V době, kdy jsem začal vydával své samizdatové časopisy o dvanácti stránkách naklepaných na psacím stroji (s ilustracemi přes kopírák) ve čtyřech kopiích, jsem je musel do hospody, kde je dychtivě četli, donést. Čtenářům až pod nos. Tehdy ovšem ze zcela jiných důvodů než dnes.

Ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, co se stane s žízní po čtení „študentů s rudýma ušima, jimž se oči dychtivostí lesknou“ o třicet tři let později. Pravda, nabídka je nesrovnatelně pestřejší, než tehdy a kdy bývala, ale přesto: když najdu článek, který mne nadchne, nelením a samozřejmě pak další dny hledám stejného autora. Dnes je všechno jinak a jak to tak vypadá, pokud si na čtenáře (aby si laskavě přečetl i další článek) nepořídím nějaký kouzelný, nejraději stříbrný podnos, a pokud mu to další čtení taky nepřinesu až pod nos, nepřeklikne a nepřeklikne.

Stane se mi občas, že po nějakém semináři, po přednášce či na konci kurzu přijde nějaká žena a chválí: „No to bylo něco úžasného. Já jsem vás slyšela poprvé už před rokem, a i dnes jsem si vyčistila dušičku!“ A tak se ptám: „A co jste dělala celý ten rok? Já si vás pamatuji, že jste mi totéž říkala před rokem, a ptala se, kde si mne můžete přečíst, a psala jste si internetovou adresu. Zkusila jste si občas něco přečíst?“ „To ne,“ odpovídá překvapeně žena, „to mne nenapadlo.“

Jindy potkám na ulici jinou takovou, která se při pohledu na mne rozzáří a se širokým úsměvem a s omluvou mne osloví: „Jste to vy! Já jsem před čtrnácti dny četla váš článek na internetu, a tak mne nadchl, že jsem si to vytiskla a mám to nad psacím stolem…“ „No děkuji, a čtete i jiné mé články? Publikuji totiž denně?“ „No to ne, to mne nenapadlo…“

Tři přítelkyně se mne před dvěma lety o přestávce celodenní přednášky na Univerzitě nové doby vyptávaly, jestli jsem něco napsal, že se jim to, co říkám, moc líbí. Já jsem jen ukázal prstem na tři své knihy, které celou tu dobu stály, zezadu podepřeny šálkem čaje a jinými knihami, kolmo na stole, za kterým jsem celou tu dobu seděl. Ahá, vykulily oči, a kde si je můžeme koupit? No přece o patro níž, kde jsou na řadě stolů i stovky jiných moudrých knih.

Když jsem po skončení přednášky odcházel, spatřil jsem je stát a listovat v knihách, zatímco prodávající už knihy balila do krabic. Dámy na mne zamávaly a s dychtivou naléhavostí se ptaly: Ukažte nám, kde ty vaše knihy jsou, my je nemůžeme najít. Stačilo jen ukázat. Měly je rovnou pod nosem.

Jako bloger jsem při svém publikování na respektu.cz omezen např. tím, že nesmím zveřejnit nic, co už někde na internetu zveřejněno bylo. Když jsem ale četl článek Kateřiny Kadlecové o jejích ztrátách a nálezech při studijním pobytu v USA (a následnou diskusi), vzpomněl jsem si, že jsem podobné věci řešil po svém návratu z USA v roce 1999. Seriál dvanácti reportáží a třináctého roz(h)řešení jsem tehdy zavěšoval na Světě namodro (Dana Dočekala). Jsem si jist, že ani Dan, ani tehdejší pionýři a průzkumníci prvních internetových novin (prablogů) dnes mé blogy nečtou, a reportáže by si jistě rádi přečetli i mladší, a také ti, kteří tehdy ještě internet neměli, a tak jsem napsal dotaz správci blogu, co s tím. Poradil mi, abych první článek zveřejnil ve „výběru“, s odkazem na již zmíněný článek Kateřiny Kadlecové, a s upozorněním, jak budou vycházet mé další články z „americké“ série, a ty další pak umisťoval na mém osobním blogu.

