Neznalost sebe sama - toto je jediná bída, jiné bídy není. Jste ubozí. Na světě existuje jediná bída: když se neznáte. Proč je to bída? - protože jste císaři, syny Boha živoucího! Stala se vám nejskvělejší možná věc a vy si ji neuvědomujete a dál žebráte.

Veškeré touhy, požadavky a přání jsou žebrání. A přitom v sobě máte vše, ale nikdy svému nitru nevěnujete ani pohled. Jakmile se dovnitř podíváte, vaše věčná a hojná bohatství, jichž nelze vyčerpati, se vám zjeví. Jakmile před sebou odhalíte své nitro, celá existence pozná vaše císařství, pozná, kdo jste: jste syny celého vesmíru. Veškeré vaše žebrání zmizí, rozplyne se a vy poprvé zbohatnete.

Kdosi mi vyprávěl příběh o velkém císaři, kterého sužoval jeho syn a jeho způsoby a styl života. Byl to jedináček, ale tolik už vadil svému otci, že ho z království vyhostil. Byl synem velkého císaře, tudíž nic neznal, vůbec nic neuměl - císařové se nevyznají v ničem. Vůbec nevěděl, jak se co dělá, nic se nenaučil; vše dělali za něj, naprosto netušil, že se leccos musí udělat samostatně. Miloval však hudbu. Hudba bylo jediné, co uměl, naučil se ji ze záliby. Hrál na sitar, nic jiného neuměl.

Začal tedy žebrat. Hrával na sitar a žebral. Císařové, když přijdou o své bohatství, nedokážou nic jiného než žebrat. Je to něco nádherného, ukazuje to, že hluboko v sobě jsou císaři žebráky. Jen kvůli císařství nelze vidět jejich žebráctví. Vezmete-li jim císařství, začnou žebrat, nic jiného dělat neumí. Deset let v kuse žebral. Dočista zapomněl, že byl synem velkého císaře. Deset let je příliš dlouhá doba na pamatování. A když jste žebrákem každý den od rána do večera, jak byste si mohli pamatovat, že jste císařským synkem?

Stal se z něho žebrák a úplně na sebe zapomněl, přišel i o paměť. Taková paměť není příjemná, je jako noční můra, chcete na ni zapomenout, protože díky ní se v mysli hodně trápíte. Vyvstává vám srovnání: "Jsem syn velkého císaře - a žebrám!" Žebrota se pak stane příliš bolestnou. Celou myšlenku prostě vypustil z hlavy, zapomněl a ztotožnil se se svým žebráním.

Po deseti letech se otci začalo stýskat. Nebyl to úplně správný syn, měl divné způsoby, ale byl to jedináček. A otec už zestárnul a jednoho dne měl zemřít. Syn byl jeho dědic, bylo nezbytné, aby se vrátil. Císařův vezír se ho tedy vydal hledat.

Vezír ho našel. I když docela zapomněl, že je císařským synkem, i když se naprosto ztotožnil se svým žebráním, přece něco zůstávalo - protože nešlo o součást paměti, ale bytosti. Způsob, kterým chodil, i když při tom žebral, byl zjevně císařský. Žebral, jako kdyby vám tím prokazoval laskavost; pohledem, kterým vás obdaroval, vám jakoby činil milost. Kráčel jako král; měl sice shnilé a rozpadlé šaty, ale pořád to byl stejný oděv, který si oblékal jako princ. Byl špinavý a nemytý, ale pod špínou byla vidět překrásná tvář. A teprve jeho oči: i když žebral, měl pořád oči toho samého ega, té samé hrdosti. Duševně, vědomě zapomněl, kým je, ale nevědomě byl stále králem, dědicem velkého císaře.

Vezír ho poznal. Všiml si ho zrovna, když žebral. Pod stromem hrálo pár lidí karty, bylo velice horké letní odpoledne a on byl bos a potil se a žadonil o pár grošů: "Dejte mi něco - už dva dny jsem nic nejedl." Vezír ho poznal a zastavil s kočárem u cesty. Sešel dolů a dotkl se jeho nohy. Syn na něj pohlédl a zeptal se: "Co je?"

Vezír odvětil: "Tvůj otec císař tě povolává zpět. Odpustil ti."

V tu ránu žebrák zmizel. Nic nemusel udělat - v okamžiku si uvědomil, že ho otec volá zpátky domů, že je mu odpuštěno... a bylo po žebrákovi. Šaty měl stejné, byl pořád špinavý, ale vše se změnilo: okolo něj se rozzářila svatozář, světlo, aura.

Vezírovi hned zadal rozkazy, po žebrání ani stopy: "Běž na trh, kup mi boty a šaty a připrav pěknou koupel." Nastoupil do kočáru a poručil: "Zavezte mne do nejlepšího pohostinství ve městě!" A vezír musel jít za kočárem pěšky.

Je to súfijský příběh. Nacházíte se v naprosto stejné situaci: až vás pozná váš otec, Bůh, vaše žebrání dočista zmizí, pomine - najednou, v okamžiku! Nic nemusíte vykonat, poněvadž jeho syny jste byli vždy. Jenom totožnost se pomýlila, jenom v povrchní části mysli jste se stali něčím jiným. Hluboko uvnitř zůstáváte božími syny.

K tomu však dojde, jedině až se poznáte. Pak vás bude znát a poznávat celičký vesmír. A Ježíš říká: