Na západě pomalu dohasíná bledý svit končícího soumraku a po celé obloze se začíná prostírat noc. Už vysvitly hvězdy, rozzářily se a blikají a jiskří. Měsíc zatím nikde nevyšel, avšak i přesto je obloha poměrně jasná. Sem tam se po ní vznáší šedobílé cáry mraků. Celé noční nebe je poseté tisícem hvězd. Jsou jich na obloze tisíce, jasných zářivých, nebo vzdálenějších, méně zářivých.

     Hvězdná obloha je krásná. Vesmír je strašně tajemný a již odnepaměti člověka inspiroval k přemýšlení, ke studiu. Ty hvězdy jsou údajně vzdáleny až několik tisíc či desítek tisíc světelných let a jejich světlo, které právě vidím, ty hvězdy vysílaly před tisíci a tisíci let. Je to fantazie. Vynalezli jsme dalekohledy a teleskopy, pomocí kterých jsme schopni se dívat do kosmu na nesmírné vzdálenosti. Byli jsme schopni objevit, že žijeme na malé modré kulaté planetě, které říkáme Země, a tato krásná planeta je jednom jedním z dalších devíti nebeských těles, které obíhají kolem hvězdy zvané Slunce. A Slunce samo je obrovský zářící shluk hmoty, která neustále září a vydává energii do prostoru kolem sebe, obrovské množství energie, obrovské množství záření. A takových sluncí vzdálených stovky či tisíce světelných let je na obloze bezpočet . Táhnou se napříč celou oblohou jako jasný světelný pruh, kterému říkáme Mléčná dráha a který je ve skutečnosti nakupením hvězd naší galaxie. Celá naše galaxie měří napříč sto tisíc světelných let a je to nádherná obrovská světelná spirála se zářivými rameny tvořenými miliardami vibrujících sluncí a s obrovským žhavým galaktickým jádrem ve svém srdci. Takových galaxií jako je ta naše je ve Vesmíru miliardy, sdružují se v hvězdokupy, nadkupy atd. Celé stvoření je nepředstavitelně veliké a krásné, zářivé, plné vibrující energie. Jedná se o rozměry vesmíru, jaké si člověk vůbec není schopen představit. Jedná se o obrovské vzdálenosti. Velikost Vesmíru je nesmírná a mozkem člověka absolutně nepředstavitelná.

       Lidé byli odjakživa zvídaví. Kladli si spousty otázek a díky této své schopnosti dokázali v průběhu vývoje své kultury nastřádat nesmírné množství poznatků o světě kolem a o jeho složení a zákonech. Hmotu jsme dokázali rozpitvat na atomy a dokázali jsme objevit zákony, kterými se její pohyb řídí. Krom čistě praktických otázek si člověk odjakživa kladl i filosofické otázky. Co je to lidský duch? Lidské vědomí? Co jsme to my lidé? Proč existujeme? Proč žijeme? Tyto filosofické otázky a různé formy odpovědí na ně existují od té doby, kam sahá zaznamenaná lidská historie. V každé kultuře, v Číně, v Indii, v Řecku a později i v Evropě, existovali různí filosofové a mudrci, kteří hledali smysl života, kteří se snažili objevit nějakou hlubší pravdu, která se ukrývá za pouhým světem hmotných jevů. Člověk si v průběhu svého kulturního vývoje také vytvořil náboženství, vytvořil si víru v něco velkého, v něco nesmírného, v něco posvátného, co by mohl uctívat, čemu by se mohl klanět. Avšak historie těchto náboženství nebyla vždy právě nejšťastnější. Místo skutečného uctívání skutečného života se vytvořilo spousty různých sekt, které mezi sebou navzájem soupeřily, válčily, které se vraždily ve jménu Boha, ve jménu nějaké své představy o tom, co je to Bůh.

