1. veřejná přednáška, 6. září 1933
Přátelé, samotné naše hledání pochopení života, smyslu života, náš zápas porozumět celé podstatě života či objevit pravdu, ničí naše pochopení. V této přednášce se chci pokusit vysvětlit, že kde existuje hledání pochopení života, nebo snaha nalézt smysl života, tam samotné toto hledání křiví náš úsudek.

    Pokud trpíme, tak toto utrpení toužíme vysvětlit; máme pocit, že pokud nebudeme hledat, pokud se nebudeme snažit objevit smysl existence, pak se nebudeme vyvíjet a nebudeme získávat moudrost. A tak vykonáváme neustálé úsilí porozumět, a v tomto hledání porozumění si vědomě či nevědomě vytyčíme nějaký cíl, ke kterému jsme hnáni. Vytyčíme si nějaký cíl, ideál dokonalého života, a snažíme se tímto cílem, tímto ideálem řídit.

     Jak jsem říkal, vědomě či nevědomě si vytyčíme nějaký cíl, úkol, zásadu či víru, a potom se tím snažíme řídit; snažíme se řídit nějakou zkušeností, kterou jsme pochopili pouze částečně. Tímto procesem vytváříme dualitu. Protože nerozumíme současnému okamžiku s jeho problémy, s jeho konvencemi, protože nechápeme přítomnost, tak si vytvoříme nějakou představu, nějaký cíl, nějaký úkol, ke kterému se snažíme kráčet. Protože nejsme připraveni být ve střehu, abychom plně střetávali utrpení, jak k nám přichází, protože nejsme schopni čelit zkušenostem, tak se pokoušíme vytyčit si nějaký cíl a sladit se s ním. A takto si ve svém jednání, myšlení a cítění vytváříme dualitu a z této duality vyvstává problém. Ve vytvoření této duality leží příčina problému.

    Všechny ideály musí nutně náležet budoucnosti. Mysl, která je rozdělená, mysl, která se žene za budoucností, nemůže pochopit přítomnost, a tak si ve svém jednání vytváří dualitu.

    Takto jsme si vytvořili problém, takto jsme si vytvořili konflikt, protože nedokážeme plně střetávat přítomnost, a snažíme se nalézt řešení tohoto problému. Právě to stále děláme, či ne? Všichni máme problémy. Většinou jste zde proto, že si myslíte, že vám pomohu vyřešit vaše mnohé problémy, a budete zklamáni, když vám řeknu, že je vyřešit nemohu. Já se pokusím vám ukázat příčinu problému, a poté vy, skrze pochopení, můžete tento problém vyřešit sami. Problém existuje, dokud jsou mysl a srdce v jednání rozděleny. To znamená pokud jsme si vytvořili nějakou představu o budoucnosti a snažíme jí řídit, tak nejsme schopni plně střetávat přítomnost; takto jsme si vytvořili problém a snažíme se hledat řešení, což je však pouhý únik.

    Představujeme si, že hledáme řešení na různé problémy, avšak nalezením řešení jsme nic opravdicky nevyřešili, nepochopili jsme příčinu problému. V okamžiku, kdy jsme vyřešili jeden problém, tak vznikne druhý, a tak pokračujeme až do konce svého života a hledáme řešení na nekonečnou řadu problémů. V této přednášce chci vysvětlit příčinu problému a způsob jejího rozpuštění.

    Jak jsem říkal, tak problém existuje, dokud existuje reakce – buď reakce na vnější zásady, nebo reakce na nějakou vnitřní zásadu, jako když si říkáte: „Musím se řídit podle této představy“, nebo „Musím se řídit podle této víry“. Většina vzdělaných, přemýšlivých lidí odhodila vnější zásady, ale vytvořila si vnitřní zásady. Odhodíme vnější zásadu, protože jsme si vytvořili vnitřní zásadu, podle které se snažíme řídit, zásadu, která nás neustále vede a tvaruje, zásadu, která vytváří dualitu v našem jednání. Dokud existuje zásady, podle kterých se snažíme řídit, tak budou problémy, a proto také neustále hledání řešení pro tyto problémy.

