Jen pokud je člověk sám naprosto prázdný, tak je schopen obdržet něco mimo sebe sama. Jen srdce, které je naprosto tiché, je schopno zaslechnout hlas Boha. A my nejsme téměř nikdy tiší, ve skutečnosti jsme velmi hluční a neustále vnitřně mluvíme. Neustále se něčím zabýváme, něco hledáme, něco chceme, po něčem se natahujeme, před něčím utíkáme, jsme plni svých předpojatostí a teorií, znalostí a předsudků. Jen zřídkakdy jsme skutečně tiší, skutečně prázdní od sebe sama, od své nekonečné sebestředné aktivity. Avšak jen v dokonale prázdném stavu jsme schopni přijmout cosi mimo sebe, co by nebylo výtvorem našeho myšlení, co by nebylo projekcí našich přání a naší touhy. Jen když my sami jsme ničím, pak v nás může působit Bůh. Jsme jako lesní studánka, jejíž hladina je neustále zčeřena větry různých emocí, přání, myšlenek a zapadaná starým listím minulosti, předsudků a znalostí. Dokud její hladina nebude naprosto čistá a klidná, tak nebude schopna zrcadlit tvář lesa kolem sebe. A stejně tak dokud naše duše bude neustále čeřena spoustou myšlenek, chtění a nutkání, tak nebude schopna zrdcadlit věrně pravdu. A z tohoto důvodu není možno Boha nebo pravdu hledat, protože usilí způsobené hledáním je čeřením onoho klidu a ticha, které jsou nezbytné k zaslechnutí něčeho, co nepochází z nás samotných, co nepochází z času. Celé naše já pochází z času, má své kořeny v minulosti a natahuje se k budoucnosti. Jen když toto já se svým procesem odehrávajícím se v čase zanikne, tak můžeme objevit něco, co nepochází z času, a co se nachází v neustále se obnovující věčné přítomnosti a čemu lze říkat Bůh. Hledání Boha nebo pravdy je ve svém podstatě procesem odehrávajícím se v čase, a proto procesem patřícímu myšlení a egu. Hledání Boha je ve své podstatě egoistické.

      Boha nelze hledat z egoistických pohnutek, nelze jej hledat proto, aby mne zbavil mého utrpení, aby mi poskytl nějakou extází, nějaké trvalé štěstí, nějakou moudrost. Pokud Boha hledám, abych skrze něj nebo od něj něco dalšího dostal, tak jej nikdy nenaleznu, protože to jej pořád ještě hledám egosticky a tedy v čase. Jen pokud se zcela zřeknu sebe sama a veškeré své aktivity a tak vstoupím do onoho bezčasového ticha, tak mohu nalézt cosi, co nepochází ze mne sama, a čemu lze říkat Bůh. A proto je každá duchovní stezka vedoucí k Bohu falešná – je to proces vázaný na čas, který slouží dosažení nějakého cíle – štěstí, moudrosti, osvícení, stavu bez utrpení – avšak téměř nikdy ne Boha samého. K Bohu nevedou žádné stezky a žádné cesty, nelze jej nelézt žádným způsobem. Jak již v dávných hlubinách středověku napsal německy osvícenec Mistr Eckhart: „Boha nelze hledat nějakým určitým způsobem, neboť kdo hledá Boha nějakým určitým způsobem, chytí se v tom způsobu, ale samotného Boha mine. Jen kdo hledá Boha bez způsobu, najde ho tak, jak on sám v sobě jest“.