     Jedna z nejlepších představ, které člověk o Bohu vytvořil, je pantheismus - to znamená víra, že Bůh je všechno a ve všem. Je zajímavé, jak málo rozšířená tato víra v průběhu historie byla. Lidé mají Boha raději jako nějakou abstraktní představu, jako jakýsi vyšší princip, který se nachází někde nad nimi a někde mimo dosah jejich vlastních každodenních životů. V křesťanství mají Boha jako někoho, kdo je oddělený od světa, a kdo nám seslal svého syna Ježíše Krista. V Indii mají různé bohy, Šivu, Višnu, Krišnu, Kálí. V Jižní Americe mají taky spousty bohů. V Číně měli také svá božstva. Proč se tak málo rozšířila představa, že Bůh je všechno ve všem? Bůh jsou ty stromy kolem, Bůh je ta obloha plná hvězd, která se v průběhu noci bude otáčet nad celou krajinou. Bůh je ta hladina, v níž se zrcadlí ta hvězdná obloha. Hvězdy na té hladině blikají jako malé světýlka, jako jiskřičky. Bůh jsou ryby, které v té vodě žijí, které tam mají svou vlastní existenci. Bůh je úplně všechno. Bůh je celý život. A když cítím posvátnost života všude kolem, tak ho nemůžu ani zabíjet. Když mám v sobě senzitivitu a cit pro krásu všeho kolem, pak v sobě budu schopen nalézt i lásku a snad i Boha. Kdyby lidé uctívali Boha všude kolem, tak by jejich životy nebyly tak prázdné. Proč lidé oddělili Boha od svých vlastních životů? Proč jej místo toho zabili a uvěznili do kostelů, knih, chvalozpěvů, symbolů, rituálů, dogmat? Většina současných náboženství uctívá popel, mrtvé představy vytesané z kamene nebo z myšlenek. Ten jediný pravý Bůh žije. Žije všude a ve všem kolem. Proč se nikdy masově nerozšířila tato představa živoucího Boha, pantheismu? Víra v Boha, který je ve všem, který je v nás křesťanech, stejně jako v židech, stejně jako v arabech, stejně jako v Číňanech, stejně jako ve zvířatech, stejně jako v obloze, stejně jako v celém vesmíru. Proč jsme si místo toho vytvořili stovky sektářských, krystalických a hloupých náboženství, které žijí v popelu prázdných symbolů, rituálů a dogmat?

     Dívám se skrze koruny stromů nade mnou na ty tisíce zářivých jasných hvězd. Právě napříč oblohou prolétl meteorit. Zcela jasně vidím Velký vůz a spousty dalších souhvězdí. Celý ten Vesmír nad mou hlavou JE Bůh, a všechno kolem mne JE Bůh. Bůh je celé živoucí Universum, Skutečnost, Realita. A ve skutečnost či realitu netřeba vůbec věřit. Věřit musím jen tehdy, když si nejsem něčím jistý. Avšak člověk nemusí věřit v to, že vnímá, že dýchá, že mu tepe srdce, že miluje, že JE. Bůh je Život v celé jeho nekonečné pestrosti a kráse.

     Život sám je nesmrtelný, věčný. Nesmrtelnost není v těch tisících pomíjivých projevech a formách života a existence, ale přesto jsou všechny nesmrtelné, jsou jako pěna na Oceánu. Nesmrtelnost je bezčasová. Existuje v úplně jiné dimenzi, a tato bezčasová dimenze je kořenem veškerého jsoucna, kořenem, ze kterého vyrostl celý tento svět, na jehož základech má celý tento svět svůj pramen. Je to bezčasová dimenze Absolutna. Pravdu, nesmrtelnost, krásu, lásku – to všechno člověk pochopí jen tehdy, když dokáže zemřít svému já. Nesmrtelnost vůbec nepochází z času a přesto ji tam člověk neustále hledá – snaží si zajistit pokračování sebe sama skrze své potomky, skrze slávu svého jména, nebo věří v posmrtný život, ve vzkříšení nebo v reinkarnaci, ve stěhování duší. Všechno to jsou marné snahy našeho já, které má strach ze svého zániku, a proto se k těm představám upíná. Nesmrtelnost nepochází z času a když člověk pochopí plný význam toho tvrzení, pak bude vědět, že veškerá předchozí i budoucí existence existuje právě TEĎ, ba ještě víc – ona je v každém a ve všem úplná. Všechno je vždycky obsaženo ve všem. Když v sobě člověk ztratí své já, pak bude vědět, že žádná reinkarnace není, protože je právě inkarnován ve všech a ve všem a nikdy tomu nebylo a ani nebude jinak.