    Tyto vnitřní zásady existují, pokud nestřetáváme zážitky a události života plně. Dokud v našem životě existuje nějaká vedoucí zásada, podle které se snažíme řídit, tak musí existovat dualita v jednání, a proto také problém. Tato dualita bude existovat, dokud bude existovat konflikt, a konflikt existuje všude tam, kde existuje ohraničené vědomí sebe sama, „já“. Ačkoliv jsme odhodili vnější zásady a vytvořili jsme si sami pro sebe nějakou vnitřní zásadu, nějaký vnitřní zákon, kterým se snažíme řídit, tak existuje stále odlišnost v jednání, a proto také neúplnost v pochopení. Existence bez úsilí existuje jen tehdy, pokud chápeme, a pokud již nehledáme pochopení.

    Takže když říkám, abyste nehledali řešení, abyste nehledali cíl, tak tím nechci říct, abyste se obrátili k opaku a začali stagnovat. Mým cílem je toto: proč hledáte řešení? Proč nejste schopni střetávat život otevřeně, naze, jednoduše, plně? Protože se neustále snažíte držet zásad. A proto musíte svou vůlí vykonávat úsilí, abyste porazili momentální překážku; existuje konflikt, a vy se nepokoušíte objevit příčinu tohoto konfliktu. Podle mého není toto neustálé hledání pravdy, pochopení, řešení rozličných problémů, pokrokem; toto putování od jednoho problému k dalšímu není vývojem. Jen když mysl a srdce střetávají každou představu, každou událost, každou zkušenost, každé vyjádření života, plně – jen pak může existovat neustále vznikání, které není stagnací. Avšak hledání řešení, které mylně nazýváme pokrokem, je pouhou stagnací.

    Otázka: Chcete říct, že dříve či později v průběhu své existence všechny lidské bytosti nevyhnutelně dosáhnou dokonalosti, úplného osvobození od všeho, co je svazuje? Pokud ano, proč bychom se měli snažit nyní?

    Krišnamurti: Víte, já nemluvím o davu. Pro mne neexistuje toto rozdělení na jednotlivce a dav. Já promlouvám k vám, jako k jednotlivcům. Dav jste koneckonců vy znásobeni. Pokud pochopíte, pak budete dávat pochopení. Pochopení je jako světlo, které rozptyluje temnotu. Pokud však nepochopíte, pokud budete to, o čem mluvím, vztahovat pouze k jiným lidem, k lidem kolem sebe, pak budete pouze zvětšovat temnotu.

    Takže chcete vědět, zda vy – ne tento imaginární člověk z davu – jednou nevyhnutelně dosáhnete dokonalosti. Pokud je tomu tak, myslíte se, proč byste měli vykonávat nějaké úsilí v přítomnosti? Naprosto souhlasím. Pokud si myslíte, že jednoho dne si nevyhnutelně uvědomíte extázi žití, proč byste si měli dělat starosti? Nicméně vy jste chyceni v konfliktu a vykonáváte úsilí.

    Řeknu to jinak: je to jakobyste řekli hladovému člověku, že jednoho dne nevyhnutelně nalezne nějaký prostředek k nasycení svého hladu. Pokud mu řeknete, že bude nasycen za deset dní, jak mu to pomůže dnes? V té době už může být mrtev. Takže skutečná otázka nezní: „Dosáhnu jako jednotlivec nevyhnutelně dokonalosti?“, ale spíš: „Proč vykonávám toto neustálé úsilí?“

    Člověk, který se dle mého žene za ctností, již není ctnostný. A přesto právě to všichni stále děláme. Snažíme se být dokonalí; jsme chyceni v neustálém úsilí být něčím. Avšak pokud vykonáváme úsilí proto, že skutečně trpíme, a proto, že se od toho utrpení toužíme osvobodit, pak naším hlavním cílem není dokonalost – my nevíme, co je to dokonalost. Můžeme si ji pouze představovat nebo ji vyčíst v knihách. A naše představa musí být proto nevyhnutelně iluzorní. Náš hlavní problém by neměl spočívat v nalezení dokonalosti, ale spíše v otázce: „Co vytváří tento konflikt, který vyžaduje úsilí?“

    Poznámka z obecenstva: Není duchovní člověk vždy dokonalý?