      Dovolím si ještě jeden nádherný citát Mistra Eckharta, který jinými slovy říká to samé, co jsem napsal výše: „I ten nejmenší obraz stvořeného, který by se v tobě vytvořil, je stejně velký jako Bůh. Jak to? Protože celému Bohu zahrazuje cestu k tobě. Neboť jakmile do tebe takový obraz vstoupí, musí mu Bůh s celým svým božstvím ustoupit. Když ale ten obraz odejde, vstoupí Bůh. Na to, abys vyšel ze své stvořenosti, čeká Bůh tak toužebně, jako by na tom závisela celá jeho blaženost. Nuže, milý člověče, co ti může uškodit, když dopřeješ Bohu, aby byl v tobě Bohem? Vyjdi ze sebe úplně a beze zbytku kvůli Bohu, a Bůh vyjde ze svého jen kvůli tobě. A když oba vyjdou, co zůstane, je jedno jednoduché jedno. V tomto jednom rodí Otec svého Syna v nejvnitřnějším zdroji. Tam vykvétá Duch svatý, tak vyráží v Bohu vůle, která patří duši. A když vůle zůstane nedotčena všemi stvořeními, je svobodná. Lidé mi často říkají ´proste za mne Boha´, a tu si pokaždé musím pomyslet: proč odcházíte ven? Proč nezůstanete u sebe samých a nesáhnete do svého vlastního bohatství? Vždyť celou pravdu nosíte bytostně v sobě!“

      Bůh není něco mystického. On je jednota, která se projevuje za všemi formami a tvary, za všemi projevy a procesy. Tato jednota je ve všem a všude úplná, sama sebou naplněná, sama v sobě blažená. Tato jednota vyvěrá ze sebe sama a v tom vyvěrání vytváří celý hmotný vesmír, celé obrovské stvoření, v němž vytváří iluzi oddělených tvarů a oddělených jednotek vědomí. Aby člověk tuto jednotu a její neustále tvoření spatřil a objevil ji nejen všude kolem sebe, ale taky v sobě, tak musí právě vyjít ze sebe sama, čili zříci se sebe sama. Dokonalé zřeknutí se sebe sama se pozná tak, že už se ničím nechci stát, nic nechci nalézt, ničeho se nechci zmocnocnit, když zemřu celé své minulosti a všem svým plánům do budoucna, všem svým znalostem, postojům a názorům, všem svým majetkům, celé narcistické představě sebe sama. Většina lidí má z něčeho podobného strach, mají strach se zříci sebe sama, protože se obávají vzniklé prázdnoty. Mají strach opustit všechny své problémy, své plány, své strachy, své názory, celé své já, ve kterém jsou tak pevně celý svůj život zakotveni. Tito lidé mají strach to všechno nechat být a skočit do Propasti. Nelze se sebe sama zříct s nějakým motivem, s nějakým určitým cílem – například proto, abych potom našel na druhé straně Boha. Něco takového by nebylo skutečným zřeknutím se, ale pouze nevědomým pokračováním sebe sama v jiné formě, chytrou iluzí našeho já. Od zřeknutí sebe sama tedy nemůžu čekat žádné výsledky, nemůžu skrze něj chtít cokoliv získat, žádnou blaženost, žádnou extázi, žádného Boha, protože jakékoliv získávání čehokoliv stále ještě patří egu, a tedy času. Nemůžu si ani uvědomovat, že teď jsem se něčeho zřekl, a teď čekám, co se bude dít, protože v tom očekávání něčeho a uvědomování si je pořád ještě já, které se něco snaží získat. Já se musím zříct samotné touhy získávat, která je celou podstatou mého ega, a je jedno, zda se jedná o touhu získat nové auto, lásku nebo Boha. Nelze se zříct touhy získávat, abych za to něco jiného získal, protože to by bylo pořád jen pokračováním získávání. Opravdu se musím vzdát všeho a skočit do Propasti a nic od toho nečekat. Je velmi těžké popsat, jak opustit sám sebe, jak se sebe sama zříct bez motivu, a právě to slovo bez motivu je zcela klíčové, protože za každým motivem se skrývá touha něco získat, a tedy onen proces ega vázaný na čas. Zřejmě to nelze učinit bez dokonalé a hluboké znalosti sebe sama, bez hlubokého uvědomování si svých vlastních motivů a celého procesu svého vlastního já. Člověk to musí udělat dobrovolně na základě vlastního rozhodnutí, beze strachu z trestu či bez lákadla odměny. Jen když se dokonale vyprázním od sebe sama, jen když zcela vyjdu ze sebe sama, tak mne může uchopit za ruku cosi jiného, co už nepochází ze mne samého, co není výtvorem mého myšlení. Jen když se zřeknu onoho procesu svého já, který neustále všude kolem sebe vytváří temné mraky, a kterým je touha získávat, tak mohu objevit ono jasné slunce uvnitř své duše, které se současně nachází i ve všech ostatních duších, a které je Jednotou za vší mnohostí. Život bez úsilí je extází, požehnáním. Ego je neustálým úsilím něčeho dosáhnout, něco získat, něčím se stát, ať už se jedná o získávání znalostí, získávání majetků, moci nebo hledání Boha. Jen když člověk přestane cokoliv získávat, cokoliv hledat, po čemkoliv se natahovat, tak je schopen v sobě objevit ono ticho, které je nezbytné k zaslechnutí onoho Nezměrného, tak je schopen v sobě objevit čisté Bytí, které je samo v sobě dokonalé a úplné.