Jak napsal, tak jsem i udělal. První článek četlo za první dva dny zavěšení přes 380 čtenářů, ale ten další, který jsem záměrně zveřejnil v sobotu (kdy většina čtenářů počítač nezapne) na osobním blogu, jen 30. Znamená to, že článek četla jen hrstka (asi mých věrných) čtenářů a čtenářek, kteří (které) čtou jen můj osobní blog – a ti ostatní prostě nepřekliknou a nepřekliknou? Je v tom jen lenost, nebo lidi prostě na osobní blogy nechodí?

Jiný článek (Výzva žen) přečetlo téměř 6000 čtenářek (a snad i několik čtenářů), ale blog Stojící ženy, který na výzvu přímo navazoval a podával zprávu o tom, jak (omlouvám se za klišé) „byla realizována“, jen 500. Následné zamyšlení (Milovice), které s tématem velmi úzce souviselo, si přečetlo „jen“ 220 čtenářek (čtenářů?). Takže asi ta lenost?

Rozumějte, jde o to, aby se co nejvíce žen dostalo k těm správným a hlavně načasovaným informacím. Jenže když to nemají pod nosem, a musí kliknout navíc…

Jak je to dnes s onou někdejší českou čtenářskou dychtivostí? Co je mi platné (celkem pozitivní) zjištění, že američtí čtenáři si v průměru přečtou na webu 77%, v seriózních novinách 62% a v bulváru 57% textu, a že skoro dvě třetiny čtenářů – když už na webu začnou číst – přečtou úplně celý text… když na českém webu nalézám převládající lenost si prostě článek otevřít? Čtenáři článek prostě vůbec nezačnou číst!

Říká se, že s vynálezem písma lidstvo ztratilo paměť. Dodávám, že s vynálezem kalkulačky lidstvo zapomíná počítat, s vynálezem klávesnice počítače a mobilů s možností posílat sms zprávy lidstvo ztrácí schopnost psát (rukou), a teď bych měl dodat, že s vynálezem blogů (a googlu) lidstvo ztrácí schopnost něco aktivně a hlavně dychtivě hledat (protože co je na víc než dvě kliknutí, už jakoby neexistovalo).

Nejde o nic nového. Na přednáškách a kurzech se pak ovšem stále častěji setkávám s lidmi, kteří netuší vůbec nic o tom, co se v posledních letech na poli poznání sebe sama událo, a já tak musím neustále učit „prvňáčky“ (přitom jako hudebník se nikdy neopakuji). Když jsem přednášel na výběrové (umělecké) vysoké škole, kromě dvou výjimek všichni ostatní studenti nevydrželi nasazené tempo a vzdali to. Byli tak líní od přírody, nebo je to přestalo bavit, protože to všechno (internetové připojení, počítače atd.) měli přímo pod nosem?

Máme všechno, co potřebujeme k dosažení štěstí a zdraví - téměř pod nosem. Stačí na ten podnos sáhnout a vybrat si. Ale i to je nám jaksi zatěžko… Je mi to líto, neboť mnozí ti „líní“ překliknout nevědí, oč přicházejí… Babička v podobné souvislosti (když dcery nechtěly to či ono jíst) prohlašovala: „Válku na vás, šlupky z brambor byste jedly…“ Nabízí se paralela: dlouhodobý výpadek proudu na vás, ke kliknutí navíc líní čtenáři a čtenářky…J

Rozumějte, obracím se tímhle postesknutím k těm, které už nějaké mé články četly, zajímaly je, ale na další a druhý den nekliknou a nekliknou. Nevidí, co mají přímo pod nosem, unikají jim souvislosti. Ty ovšem v apatyce nekoupí, a na podnosu pod nosem také nebývají…

http://marek.blog.respekt.cz/c/2920/Jak-jsem-si-vychutnal-Ameriku.html