Rád na slušnou otázku odpovím (a protože jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá, každý má co zaslouží: osočovatel vypnutou diskusi, slušný tazatel odpověď na otázku).

Především, zamilovat se do toho, co právě dělám, není „meditace“, jak ji asi chápe ten, kdo nikdy nemeditoval (a plete si tak pojmy s dojmy). Přestože (a právě proto, že) jsem napsal, že když se člověk do toho, co dělá, zamiluje, pak se práce stane meditací.

Intelektuální práce je energeticky právě tak náročná jako házení uhlí (proto taky šachisté trénují fyzičku). Mozek při ní spotřebovává velmi vysoké dávky kyslíku, resp. energie.

Z hlediska mozku je totiž jedno, jestli mám v ruce jablko, nebo jestli usilovně myslím na jablko. Takže rada zamilovat se do toho, co právě dělám, platí i co se týká (jakkoli náročné) duševní práce.

I do práce hlavou se totiž dá zamilovat. Je mi ale jasné, že začátečník právě tuhle zdánlivě jednoduchou radu moc neocení.

Co tedy s tím? Jedna (dlouhá) cesta vede přes nácvik zamilovanosti do práce, která mi jde, pak do práce, která mi nejde, potom do práce, kterou bytostně nesnáším (mám na mysli práci fyzickou). No a po nějaké době člověk, aniž to zaregistruje, umí „milovat“ cokoliv dělá, tedy i přemýšlení, nebo náročné přemýšlení, a nakonec i vrcholově náročnou a dlouho trvající práci „hlavou“.

Nácviku a zvládnutí umění zamilovat se do jakékoliv činnosti, ve smyslu jejího zkvalitnění, může ledacos napomoci. Nejjednodušší je pustit si k oné „intelektuální“ a dlouhodobé práci nějakou relaxační, nebo alespoň velmi pomalou, a hlavně velmi tichou (nejraději specializovanou, tedy new age nebo relaxační) hudbu. Tento způsob poslechu se nazývá ambientní, protože člověk to, co poslouchá, fyzicky jakoby ani neslyšel (jen pokud přiloží ucho jen kousek od reproduktorů). Ušima, vědomě, totiž slyšíme jen oněch asi 8% zvuků, ostatní zvuky si neuvědomujeme, ale naše sluchová centra o nich vědí, jen je nezpracovávají. Takže když dělám daňové přiznání a jsou tři ráno, je nejvyšší čas pustit si nějakou tuhle hudbu ambientně. Je prokázáno, že zatímco člověk vědomě pracuje na svém zadání, nevědomě jeho mozek slyší onu hudbu, je jí harmonizován, jeho mozek má stálý příděl elektrické energie, a brzo ráno, když jsou daně spočítány, je pak na tom energeticky mnohem lépe, než na tom byl, když daně začal počítat.

Je snad zřejmé, že rozumný a informovaný člověk si onu hudbu popsaným způsobem pustí ne ve tři ráno, ale ještě než daně začne počítat. A ten skutečně geniální se navíc do výpočtu daně ze svých příjmů zamiluje.

Pro odvážné a pokročilejší ovšem existuje ještě jiná další možnost, které se říká metoda svědka. Člověk se začne učit vidět sebe sama, všechny své aktivity, a nakonec i myšlenkové pochody, jakoby seshora. Já si vždycky představil malinkatého, tak pěticentimetrového Marka, který s pobavením sleduje, jak se ten reálný tam metr pod ním dole snaží a snaží. Jinými slovy, jehož myšlenky pak nejsou namočeny v emocích. Vrcholoví studenti sama sebe pak po nějakém dlouhodobějším tréninku dokáží vidět nad oním malinkatým alter ego v další rovině ještě menšího a pak klidně i v další rovině ještě miniaturnějšího svědka, který pozoruje svědka, který pozoruje svědka toho, který o nich ví a sám tam dole něco (cokoliv) provozuje.

Osvědčeným způsobem zefektivění jak fyzické, tak i duševní práce je pak práce s harou. Tedy umění soustředit se na delší dobu (a nejlépe při jakékoliv činnosti) do energetického centra člověka (Japonci mu říkají hara, Indové třetí čakra, Číňané tan tien) kousek pod pupek.

Trénoval jsem to na pohyblivých schodech ve stanici metra Náměstí Míru. Když jsem na těch původních, ještě ruských, vydržel být vědomím v haře a šel střední rychlostí po schodech nahoru, napočítal jsem jich 108 (což je posvátné buddhistické číslo). Nezadýchán, nezpocen, jako bych ani nevyšel tolik schodů. Pokud jsem se ale nechal vyrušit, a vědomí se opět vrátilo „do hlavy“, zadýchal jsem se, zapotil, bolely nohy atd.

