Znamenitou ukázkou zavedení no­vé rostliny do Evropy, kde se z ní vyklubal obtížný plevel, je případ pěťouru maloúborného.

Znamenitou ukázkou zavedení no­vé rostliny do Evropy, kde se z ní vyklubal obtížný plevel, je případ pěťouru maloúborného. Dnes roste všude po celé republice i po střed­ní Evropě od nížin do podhůří. Zamořuje především zahradní kul­tury; ale v obrovských masách jej nacházíme také na polích, v za­nedbaných okopaninách, na ru­mištích a na pustých místech. Při­tom celá tato středoevropská zá­plava pochází z matečné rostliny v pařížské botanické zahradě!

Pěťour zavlekli do Evropy bota­nici. Nebyl zavlečen náhodně se surovinami, s plodinami a s osi­vem. Byl vyséván jako botanická zajímavost.

Domovem pěťouru je jihoame­rický stát Peru a přilehlá část Kordiller. Tam je součástí místní květeny a nikdy tam nenabývá takového stupně rozšíření jako v Evropě a jinde na světě. Domá­cí peruánské rostliny jsou schopny mu konkurovat, a tak se tam ne­může přemnožit. Je to něco po­dobného jako s naší třezalkou tečkovanou, která byla s osivy za­vlečena do Spojených států a zarostla tam tisíce hektarů obdě­lané i neobdělané půdy a pastvin.

Pěťouru maloúborného si po­všiml v Peru severně od hlav­ního města Limy františkánský mnich Louis Feuillé za svého pobytu v Jižní Americe v letech 1707 až 1712. Popsal jej v knize, která vyšla roku 1714, ale nález upadl v zapomenutí. Teprve na sklonku 18. století si jej tam zno­vu povšiml Francouz Dombey (či Donebey), který poslal zralé naž­ky do Paříže a záhy poté i do španělského Madridu. Jisté je, že roku 1785 se pěťour pěstoval v pařížské Jardin des plantes (bo­tanické zahradě). V Madridu jej uviděl španělský botanik A. J. Cavanilles, a neznaje dílo svého předchůdce, znovu jej popsal a pojmenoval vědecky Galinsoga parviflora. Tota jméno má pěťour dodnes.

Nažky pěťouru posílala Paříž různým evropským botanickým zahradám, zejména do Německa. Rostlina byla mezitím znovu ně­kolikrát popsána a pojmenována, protože ne každý botanik znal všechna tehdejší díla, mnohdy ob­tížně přístupná.

Počátkem 19. století byl už pěťour na mnoha místech v Evropě, v celé řadě botanických zahrad veřejných i v zahradách různých botanických nadšenců.

Roku 1808 se ozval výstražný hlas botanika C. C. Gmelina, kte­rý prozíravě předvídal, co se asi s pěťourem stane. Jeho nabádání k opatrnosti zůstalo bez povšim­nutí, ale jeho předpověď se spl­nila. Z pěťouru maloúborného se stal v Evropě velmi nepříjemný plevel. Rostlina se velmi intenzív­ně množila a snadno a rychle pře­kračovala ploty botanických za­hrad. Vydala se na vítězný pochod Evropou. Protože jí botanici vě­novali stálou pozornost, můžeme dnes na mapě přesně sledovat její postup.

V dobrých podmínkách vypro­dukuje pěťour nesmírné množství diaspor. Na jedné rostlině pěťouru z tabákového pole, vysoké 60 cm, bylo koncem července zjištěno 7270 odkvetlých nebo kvetoucích květních úborů. Celkem by byla tato jediná rostlina vyprodukova­la na 300 000 nažek. Ale i pouhé 3 cm vysoký pěťour se dvěma květními úbory, zapomenutý ně­kde v záhonu mrkve, dává vznik až osmdesáti zralým nažkám. Za­hrádkáři by o tom mohli vyprá­vět celé kapitoly.

Pěťour se rozšířil z Evropy dále do Asie, zamořuje plantáže kávov­níku na Jávě, roste i na Novém Zélandu. Z Evropy byl zavlečen zpět na americký kontinent, do Mexika, kde předtím nikdy ne­rostl a kam by se byl z Peru ne­dostal. Stalo se tak oklikou přes Evropu.

Po druhé světové válce se začal šířit pěťour srstnatý, který prav­děpodobně zplaněl rovněž z bota­nické zahrady, v tomto případě ve Vratislavi v polovině 19. století.

Z knihy E. Opravil, K. Drchal: Jak rostliny cestují