         Celá představa našeho já je jen jedna velká iluze. My nejsme skutečně oddělení od světa, od všeho kolem, to oddělení existuje pouze uvnitř naší mysli. Když se člověk zřekne sám sebe, když v sobě odstraní tuto příčinu rozdělení, toto své sebeizolující já, tento neustálý zdroj odporu proti životu, pak existuje něco krásného, co se vůbec nedá popsat slovy, protože je to neustále se obnovující extáze. V žádném případě to není prázdnota. Je to hluboká niterná radost, vnitřní blažené štěstí, je to láska. Když člověk dokáže zemřít sám sobě, tak je v tom spousta krásy. Proč je tak těžké tomuto svému já zemřít, všem jeho představám, vzpomínkám, plánům, nadějím, celé jeho minulosti a taky budoucnosti? Proč je tak těžké přestat hledat ve všem pouze to své, ve všech vztazích hledat výhody pouze sám pro sebe? Proč je tak těžké překročit svou chamtivost, svou ctižádost, svou touhu vyniknout nad ostatní a vládnout jim. Proč je tak těžké přestat být sebestředným sobcem? Proč všichni neustále izolujeme sebe sama do svých vlastních já. Naše já, vědomí vlastní oddělenosti od všeho kolem, vědomí své vlastní izolovanosti, ego – všechno jsou to vyjádření jedné a té samé věci. Rozdělujeme si svět na já a ne-já, na já a ty, já a oni. Samotnou myšlenkou „já“ sami sebe izolujeme od světa, neustále si kolem sebe i sami v sobě stavíme stěny a do těch stěn se uzavíráme. V této kleci svého „já“, svého ega přežíváme, a z této klece zápasíme, snažíme se dosáhnout úspěchů, snažíme se prorazit, vybudovat kariéru, nashromáždit majetky, oženit či provdat se, najít životního partnera, zplodit s ním děti, vychovat děti, nalézt Boha. Co když je toto naše ego, toto naše já, tato naše oddělenost pouhý koncept vytvořený myšlením, do kterého jsme zamilovaní? Co když „já“ je pouhou myšlenkou, byť dost tvrdošíjnou myšlenkou, na které všichni tak lpíme, protože už jsme si na ni tak strašně zvykli? Kontinuita tohoto já nás provází od začátku našeho života, od doby, kdy jsme si prvně začali uvědomovat svět kolem sebe, kdy jsme si v sobě vytvořili představu sebe sama jako entity, která je oddělená od všeho ostatního. Co je toto naše já? Jak se formovalo? Co když je to skutečně jen myšlenka, jen iluze, jen neskutečný koncept? Toto já je neustále sebeizolující, neustále se snaží hledat obranu sebe sama a neustále se pokouší schovávat za hradby různých jistot. Ve všech svých vztazích hledáme takovou izolaci