   Boha nejlépe najdeš tak, že se ho vzdáš. Pořád zoufale hledáš nějaké štěstí, nějakou slast, nějaké mystické vytržení, nějakou pravdu vyšší než tu svou, ale nemáš je právě proto, že je hledáš. Je to právě toto hledání, kterého je potřeba se vzdát, protože toto hledání je stále vnější. Je to stále chamtivost ega, která vychází v podstatě ze smyslů. Boha hledáš pouze tehdy, když trpíš, když nemáš partnera, když jsi sám. Pak v něm hledáš útěchu. Jenže Boha nelze použít tímto způsobem, na to je příliš velký.

      Ve světe existují celé skupiny hledačů osvícení a duchovna. Tito hledači osvícení přebíhají od jednoho učení k druhému, od jednoho Mistra k druhému, bloudí, tápou a nenalézají nic jiného než frustraci. V celém tom jejich hledání Boha je cosi neurotického. Sami si svým myšlením na základě četby a přejatých teorií druhých vykonstruovali nějakou svou dokonalou ideu štěstí a jistoty, které říkají Bůh a pak se s touto ideou snaží ztotožnit, snaží se ji nalézt. Většinou si vymyslí nějakou stezku, která k této ideální představě údajně vede, a pak se podle této stezky snaží kráčet, snaží se přizpůsobovat nějakým ideálům, snaží se hledat ctnosti, nutí se k určitým způsobům chování, k určitým způsobům meditace. V tom celém je něco silně nezdravého, něco neurotického. Občas tito hledači zažijí něco z toho, na co čekají, avšak takový zážitek je pouze jejich vlastní projekcí. Někteří z těchto lidí jsou psychicky slabí, mají potřebu na něčem záviset, od někoho se nechat vést, od někoho si nechat říkat, co dělat a co nedělat, a proto se nachají psychologicky využívat svými Mistry a jejich naukami nebo se naopak jedná o lidi, kteří podlehli iluzi, že oni už na duchovní stezce pokročili, a proto mají potřebu učit druhé a nechat si říkat Mistr. Sami jsou však slepí a obelhávají sami sebe. Ve skutečnosti se z onoho Zdroje ještě nikdy nenapili, protože kdyby to učinili, tak by chápali, že k tomuto Zdroji nelze nikoho vést, že k němu nemůže vést žádná stezka, že tento Zdroj není možno vlastnit. Tito lidé jsou ve skutečnosti duchovní egoisté. Stejně jako se světští lidé obklopují svými majetky, které jejich egu poskytují moc a pocit důležitosti, jako se světští lidé svými majetky předvádí a chlubí a jako jsou světští lidé na svých majetcích psychologicky závislí, jako světší lidé závidí majetky druhým a jako jsou světští lidé chamtiví po stále víc a víc, tak se tito duchovní egoisté obklopují svými duchovními výdobytky, svými úspěchy na své domělé duchovní stezce, svými údajnými duchovními znalostmi o Pravdě a o Bohu, a tyto jejich „duchovní úspěchy“ jim dodávají pocit důležitosti a moc, tito lidé jsou na svých vlastních duchovních výdobytcích závislí, závidí druhým jejich duchovní úspěchy a jsou chamtiví po Bohu. Tito lidé žijí v dost velké iluzi. Oni se snaží použít Pravdu nebo Boha k expanzi vlastního ega. To se jim však nikdy nemůže podařit. Ačkoliv si sami o sobě mohou myslet, že jsou duchovně vyspělí a vyzrálí, tak jsou to pouze malicherní pokrytci. Celé jejich zásluhy na jejich domělé duchovní stezce nemají hodnotu ani zlámané grešle, maximálně jim pomohly posílit a nafouknout jejich vlastní ego. Je smutné, že takoví jedinci jsou schopni svést psychicky slabé k tomu, aby je následovali – že se jim podaří prodat iluzi toho, že oni jsou duchovními mistry, kteří je mohou vést k pravdě. To není nic jiného než duchovní narcismus a se skutečným duchovnem to nemá pranic společného. Člověk, který to s hledáním Pravdy myslí skutečně vážně, musí toto všechno odmítnou jako poněkud nezdravé, neurotické a nemocné a od všech těchto hledačů duchovna a jejich vůdců se distancovat, protože v hledání pravdy neexistuje žádný učitel. Jediným učitelem může být člověk sám sobě, jedinou knihou, kterou se musí naučit číst, je o sám. Člověk musí nakonec stát zcela sám, bez toho to nejde.

