K uctění žní upečte koláč z bobulovitých plodů a podělte se o něj s přáteli. Na oltář dejte různou zeleninu a zeleninou ozdobte o Lugnasadu dům. Samozřejmě, že k těmto účelům se používají jen nejvybranější exempláře svého druhu. Tento keltský svátek se slaví počátkem srpna, 1. 8.
Každý ořech vystaví svou skořápku na konci větévky na mezi u obilného pole. Zlaté zrno se zahalí slupkou ve stínu svěžího skloněného keře.
Dillon, raná irská literatura
Lugnasad stojí na počátku sestupu Slunce do zimní temnoty. Jako první byl slaven v Tailltean, místě posledního odpočinku Lughovy pěstounky Tailtin. K slavnosti obvykle patří závody a kruhové tance, mající za úkol posílit společenství, Slunce a půdu kouzelnou mocí soucítění.
V tomto období se završuje spojení Slunce se Zemí, sklizeň přináší první plody. Je to zvlášť příznivá doba pro svatby. Ve své podstatě je Lugnasad časem napětí, kdy tmavé zimní dny se začnou zvolna ohlašovat a úroda ještě není všechna v bezpečí. Bůh sklizně je znám jako zelený muž nebo John Barleycorn (Ječmínek). Každý rok sám sebe obětuje, aby mohl pokračovat velký cyklus života lidského společenství. Vzdání úcty prvním plodům sklizně zmírní nejistotu nad osudem úrody a připomene vděčnost za přicházející žeň.
O Lugnasadu se tradičně konají shromáždění u výrazného přírodního útvaru, jakým je posvátný strom, starodávná mohyla, posvátná studna nebo vrchol kopce. Jsou vyvolávána pohanská božstva, např. Danu a Lugh, a jim jsou adresovány prosby 0 ochranu a bezpečnost pro dozrávající klasy.
O tomto svátku se za svítání obřadně uřízne první klas, položí se na kámen a nechá na slunci uschnout. Potom se z něj vyloupají zrna, očistí se od plev a umelou v ručním mlýnku. Z mouky se na ovčí kůži uhněte těsto a z něj se vytvaruje placka, která se upeče na ohni z jeřábových větví (příp. z jiného posvátného dřeva). Placka se láme a rozdává shromážděným celebrantům, zatímco obcházejí po směru hodinových ručiček oheň.
První den žní se celá rodina slavnostně obleče a pozdraví boha žní. Hlava rodu si sundá z hlavy klobouk, vystaví tvář slunci a uřízne hrst klasů. Třikrát jimi zakrouží nad hlavou ve směru hodinových ručiček a spolu s celou rodinou žehná bohu žní. Vzdávají díky za zrní a chléb, maso a vlnu, zdraví, mír a prosperitu.
V některých místech patří k náplni Lugnasadu výstup na horu, navštívení posvátné studny a dostihy. Ve Walesu hrají tradiční „žňovou" hru, rhibo, při níž tři páry stojí proti sobě a drží se za ruce, kam se jim položí další člověk a oni ho vyhazují do vzduchu a opět chytají. (Pozn.: Tato hra napodobuje zbavování zrní plev způsobem, při němž se zrní nadhazuje a vítr odfoukává plevy.)
Kdy je po žních, všichni ženci dohromady podseknou poslední snop tak, že stojíce opodál házejí popořadě po snopu srpy, dokud mu konečně nepodříznou „krk". Někdy se klasy svážou tak, aby vypadaly jako zvíře. Tomu, komu se podaří useknout „hlavu" snopu, připadne čestná úloha při dožínkové hostině.
Někdy se dožínkový snop tvaruje do podoby „panny" - je-li úroda dobrá, vypadá jako mladá žena, je-li chudá, dostane podobu cailleach (stařeny, babizny). Panna má své místo u dožínkové večeře. Poslední vůz obilí někdy doprovází „pán žní" a „královna žní“, kteří při cestě z pole sedí na voze ozdobeném květinami a haluzemi. Diváci se snaží polít zrní vodou a „Pán“` a „Královna“ jim v tom brání posledním snopem. Považuje se za velké štěstí, když se vůz dostane domů suchý.
Žnec, nesoucí si domů snop, je přivítán ženou s kbelíkem plným vody. Snaží se ho polít, a kdež se jí to nepodaří a muž zůstane suchý, je mu odměnou polibek. Když ho polije, dá mu navíc na hlavu prázdný kbelík.
Dožínkový snop se nechá stát v kuchyni nebo na římse krbu, do příštích žní. Také se může dát do koruny stromu nebo smíchat se setbou pro příští rok. Někdy je zaoráván zpět do půdy, nebo se nechá na poli shnít. Může být obřadně spálen na konci příštích žní, anebo přidán do krmiva pro zvláště ceněný kus dobytka. Tímto způsobem přechází zúrodňující duch boha žní ode žní ke žním.
Středověká báseň popisuje osud těch, kdo opomíjejí slavnost Lugnasadu:
Za zanedbání přichází
Holá hlava, ochablost, brzké šediny
Králové bez důvtipu a radosti
Bez pohostinnosti a pravdy.
Rees a Rees, Odkaz Keltů
Účastí na dění Lugnasadu si lidé zajišťují dostatek obilí a mléka, ochranu před loupežnými nájezdy, spravedlivé zákony, domácí pohodlí a dobrou úrodu ovoce a ryb.
Tento tradiční svátek je časem dostihů, závodů na vozech, hudebních soutěží, básnických klání, přidělování úřadů, udělování hodností a vyznamenání, a svateb. Zakázáno je násilí, nevraživost mezi manželi a vymáhání dluhů.
Při dožínkových obřadech se pochopitelně uctívá Danu, Matka Země. Z mužských božstev se při Lugnasadu vzdává úcta Lugh Samildánachovi, pánu umění a patronovi učenců, řemeslníků, válečníků a kouzelníků. Lugh je znám jako bůh „pro všechny účely", nadaný neobyčejnými intelektuálními schopnostmi. Je mocný kouzelník, jehož kouzla dokáží ovlivnit výsledek bitev.
Obvykle je zobrazován s ohromným oštěpem, nebo jako mladík doprovázený krkavci, symboly moudrostí a proroctví. Stará pověst vypravuje, že Lugh přežil jako jediný ze tří, zároveň narozených, bratrů. To naznačuje možný původ jeho trojjediné povahy.
Když se Lugh pokusil vejít do velké síně Tuatha Dé Danaan, dveřník ho odmítl s tím, že už mají kováře, velkého válečníka, harfenistu, básníka, dějepisce, lékaře i mága. Lugh se tedy zeptal, jestli mají v kmeni někoho, kdo může zastávat všechny tyto pozice. Když řekl, že ne, Lugh o sobě prohlásil, že je mistrem v každém z těchto umění. Tak mu bylo dovoleno vstoupit.
BYLINY PRO LUGNASAD
Bobulovité plody, dub, jmelí, kadidlovník, oves, pískavice řecké seno, slunečnice, topolovka růžová, vřes.
Ellen Evert Hopmanová: Druidský herbář