    Lidské životy jak my je žijeme jsou šílené. Když jsme jako divoši běhali po lesích, sbírali bobule a jako lovci lovili zvěř, tak jsme byli pravděpodobně šťastnější než jsme dnes, ve své civilizaci plné techniky, kde se život stal mechanickým, fragmentovaným, kanalizovaným, stereotypním, naprogramovaným, v civilizaci, která nás všechny zotročila, která se stala obludným monstrem. Tak málo lidí je vůbec schopno přemýšlet o celé naší společnosti, o hodnotách, jaké vyznává, o způsobu života, jaký lidé vedou. Tak málo lidí se ptá, odkud a kam člověk kráčí a tak málo lidí je schopno spatřit celý obraz člověka. V této společnosti jsou prioritami hmotné zabezpečení se, peníze, moc, ctižádost, kariéra. Je to věčné já, já, já. Já budu bojovat se světem kolem sebe, já se prosadím, já proti všem, a takových já proti všem je na této planetě šest a půl miliardy. Máme mnoho odborníků a specialistů na různé ultraspecializace, a ale nemáme žádné integrované jedince, kteří by vnímali celek. Život je jako mohutná malba – většina lidí si hraje pouze na svém malém písečku v nějakém zastračeném koutě té malby, ve svém malém okolí, podle svého malého podmínění, a z této části se pak pokouší chápat život a jeho problémy. Jen málokdo vidí celek života, celek lidské společnosti, jen málokdo vidí celou malbu. Aby ji člověk spatřil, tak musí mít globální mysl a ne mysl podmíněnou nějakým konkrétním kanálem, nějaký konrétním pohledem. Naše společnost až příliš rozvinula rozum a zanedbala přitom city. Jsme jako trojnožka, která má jednu nohu mnohem delší než zbývající dvě, a proto nemáme žádnou rovnováhu. Tato civilizace potřebuje novou revoluci, jinak nakonec zničí sebe sama. Není to žádná ekonomická nebo politická revoluce, ale revoluce náboženská, skutečná změna našich srdcí. A tuto revoluci nikdy nenastartují politici, protože oni sami se nachází většinou v hluboké temnotě. Tato revoluce může vzejít pouze odspodu – lidé se musí začít probouzet a osvobozovat se a ti, co se osvobodí, to musí příkladem svého života šířit dál. Tento pouštní svět potřebuje novou vodu, potřebuje nového Boha, avšak toho pravého Boha, toho, který žije. A tato společnost potřebuje zcela nové základy. A tím jediný pravým základem je láska.