      Ego se Pravdy nemůže nikdy zmocnit. Ego a Pravda se vzájemně vylučují. Ego nemůže Pravdu hledat, ego ji nemůže použít k oslavě sebe sama, nemůže ji použít jako svou jistotu, nemůže se k ní utíkat schovat. Ego se jí nemůže ani dotknout. Hledání Pravdy všech těch nebohých hledačů osvícení není ničím jiným než touhou ega zmocnit se Pravdy, aby ji mohli využít k oslavě sebe sama, aby jim poskytla extázi, aby je zbavila utrpení, aby v ní nalezli útočiště před svým bolavým a osamoceným životem. Ego nemůže být vnášeno do Pravdy, ono si ji nikdy nemůže přivlastnit, nikdy se jí nemůže zmocnit a použít ji. Ono musí zaniknout, aby Pravda mohla vzniknout. Hledání ega je hledáním v čase, ego se v čase snaží se něčím stát, něco získat, něčeho se zbavit, Pravda však vůbec nepochází z času. Z tohoto důvodu nevede k Pravdě vůbec žádná stezka, protože každá stezka je stezkou vázanou na čas, a tedy na ego a jeho úspěchy a prohry, na ego snažící se v čase něčím se stát, a proto na frustrace. Toto všechno jsou čirá fakta, logická a nevyvratilná. Pravdu nelze získat skrze chamtivost ega, a přesto to je právě to, co většina hledačů duchovna dělá. Mohou se obelhávat iluzí, že oni se ego snaží porazit, ovšem snaží se ho porazit, aby za to získali nějakou blaženost, nějakou pravdu, nějaké sladké osvícení a vytržení, a to není nic jiného než chamtivost ega v převlečeném kabátě a tedy žádné skutečné porážení ega. Kde je ego, Pravda není. Samotnou podstatou ega je touha něco získat, něčím se stát a dokud tato touha zcela a sama od sebe nezanikne, pak nemůže dojít k záblesku toho, čemu se říká Bůh, který je čistým Bytím, které je samo v sobě úplné a blažené. Nejlepší rada, jak najít Boha, je zříct se ho. Boha nelze hledat žádným určitým způsobem, protože každý určitý způsob je pohybem ega v čase, které se snaží dosíci nějakého výsledku. Ego musí skončit, bez motivu, spontánně, nenásilně, když pochopilo sebe sama a svůj beznadějný boj. Opět platí: nemůžu se obelhávat iluzí, že hledám pochopení sebe sama, abych za to nalezl něco jiného. Není nic jiného, ego nikdy nic jiného nenajde, ono se musí zastavit. Když si ego uvědomí, že celý jeho boj je marný, že ono Boha nikdy nenajde, a že i kdyby meditovalo deset tisíc let v lotosové pozici a donekonečna opakovalo óm, tak najde jen vlastní iluze a frustraci, ačkoliv se přitom může obelhávat, že získává duchovní zásluhy, když si uvědomí celou marnost sebe sama, pak se zastaví, uklidní se a přestane hledat, a člověk se zbaví jedne obrovské zaslepující iluze, která mu bránila vidět skutečnou Pravdu. Člověk tím najednou získá množství energie, kterou předtím utrácel na pěstování iluze a na hledání Boha tam, kde jej nikdy nemůže nalézt, tj. v budoucnosti, v neskutečnu. Boha lze nalézt jen bez hledání, resp. jen když všechno hledání skončí, protože všechno hledání je pohybem ega v čase.

