že konec nějaké té silnější nitě, který se tak podobá konci myšího ocásku, není myší ocásek.
Jednou přestal kocour žrát a jen tak bezvládně ležel. Bylo jasné, že musíme ke zvěrolékaři. Ani rentgen nic neodhalil. Doma jsem si ale všiml, že kocourovi z řitního otvoru kouká kus nitě. Došlo mi to. Na rentgenu nit samozřejmě vidět nebyla. A tak jsem opatrně začal niť z kocoura vytahovat. A jak jsem tak tahal, občas, tak po dvaceti centimetrech, jsem vytáhl i téměř „kozí“ tuhý bobek, jako korálek na niti navlečený. Nakonec z toho byly téměř dva metry. Kocour pookřál a znovu začal žrát a obveselovat nás, a já nějaký čas ukazoval přátelům tenhle „náhrdelník“.
Jako neúnavný organizátor koncertů, ale i akcí pro děti v chatové osadě, jsem se samozřejmě žádných díků či pochvaly nedočkal. A tak jsem, kdykoliv přišla řeč na pro nás typické kritizování a nechválení, použil příměr – popsal jsem vznik a tvar onoho kocouřího náhrdelníku a skončil „poučením“: chvály se člověk za své aktivity dočká jen skutečně zřídka. „Korálky zadostiučinění“ jsou na niti života právě tak řídké, jako ty bobky našeho kocoura na sežrané niti.
Dnes už víme, jak neefektivní a kontraproduktivní je chtít syna naučit si uklízet pomocí trestů, nebo politika občas vyslyšet stesky svých voličů sepsané ostrým perem. A že by se zvláště chlapci (a muži) měli chválit chválit a zase chválit. Snad se časy změní a nejen děti a manželé se naučí například jídlo od maminky (a ženy) ocenit nejen hlasitým mlaskáním, ale i slovy díků a pochvaly. Už víme, jak obrovsky motivující je pro každého z nás vidina pochvaly či odměny: mozek je tak evolučně nastaven.
„Děkuji za vysvětlení a taky za pochvalu. Poslední dobou ji příliš nezaznamenávám. Lidé mají tendenci brát věci buď samozřejmě a nebo se vzmůžou na negativní kritiku. Občas mě to dost odrazuje od další činnosti...“ napsala mi jedna velmi aktivní paní učitelka, za níž stojí takové akce jako je týdenní festival Happiness 07 v Opavě (9. – 16. května 2007).
Podporujme své „šerify“, tedy organizačně zdatné paní učitelky (a všechny ty další organizátory a organizátorky různých zájmových, soutěžních, přehlídkových akcí a výstav a festivalů všeho možného). Protože nezájem či pouhá kritika příliš nemotivují.
Korálky zadostiučinění jsou velmi řídké kam se jen rozhlédnete. A to není moc dobré ani pro ty organizačně zdatné a obětavé, ale ani pro celou společnost.
Korálky zadostiučinění
