Tato soukromá škola postgraduálního studia hlubinné ekologie ústy svých řádných i hostujících profesorů hovořila o trpící přírodě a nutnosti zodpovědného šetrného přístupu k životu na konci 20. století, sama ale stále (dodnes) stojí uprostřed nádherné staletí ošetřované a ctěné anglické krajiny, a vyučovala (a vyučuje) ekologickému přístupu, ale její vedení si nevšimlo, že potraviny, které studenti a profesoři jakož i úředníci denně konzumují, jsou dováženy z celého světa.

Jak jsem totiž rozbaloval původní krabice (s nápisy země původu), ve kterých všechny ty pytlíky s vločkami, mrkví a bramborami, banány či avokáda, čaje a džemy byly, nemohl jsem si nevšimnout určitého rozporu mezi slovy a činy této „koleje“ ekologického vzdělání. A tak jsem jednou večer připravil výstavku: na stůl jsem naaranžoval všechno to, co strávník obvykle takto, v podobě surovin, ze kterých se dělají jeho oblíbené polévky, omáčky a pilafy, nevidí. Do brambor jsem vetknul praporek s nápisem Nový Zéland, do cibule praporky s nápisem Polsko, do jablek a medu praporky s nápisem Argentina, do mrkve praporek Brazílie. Do baleného chleba Německo, do sušenek Španělsko. A když se studenti, zvláště místní, a nakonec i přivolaný hospodář a kuchař a vedoucí provozu, začali durdit, kde že tedy mají brát například čerstvou zeleninu, poradil jsem jim, že na tržišti v blízkém městečku každé ráno prodává svou zeleninu všeho druhu místní biofarmář. Podivili se a slíbili, že pouvažují o změně dodavatele, ale že to bude velmi složité, že mají nějaké ty smlouvy, a že je to od velkododavatele levnější. A docela zle na mne koukali jako na nějakého revolucionářského proletáře, který jim narušuje tradici.

Jednou jsme měli jet na výlet. Moc jsem se těšil, chtěli jsme navštívit Glastonbury a kamenné kruhy u Avebury. Proto mne překvapil časový plán, který nařizoval návrat do pěti hodin odpoledne. Proč tak brzy, ptal jsem se, to nic nestihneme… Bylo mi řečeno, že přece nemůžeme vynechat čaj o páté a přípravu večeře. Podivil jsem se ještě víc: čaj si přece můžeme dát někde v restauraci, nebo ho můžeme vypít na nějakém tom slavném a silném místě z termosek. A večeře? No tak si uvaříme ráno nějakou dobrou zeleninovou polévku, kterou si pak jen ohřejeme a sníme s nějakým tím druhem vícezrnného chleba… zkoušel jsem alternativní možnosti. Pohledy, kterými mne počastovali, byly pohledy lordů, kteří žasli nad drzostí jakéhosi proletáře: k večeři JEN polévku?

Dopadlo to jak bylo plánováno: ve čtyři se autobus rozjel zpět. Já jsem ale přemluvil jednu Kanaďanku a zůstali jsme spolu na oněch posvátných místech o dvě hodinky déle. Zpět jsme se včas k večeři dopravili vlakem a stopem.

Když kurs o tři týdny později končil a já balil, zeptal jsem se kontrolně hospodáře, jestli již odebírá zeleninu od onoho biofarmáře. Ne, ještě ne, není to tak jednoduché. Když jsem pak za další dva roky hovořil krátce s jiným Čechem, který na této college také studoval, jestli už berou zeleninu od místního farmáře, řekl, že se tam o mně v téhle souvislosti neustále mluví, ale že zeleninu stále odebírají od velkododavatele.

Rozumějte, byl jsem lordům (kteří mi poskytli stipendium) nesmírně vděčen za možnost tam být a diskutovat s Rupertem Sheldrakem a zpívat alikvoty s jeho ženou Jill Purce, užíval jsem si anglických tradic a „konzervatismu“ (v osení vyšlapanou pěšinku přes pole, kterou jsme si zkracovali cestu do města, jsem našel na 400 let staré mapě, a zahrada, kterou jsem často procházel, byla založena ve 14. století), vychutnával fungující systém. Přesto, nebo právě proto, mne mrzelo pár „detailů“, které ovšem někdy značně podminovávaly onen jinak a oficiálně dokonalý obraz liberální a na tradicích založené společnosti.

Poučení? Doma není nikdo ekologem. A „proletář“ zpoza bývalé železné opony (či jiný „cizinec“) často vidí věci, kterých si místní lordi nevšimnou.

P. S. V téhle souvislosti mne překvapil rozhovor s Václavem Klausem na téma jeho čerstvé antienvironmentalistické knihy, ve kterém (i on!) brojí proti francouzské vodě na kongresu v Japonsku: „Já nevěřím tomu, že by to dovážení evianu mohlo být ekonomicky výhodné. Výhodné to může být pro velmi parciální subjekt, který vyváží z Francie vodu. Ale ze širšího pohledu to nemůže být ekonomicky výhodné, zejména ne pro spotřebitele, protože cena evianu je mnohem vyšší než cena japonské minerálky. Já se také mračím, když přijdu tady v Česku do restaurace, a oni mi okamžitě dávají San Pelegrino, a já říkám ne, já chci matonku, protože stojí x-krát méně.“

http://neviditelnypes.zpravy.cz/rozhovor-mam-hruzu-ze-zelene-vzpoury-davu-f2k-/p_spolecnost.asp?c=A070517_203901_p_spolecnost_wag