      Většina hledačů duchovna nedokáží být ani upřímní sami k sobě, aby si dokázali přiznat, že ve skutečnosti nehledají Pravdu, ale hledají cosi jiného, o čem si myslí, že jim tato Pravda může nabídnout, ať už se jedná o pocit štěstí, o pocit vlastní důležitosti, o pocit nějaké pevné jistoty. Oni se ve skutečnosti nesnaží pochopit to, co doopravdy je, co je skutečná Pravda, oni ve spíš hledají takovou pravdu, jakou si sami vysnili, jakou si vybájili v průběhu svých meditací, do jaké se touží odít jejich ego. Někteří z nich se do této své vybájené iluze pravdy tak oblékli, že se na ní stali zcela psychologicky závislí a vůči jakémukoliv útoku z vnějšku vůči této iluzi se stali značně nedůtkliví. Je to reakce podrážděného ega, kterému bereme berličku, se kterou se ztotožnilo a na které se stalo psychologicky závislé. Většina z nich není vůbec ochotna strhávat své vlastní iluze, protože do těch svých iluzí investovali 10 nebo 50 let úsilí na jakési pochybné duchovní stezce. Nejsou si ochotni přiznat, že celé jejich duchovní zisky a zásluhy nejsou nic jiného než majetky narcistického ega, které je používá k expanzi sebe sama, k pocitu vlastní moci a důležitosti. V těchto lidech je definitivně něco neurotického, nezdravého a prohnilého a je tragédie, že někteří z nich se snaží vést k Pravdě druhé, aniž by ji sami byť jen spatřili. Ani ti, co se snaží vést druhé k Pravdě, aniž by věděli, kde tuto Pravdu hledat, ani ti, co jsou ochotni následovat jakéhokoliv vůdce a jeho metodu, nejsou skutečnými hledači Pravdy. Skutečný hledač Pravdy je sám sobě žákem a učitelem, skutečný hledač Pravdy se ve svém hledání nenechá spoutat ničím a nikým, nepřijme na sebe cizí klec a naopak se bude snažit zbavit klecí vlastních. Každý duchovní učitel může sdělit svým žákům pouze jednu jedinou věc – kde je ego, tam není pravda. Víc je naučit nemůže. Každá duchovní stezka a nauka je klec, která má svá musíš a nesmíš, a tím i strach z toho, že člověk kráčí špatným směrem, každý cizí popis Pravdy je klec, která podmiňuje mysl určitým způsobem, kdežto skutečná Pravda je nepodmíněná, každá psychologická závislost na Mistrovi, na nauce, na stezce, na knihách, na vlastních zážitcích a představách, je iluzí, protože Pravdu nelze nalézt skrze nic vnějšího, ale pouze uvnitř sebe sama, skrze zřeknutí se sebe sama.