    Krišnamurti: Duchovní člověk může být, ale my nejsme. To znamená, že v sobě máme rozdvojení; myslíme na vyššího člověk, který je dokonalý, a na nižšího člověka, který není, a myslíme si, že ten vyšší člověk by se měl snažit ovládat toho nižšího. Pokuste se to prosím na okamžik sledovat, ať už souhlasíte či nesouhlasíte.

    Můžete znát pouze přítomný konflikt; nemůžete znát dokonalost, dokud jste v konfliktu. Takže se nemůžete zabývat tím, co je dokonalost, otázkou, zda je člověk dokonalý či ne, otázkou, zda duch je dokonalý či ne, zda duše je dokonalá či ne; to není váš problém. Měli byste se zabývat problémem, co způsobuje utrpení.

    Víte, člověk uvězněný ve vězení se zabývá zničením onoho vězení, aby mohl být svobodný; nezabývá se svobodou jako abstraktní představou. Vy se nyní nezabýváte tím, co způsobuje utrpení, ale zabýváte se tím, jak před tímto utrpením uniknout k dokonalosti. A tak chcete vědět, zda vy jako jednotlivec někdy dosáhnete dokonalosti.

    Já říkám, že toto není skutečný problém. Skutečný problém je, jestli jste si plně vědomi v přítomnosti, jestli si v přítomnosti plně uvědomujete všechna omezení, která vytváří utrpení. Pokud byste znali příčinu utrpení, tak byste věděli i co je dokonalost. Dokonalost však nemůžete znát dříve, než jste osvobozeni od utrpení. Ono je příčinou omezení. A tak se neptejte, zda někdy dosáhnete dokonalosti, zda je duše dokonalá, či zda Bůh ve vás je dokonalý, ale plně si uvědomte překážky své mysli a svého srdce v jednání. A tyto překážky můžete objevit jen tehdy, když jednáte, když se nesnažíte napodobovat nějakou představu nebo řídící zásadu.

    Víte, naše mysli jsou zahlceny národními a mezinárodními měřítky, měřítky, která jsme obrdrželi od svých rodičů a měřítky, která jsme si sami vytvořili. Vedeni těmito měřítky střetáváme život. A proto nejsme schopni pochopení. Pochopit můžeme jen tehdy, když jsou naše mysli skutečně čerstvé, jednoduché, dychtivé – ne když jsou zatěžkány představami.

    Každý z nás má spoustu překážek, překážek, kterých si vůbec nejsme vědomi. Samotná otázka: „Existuje dokonalost?“ je znakem omezeného vědomí. Tyto překážky však nemůžete objevit analyzováním minulosti. Pokus analyzovat sebe sama je destruktivní, avšak právě o to se snažíte. Říkáte: „Vím, že mám mnoho překážek; a tak budu pátrat, hledat a objevím, jaké jsou mé překážky a omezení, a pak se osvobodím“. Když to učiníte, tak si jen vytváříte další řadu překážek, omezení. Abyste skutečně objevili falešná měřítka a překážky minulosti, pak musíte jednat plně uvědoměle v přítomnosti, a v průběhu oné aktivity si uvědomíte všechny neobjevené překážky. Experimentujte a sami uvidíte. Začněte se pohybovat s plnou pozorností, s plně probuzeným vědomím v jednání, a spatříte, že máte bezpočet překážek, vír, omezení, které vám brání ve svobodném jednání.

    A proto říkám, že sebeanalyzování, analýza za účelem objevení příčiny v minulosti, je falešná. Nemůžete nikdy objevit z toho, co je mrtvé, ale jen z toho, co žije; a to, co žije, je vždy v přítomnosti a ne v minulosti. Co musíte udělat je to, že budete střetávat přítomnost s plnou pozorností.

    Otázka: Kdo je spasitelem duší?

    Krišnamurti: Pokud se nad tím člověk na okamžik zamyslí, pak spatří, že fráze „spasitel duší“ nemá žádný význam. Co si představujeme pod pojmem duše? Individuální entitu? Prosím opravte mne, pokud se pletu. Co máme na mysli, když mluvíme o duši? Máme na mysli omezené vědomí. Pro mne existuje pouze onen věčný život – který je v kontrastu s oním omezeným vědomím, které nazýváme svým „já“. Když existuje toto „já“, tak existuje dualita – duše a spasitel duší, to nižší a to vyšší. Onu úplnou jednotu života můžete pochopit pouze se zánikem onoho omezeného vědomí sebe sama čili jástí, které vytváří dualitu. Pro mne nesmrtelnost, ono neustálé obrozování, nemá nic společného s individualitou. Pokud se člověk dokáže osvobodit od všech svých mnohých překážek, pak je ona svoboda věčným životem; pak mysl a srdce znají věčnost. Avšak člověk nemůže objevit věčnost, dokud existují překážky.

    Takže otázka „Kdo je spasitelem duší“ přestává mít jakýkoliv význam. Tato otázka vzniká, protože pohlížíme na život z hlediska omezeného vědomí sebe sama, které nazýváme svým „já“. A proto říkáme: „Kdo mne zachrání? Kdo zachrání mou duši?“ Nikdo vás nemůže zachránit. Udržovali jste tu víru po staletí, a přesto stále trpíte; ve světě pořád vládne naprostý chaos. Vy sami musíte pochopit; moudrost vám nemůže dodat nic jiného než jen vaše vlastní jednání v přítomnosti, které musí vytvořit harmonii z konfliktu. Jen z něj může povstat moudrost.

    Otázka: Někteří říkají, že vaše učení je pouze pro vzdělané a intelektuály a ne pro širé masy, které jsou odsouzeny k neustálému zápasu a utrpení v každodenním životě. Souhlasíte?

    Krišnamurti: Co myslíte? Proč bych měl souhlasit nebo nesouhlasit? Mám co říci a tak to říkám. Obávám se, že to nebudou vzdělaní, kteří pochopí. Tento malý příběh snad trochu objasní, co mám na mysli: kdysi jeden obchodník, který měl trochu volného času, zašel za jedním indickým mudrcem a pravil: „Mám jednu hodinu; prosím, řekněte mi, co je pravda“. Mudrc odpověděl: „Četl jste a studoval mnoho knih. První věc, kterou musíte udělat, je zapomenou vše, co jste se naučil“.

    To, co říkám, se nevztahuje pouze k nepracující třídě, k lidem, o kterých se předpokládá, že jsou inteligentní, mají dobré vzdělání – a zcela záměrně používám slovo „předpokládá se“ – ale vztahuje se to také k tzv. masám. Kdo udržuje masy v každodenní dřině? Ti inteligentní, ti, kteří jsou údajně vzdělaní; nebo to tak není? Pokud by však byli skutečně inteligentní, pak by objevili způsob, jak masy osvobodit od každodenní dřiny. To, co říkám, se nevztahuje pouze ke vzdělaným, ale ke všem lidským bytostem.