     Celý náš život je jenom jakýsi zvyk. Přežíváme v určitém zákopu života, ve kterém jsem se zakopali, ve kterém jsme si vybudovali to své bezpečné hnízdečko a ze kterého máme strach vyjít ven, a tak existujeme jenom ve strašně úzké perspektivě. Osvobodit se znamená překročit svou úzkou perspektivu. Žádná perspektiva není správnější, všechny odhalují určitý aspekt živoucího Boha, avšak pokud chce člověk nalézt Bezejmenného, tak musí všechny perspektivy překročit. On jako jediný nemá žádnou perspektivu a současně je všemi. On je nepodmíněný a pokud se dokážeme osvobodit od svého podmínění, pak nalezneme nekonečný pohyb, který v sobě nemá žádný střed, pohyb, ve kterém nejsou žádné fixní body, ve kterém není žádné já. Pak budeme chápat, že tento pohyb je základem, na kterém stojí všechno ostatní, a že podmíněný lidský jazyk tento pohyb v jeho úplnosti nemůže nikdy zachytit ani proniknout. Pak objevíme, že Bůh je všude, v úsměvu, v slzách, v toulajících se myšlenkách, v tanci světla na vlnách, v rozkvetlém stromu, v mracích plynoucích po obloze, ve svitu hvězd, v našem vlastním srdci. To on hraje neustálou hru na schovávanou sám se sebou, ze svého vlastního srdce přetéká směrem do svého těla a v tomto přetékání vytváří celý hmotný svět a v něm oddělené jednotky vědomí, ze kterých pozoruje sebe sama, a opět se vlévá sám do sebe. Jeho nesmírnost je dech beroucí, on je Jednota ve vší mnohosti, Světlo v mnoha lampách, nehybný Hybatel všech věcí. Nevede k němu žádná cesta, protože on je poutníkem na každé cestě, cestou samotnou i jejím koncem. On je alfa i omega všeho, v něm se spojuje začátek a konec. Jeho nejvnitřnější srdce sídlí ve věčnosti, mimo čas a prostor, mimo zákony kauzality a z tohoto srdce vyvěrá všechno ostatní, čas, prostor, hmota, vědomí, život a smrt, dokonce i samotné pojmy existence a neexistence. Boha nikdy nenajde ten, kdo jej hledá pouhým intelektem, kdo jej hledá v pouhých popisech, v pouhých představách a výtvorech myšlení, protože to všechno je jen popel. Skutečný Bůh žije, a proto jej lze jen prožívat celou svou bytostí. Životy většiny z nás jsou tak prázdné, protože jsme svá srdce zaplnili věcmi mysli, zadusili jsme je spoustou znalostí a vysvětlení, a ztratili jsme tu jedinou věc, na které v životě záleží. Na světě je spousta ateistů, kteří zaplnili svá srdce arogancí svých znalostí. Avšak co ve skutečnosti ví? Jsou plni vysvětlení a odpovědí na všechno, nadýmají se svou vlastní chytrostí, avšak co ve skutečnosti o životě ví? Můžou to být velcí vědci a mít hlavu plnou faktů, mohli přečíst spousty knih, mohli studovat filosofii a psychologii, avšak krom pouhých znalostí a vysvětlení, co vlastně ví? Mohou být chytří, avšak nejsou moudří. Jak ateismus tak slepá víra v Boha jsou chybou, člověk se v těchto dogmatech uzavře, přestane být otevřený, a tím pádem inteligentní. Jakékoliv definitivní tvrzení či dogma brání dalšímu objevování a život je potřeba objevovat každým okamžikem znovu a znovu. Jen když bude člověk k životu přistupovat bez arogance znalostí, s naprostou otevřeností a nahotou, pak mu život sám ukáže svou vlastní hodnotu, a pak bude existovat šance, že sám objeví, zda existuje nebo neexistuje Bůh, a pak už v něj nebude muset věřit, ani o něm číst knihy, protože jej bude žít.

     Celý náš svět má své kořeny v Absolutnu a smyslem individuálního života je to pochopit, odstranit sám v sobě všechny překážky, a splynout s tím Absolutnem. Bůh vytváří celou existenci právě proto, aby v ní mohl schovávat sám sebe a pak sám sebe hledat. On neustále vytéká sám ze sebe a zase se sám do sebe vlévá. My všichni jsme jeho oči, kterými se on z různých úhlů dívá sám na sebe. On na nás mrká z tváří kolemjdoucích, on se na nás směje z rozkvetlých tulipánů, on vychutnává sám sebe miliony různých smyslů – on je bakterií, drobným korýšem, květem růže, delfínem, on je i člověkem. Smyslem života je ztratit sám v sobě toto individuální já a žít, radovat se, být šťastný, milovat. Každý den na této zemi, který člověk nemiluje, tak je promarněný den. Co je to láska? Nemyslím naši lidskou sobeckou lásku, vůbec nemyslím tak zvanou lásku mezi dvěma milenci, kteří si vzájemně uspokojují své potřeby, citové a tělesné, a ve skutečnosti pouze jeden druhého egoisticky zneužívají. Myslím lásku, která nemá žádný objekt, která nemá ani žádný subjekt, která nemá žádný motiv, a proto ani žádný konflikt. Je to právě láska, ze které je stvořen celý tento svět. Tělem celého Universa je Krása a jeho duší je Láska.

    Ta hvězdná obloha je skutečně nádherná. Ještě se připozdilo a hvězd na obloze ještě přibylo. Tisíce a tisíce zářivých bodů, jejichž středem se jako bílý shluk táhne Mléčná dráha. Nad obzorem pomalu vyšel měsíc a na jeho srpku sedí Bůh, kýve svýma nohama a kyne mi na pozdrav. Prázdná skořápka mého těla ten pozdrav opakuje.