      Jak jsem už říkal, Pravda a ego se vzájemně vylučují, proto skutečnou Pravdu netřeba hájit ani bránit, netřeba o ní přesvědčovat druhé. Něco hájit a bránit musí pouze ego, které se s něčím ztotožnilo, a tím pádem je tím spoutané a podmíněné, takže ego bránící domělou pravdu brání pouze sebe sama. Skutečná Pravda je nepodmíněná, je nad něčím takovým vysoce povznesena. Tato Pravda ve skutečnosti nemůže být nijak spoutána, protože ona je absolutně nepodmíněná, absolutně nezávislá, stojící mimo veškeré protiklady a přesto je v sobě obahující, jako tao, které v sobě obsahuje protiklady jin a jang. K této nepodmíněné Pravdě nevede žádná stezka, protože tato Pravda se nachází mimo čas, a každý stezka je pohybem ega v čase, aby se něčím stalo. Jakmile se ego přestane snažit, aby se v čase něčím stalo, pak bude vskutku ničím, a pak člověk může vstoupit do dimenze, kde není žádný čas. To není nic mystického a tajemného. Když se člověk přestane snažit, aby se v čase něčím stal, pak on sám bude vskutku ničím a pak pro něj čas přestane psychologicky existovat a místo toho začne existovat věčné Nyní. Pravdu nelze organizovat, nelze kolem ní vytvářet náboženství a nauky, z jejího hledání nelze učinit masové hnutí, nelze ji dogmatizovat, nelze ji objektivovat (tj. nelze z ní učinit objekt myšlení), protože v tom všem by se schovalo ego a opět by vytvořilo hierarchie těch, kteří Pravdu údajně znají, a kteří ji údajně neznají, Mistrů a žáků, opět by vytvořilo údajné duchovní stezky a zásluhy a prohry ega na nich, a tak by se znovu rozjel ten ošklivý kolotoč psychologického vykořisťování a zneužívání v rámci náboženství, jaký jsme tu měli po celou historii. Ego pravdu nemůže použít k expanzi sebe sama, pokud to činí, pak žije v iluzi. Ego pravdu nemůže zajmout, nemůže si ji přivlastnit, to je jako chytat do pěsti vítr. Ego ani nemůže pochopit ani ukončit samo sebe skrze své vlastní úsilí, to by bylo jako pes honící si vlastní ocas. Nelze ukončit chamtivost skrze další chamtivost, nelze ukončit ziskuchtivost skrze další touhu něco získat. Jen když pohyb ega v čase zcela skončí a člověk se dokonale vyprázdní ze sebe sama, tak může v čiré pozornosti spatřit pohyb toho, čemu lze říkat Pravda nebo Bůh, pohyb, který nemá žádný začátek ani konec, který teče z věčnosti do věčnosti napříč skrze věčnost a ve kterém jsou všechny hranice iluzorní – jak hranice prostoru tak času. Nemůže existovat žádné skutečné a trvalé štěstí vyjma tohoto Bytí, a to asi myslel Buddha, když tvrdil, že veškerá existence je utrpení. Pokud je vázána na ego, pak je utrpení jistě plná, jen s dočasným sluncem mezi mraky. Boha lze nalézt jen skrze svobodu, a proto se člověk nesmí nechat ničím spoutat. Jakákoliv autorita v duchovních záležitostech je ve svém účinku antiduchovní.

     Skutečná svoboda není reakcí, není svobodou od něčeho. Každá svoboda od něčeho si v sobě nese zárodek, semeno toho, před čím utíká, a proto to není skutečná svoboda. Skutečná svoboda není volbou. Myslíme si, že když můžeme volit ze dvou možností, tak jsme svobodní, tak máme svobodu se rozhodnout. Ale to není vůbec pravda, každá naše volba je reakcí, touhou založenou na minulosti, na minulém podmínění, a proto není svobodná. Myšlení nemůže být nikdy svobodné, protože je vždy odpovědí minulosti. Veškeré myšlení je nesvobodné.

      Skutečná svoboda je svobodná od jakéhokoliv násilí a nátlaku, od jakýchkoliv tužeb, od jakýchkoliv připoutání a myšlenek, od jakéhokoliv ztotožňování. Je to svoboda od jakékoliv touhy dosáhnout osvícení, dosáhnout řešení svých problémů, nalézt štěstí, blaženost atd., je to svoboda od jakýchkoliv autorit. Je to svoboda od jakýchkoliv jistot a tedy i od strachu, který vzniká ze ztráty jistot. Je to svoboda od snahy zajistit si pravdu, zajistit si osvícení. Je to svoboda od sebe sama. Je to svoboda od své minulosti, od své budoucnosti, od svých vzpomínek, znalostí. Je to svoboda, která vzniká zřeknutím se sebe sama – avšak zřeknutím se bez motivu, kdybych se chtěl zříci sebe sama s nějakým motivem, tak by to vedlo jen k iluzi a ve skutečnosti bych se ničeho nezřekl, toto zřeknutí se vznikne je skrze pochopení, ne skrze vůli jej dosáhnout, ne skrze vůli získat pochopení, abych jej dosáhl.