     Máte volný čas k tomu, abyste mi naslouchali. A teď si můžete říct: „Dobrá, něco málo jsem pochopil, a nyní to něco málo použiju k tomu, abych změnil svět“. Avšak tímto způsobem svět nikdy nezměníte. Můžete chvíli naslouchat a můžete si myslete, že jste něco pochopili, a pak si říct: „Nyní tuto znalost použiji k tomu, abych reformoval svět“. Taková reforma by byla pouhým záplatováním děr. Pokud byste však skutečně pochopili to, co říkám, tak byste ve světě vytvořili rozruch – onen citový a mentální neklid, ze kterého se rodí zlepšení životních podmínek. Tj. pokud pochopíte, tak si kolem sebe začnete vytvářet stav nespokojenosti, a to můžete udělat jen tak, že změníte sami sebe; to nemůžete udělat, pokud si myslíte, že to co říkám, se vztahuje pouze k nějaké vzdělané vyšší třídě a ne přímo k vám. Ten člověk tam na ulici jste vy. Takže otázka je: rozumíte tomu, co říkám?

     Pokud jste intenzivně chyceni v konfliktu, a snažíte se objevit příčinu tohoto konfliktu. Pokud si ten konflikt začnete plně uvědomovat, pak zjistíte, že vaše mysl se snaží utéct, uniknout, že se snaží vyhnout tomu, aby tomu konfliktu musela čelit úplně. Není to otázka toho, zda mi rozumíte nebo nerozumíte, ale toho, zda jste jako individuum v plné bdělosti, plně si uvědomujete, jste plně naživu, abyste střetával život úplně. Co vám brání v tom, abyste střetávali život plně? To je celá podstata problému. Co vám brání střetávat život plně je neustálá činnost paměti v podobě měřítek, ze kterých vzniká strach.

     Otázka: Na základě toho, co říkáte, se zdá, že neexistuje žádné spojení mezi intelektem a inteligencí. Ale mluvíte o probuzené inteligenci v podobném smyslu jakobyste mluvil o cvičeném intelektu. Co je to inteligence, a jak může být probuzena?

    Krišnamurti: Pěstování intelektu nepovede k inteligenci. Inteligence vzniká spíš tak, že člověk jedná v dokolané citové i mentální harmonii. Existuje obrovský rozdíl mezi inteligencí a intelektem. Intelekt je pouhé myšlení, které funguje nezávisle na citech. Když je intelekt bez ohledu na city pěstován v nějakém určitém směru, tak člověk může dosáhnout obrovského intelektu, ale nemusí mít inteligenci, protože v inteligenci existuje vrozená schopnost cítit právě tak jako používat rozum; v inteligenci jsou obě schopnosti rovnoměrně zastoupeny, intenzivně a v harmonii.

    Dnes moderní vzdělávání rozvíjí hlavně intelekt, nabízí další a další vysvětlení pro život, další a další teorie bez harmonického spolupůsobení citu. A proto jsme si vypěstovali chytré mysli, jak unikat před konfliktem; a z toho důvodu se spokojíme s vysvětleníma, které nám poskytnou vědci a filosofové. Mysl – intelekt – se spokojí s tímto bezpočtem vysvětlení, avšak inteligence ne, protože abyste pochopili, tak musí existovat naprostá jednota mysli a srdce v jednání. To znamená, že nyní máte svoji obchodní mysl, náboženskou mysl, sentimentální mysl. Vaše vášně nemají nic společného s obchodem; mysl vaší každodenní obživy nemá nic společného s vašimi city. A tvrdíte, že tyto podmínky nejde změnit. Říkáte, že pokud byste vnesli své city do obchodu, pak by se ten obchod nemohl dobře uskutečňovat nebo by nebyl čestný. A tak si rozdělujete svou mysl na oddíly: v jednom oddílu držíte své náboženské zájmy, v dalším své city, ve třetím své obchodní zájmy, které nemají vůbec nic společného s vašimi intelektuálními a citovými zájmy. Vaše obchodní mysl pohlíží na život jako na pouhý prostředek k vydělávání peněz, abyste mohli žít. A tak tato chaotická existence, toto rozdělení vašeho života pokračuje.