Naznačuji, že pokud člověk dokáže být vědomě soustředěn do oblasti pod pupek, do hary, a nepřekáží (svými emocemi, např. myšlenkami že mi to dnes nejde, kolik mi toho ještě zbývá, a že mě to vůbec nebaví) tak sám sobě a svému tělu, funguje efektivněji a dokáže neuvěřitelné věci. I při dlouhotrvající „duševní“ práci.

Chce to („fyzicky“) vyzkoušet. A trénovat stále delší soustředění do hary nebo na malinkého človíčka nade mnou, nebo stále častěji si pouštět relaxační hudbu ambientně. Učit tělo a mysl zvykat si na stále delší časové úseky, kdy nepracuji (nevymýšlím software), ale pracuje to (vymýšlí) samo.

Z poněkud jiné kategorie je metoda buddhistických (zenových) mistrů, dokonale vyjádřená větou „Co děláš, dělej na 100%“. Jde o to, že pokud se člověku podaří plně se soustředit na tu činnost, kterou právě vykonává, pak každá další, taktéž v onom ideálním „bdělém vědomí“, je jako stěrač na předním skle automobilu: setře vše, co tam bylo ještě před chvílí. Hladina mysli je tedy přece jen rovnější, neroztříštěná na tisíce vlnek (myšlenek), a světlo (Měsíce) poznání se na ní pak odráží, v tom ideálním stavu, kdy člověk „myslí“ (dělá) jen jednu jedinou věc, nezkresleně, jako v zrcadle. Jinými slovy, každá práce se pak stává oslavou života a „meditací“ (tedy něčím, co tělu i mysli velmi svědčí jak zdravotně - člověk svými emocemi neblokuje svůj imunitní systém, tak duševně).

Prakticky vzato, nejlépe se dá naučit onomu dokonalému soustředění krůček po krůčku, vteřinu po vteřině. Z těchto dokonalých vteřin se pak složí minuty, hodiny a v podání zenových mistrů celé dny.

Stejně je zde pak ale metoda, která i tohle všechno dokáže zefektivnět: umění se do těch dokonalých vteřin, nebo činností, zamilovat.

Na pomyslném jednání, i při prezentaci (něčeho, co jsem připravil s láskou), právě tak jako při škrábání brambor, se mohu do toho, co dělám (mluvím, dojednávám, nebo ukazuji a vysvětluji), vteřinu předtím, než to dělat začnu, zamilovat tak, že pak i dopad toho, co dělám (přestože vědomě si mí posluchači vezmou jen malinkou část toho, co budu říkat), bude daleko hlubinnější, než si obvykle dokáži (vědomě) představit. Svým soustředěním a hlavně „zkoherentňující“ láskou tak totiž dokáži předat (podvědomě mnou předávané a tedy i jimi přijímané) ty správné a v tom správném čase adekvátní informace.

To je důvod, proč někteří zpěváci (nebo výjimečně charismatičtí politici) jen otevřou ústa a dav je miluje, a jiní trénují a snaží se, a nic.

To je také důvod, proč je (pro všechny, prezentující, i ty poslouchající) tak výhodné a žádoucí, když se prezentující (tedy intelektuálně pracující učitel, manažer atd.) umí do své prezentace zamilovat. Pak i čas ubíhá jinak a člověk je na konci prezentace nabit energií jak onoho zázračného procesu předávání (nejen informací), tak samotných posluchačů. Ale tohle platí i ve všech ostatních „profesích“.

Nabízí se otázka, jak jinak by vypadal náš svět, kdyby každá porodní asistentka (každý někde za zdí čekající porodník), každý projektant, učitel, manažer či politik, ale i každá maminka a každý tatínek, se od prvních vteřin „porodu“ svého výrobku (projektu, prezentace, dojednání smlouvy, ale i syna nebo dcery) do své činnosti a tedy i jejího výsledku, naplno zamilovali…

Když se novináři jednou zeptali Matky Terezy, jak jako tak drobná žena mohla všechno vydržet a dokázat pomoci všem těm malomocným a mrzákům, odpověděla: „Protože miluji Ježíše Krista.“ Novináři si to zapsali, ale z jejich výrazů tváří bylo jasné, že jim to nedošlo. A tak Matka Tereza vysvětlovala dál: „Vy to nechápete. Já miluji Ježíše Krista v každém tom malomocném nebo mrzákovi.“