     Tuto svobodu nelze získat skrze žádnou metodu. Snaha přizpůsobit se jakékoliv metodě by vedla k nesvobodě, a pak by musel existovat strach, že člověk kráčí špatnou cestou, že něco dělá špatně, že se nedrží metody. Ve skutečné svobodě neexistuje žádný špatný krok a tedy ani žádný strach, žádný strach z chyb, žádný strach z toho, že nenaleznu naplnění, žádný strach z toho, že nejsem dostatečně pozorný, žádný strach z toho, že jsem něco udělal špatně, že se liším od nějakého ideálu. Ve skutečné svobodě neexistuje žádný strach, že tuto svobodu ztratím. Tato svoboda je absolutně ničím nepodmíněná.

    Ve skutečnosti jsou utrpení a připoutanost vytvářeny myšlením, ve své podstatě je člověk již dávno svobodný, jen ve své nevědomosti si představuje, že není. Když si uvědomím, že připoutanost je vytvářena myšlením, tak automatickou reakcí je, že se musím osvobodit od myšlení, že musím myšlení zastavit a porazit. Jenomže představa spoutanosti myšlením je taky jen myšlenka, stejně jako představa nutnosti osvobodit se od myšlení. Ve skutečnosti nejsem spoután vůbec ničím, ani představou osvobození, ani nutností hledat osvobození. Když do toho člověk získá náhlým zábleskem vhled, tak se octl na druhé straně. Na straně, kde se veškerá slova lámou na prach. Na straně, kde není žádné já, kde není žádné ty, kde je pouze nekonečný bezčasový Oceán, který lidé hledali po celé věky a dávali mu různá jména – Bůh, Tao, Láska, Pravda.

      Tato svoboda nemá žádný pevný bod, místo toho je nekonečně proměnlivá, může na sebe vzít jakoukoliv podobu, protože je svobodná. Tato svoboda v sobě nemá žádný střed, vůči kterému by vztahovala. Tato svoboda nemá žádné překážky, žádné bariéry, žádná omezení. Z této svobody nelze udělat svou jistotu, nelze si říct: „ha, teď jsem nalezl svobodu, a tato svoboda mi bude zárukou toho, že nebudu trpět, že budu moudrý, že budu mít osvícení“ – tím pádem by to přestala být svoboda a stalo by se z toho něco, co by člověk musel hájit a bránit a co by měl strach ztratit, tudíž už by to nebyla svoboda. Tuto svobodu nelze spoutat absolutně ničím, není absolutně ničím podmíněná, absolutně na ničem nezávisí. Tato svoboda je nejvyšší pravdou, tato svoboda je absolutně nad vším, tato svoboda je ve své podstatě ničím. Je ničím, a proto může být vším

      Jeden moudrý Němec jménem Mistr Eckhart kdysi dávno řekl, že svobodný je ten, kdo nic nechce, kdo nic neví a kdo nic nemá a měl pravdu. Jsem nesvobodný, pokud se ztotožňuju s nějakým názorem, který musím obhajovat. Jsem nesvobodný, pokud musím bránit své jistoty, pokud musím neustále bránit onen pokrytecký, hloupý a nenasytný střed, kterému říkáme své já. Tento střed je zdrojem temnoty, kterou neustále vrhá kolem sebe, ať už dělá, co chce. Jen pokud tento střed temnoty zhasne, tak může existovat naprostá svoboda, která je extází. Svobodný mohu být jen tehdy, pokud já sám se stanu ničím, a pokud se stanu ničím, pak získám vše. Pokud jsem něčím, pokud se s něčím ztotožňuju, tak jsem toho otrokem, tak jsem v tom zamotán, tak to musím bránit. Svobodný mohu být jen tehdy, pokud psychologicky zemřu svému já a jen pak mohu najít ono Nezměrné.

     Jak napsal velký perský mystik Rumí: „Nech zhasnout jednu hvězdu, abys za to získal celé nebe poseté hvězdami“. A k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

PS: Omlouvám se za celkovou neuspořádanost a přílišnou redundanci textu, tj. časté opakování jedné a té samé myšlenky pořád dokola v různých variacích. Snad to nebude na překážku pochopení obsažených myšlenek.