    Pokud byste skutečně i v obchodu používali svou inteligenci, tj. pokud by vaše city a vaše myšlení pracovaly v harmonii, váš obchod by mohl ztroskotat. Pravděpodobně by k tomu došlo. A vy jej pravděpodobně necháte ztroskotat, pokud skutečně pocítíte tu absurditu, tu krutost a to vykořisťování toho všeho, co je zahrnuto v tomto způsobu života. Dokud se skutečně nebudete přibližovot k celému životu se svou inteligencí, namísto pouhého intelektu, tak žádný systém na světě nezachrání člověka od ustavičné lopoty o svůj chléb.

     Otázka: Často mluvíte o nezbytnosti pochopení svých zkušeností. Mohl byste prosím vysvětlit, co si představujete pod tím pochopit nějakou zkušenost správným způsobem?

    Krišnamurti: Abyste nějaké zkušenosti mohli porozumět plně, tak k ní musíte přistupovat zčerstva pokaždé, když se k vám dostaví. Abyste mohli pochopit zkušenost, tak musíte mít otevřenou, jednoduchou jasnost mysli a srdce. My však ke zkušenostem života nepřistupujeme s takovým postojem. Paměť nám brání v tom, abychom ke zkušenostem přistupovali otevřeně, naze. Není to tak? Paměť nám brání, abychom střetávali zkušenosti plně, a proto nám brání, abychom tyto zkušenosti plně chápali.

    Co způsobuje paměť? Paměť je dle mého jen příznakem neúplného pochopení. Když se s nějakou zkušeností střetnete plně, když ji plně prožijete, tak ta zkušenost nebo událost nezanechá žádnou jizvu paměti. Jen pokud žijete částečně, když nestřetáváte zkušenosti plně, tak vzniká paměť; jen v neúplnosti existuje paměť. Není tomu tak? Jako příklad si vezměte to, že jste zásadoví vůči nějakému principu. Proč jste zásadoví? Jste zásadoví, protože nedokážete život střetnout otevřeně, svobodně; a proto říkáte: „musím mít nějaký princip, kterým se budu řídit a který mne povede“. A odtud pochází neustálý zápas být zásadoví a s takovou pamětí v pozadí střetáváte každou událost v životě. A proto ve vašem pochopení existuje neúplnost, protože ke zkušenostem přistupujete s myslí, která je již zatížená.

    „Avšak“, zeptáte se: „Co mám dělat se všemi vzpomínkami, které již v sobě mám?“. Nemůžete je odhodit. Ale udělat můžete to, že svou příští zkušenost střetnete úplně; a pak zpozorujete, jak ve vás všechny minulé vpomínky ožívají a uplňují se a pak nastane čas se s nimi střetnou a rozpustit je.

     Takže to, co dodá správné pochopení, není reziduem mnoha zkušeností. Nemůžete střetávat nové zkušenosti úplně, když ve vaší mysli překáží zátěž minulých zkušeností. Ale přesně tak své zkušenosti nyní střetáváme. To znamená, že naše mysl se naučila být opatrná, být vychytralá, aby fungovala jako signál, aby poskytovala varování; a proto nemůžeme střetnou žádnou životní událost úplně. Abychom svou mysl osvobodili od paměti a vzpomínek, abychom ji osvobodili od této zátěže zkušeností, tak musíme střetávat život plně; v takovém plném jednání všechny naše minulé vzpomínky vstoupí v činnost a v plameni pozornosti se rozpustí. Zkuste to a uvidíte.

     Až odsud půjdete pryč, tak se setkáte se svými přáteli; uvidíte západ slunce, dlouhé stíny. Buďte si během těchto zážitků plně vědomi a objevíte, že se ve vás dere kupředu obrovská spousta vpomínek; v intenzitě svého uvědomění pochopíte falešnost a sílu těchto vzpomínek, a budete je schopni rozpustit; pak budete s plným uvědoměním střetávat každou životní zkušenost.