Psychospirituální krize je novou kategorií a její terminologie i pojetí se v posledních letech bouřlivě rozvíjí. Cílem této kapitoly je poskytnout obraz zážitků, které mohou být někdy popisovány termínem psychospirituální krize. Důležitou součástí textu je pomoc při krocích vymezujících diagnozu psychospirituální krize vůči psychózám. Dalším záměrem, který mohl být jen naznačen, je nabídka základních vodítek, jak vést krizovou intervenci. Zde je na prvním místě schopnost vidět krizi jako transformační proces a vyvinout tedy schopnost pozitivního přerámování. Spolupráce týmu je viděna jako důležitá součást krizové intervence.

Definice

Psychospirituální krize můžeme definovat takto: Epizody neobvyklých zkušeností, zahrnující změny vědomí a změny percepčních, emocionálních, kognitivních a psychosomatických funkcí, ve kterých je patrný přesah obvyklých hranic definice vlastního Já, tj.posun k trans-personálním zážitkům. Člověk má schopnost nahlížet na tento stav jako na vnitřní psychologický proces a přistupovat k němu jako k takovému. Kapacita k formování adekvátních terapeuticko-pracovních vztahů a duševní spolupráce je zachována. Tato kritéria nezahrnují pacienty s těžšími paranoidními stavy, persekučními bludy, některými halucinacemi a ty, kteří užívají projekci, externalizaci a acting out (Grof,1986).

Kontext duchovního hledání v naší kultuře


 V této kapitole se budeme šířeji zabývat projevem různých úrovní duchovní zkušenosti. Až po ty extrémní.

Sokrates výstižně říká :"Naše největší požehnání k nám přichází stejnou cestou jako šílenství, odtud platí, že šílenství je nám dáno božským darem," A odtud můžeme rozumět transformační cestě některých jedinců. Pro některé z nich jsou vnitřní proměny tak náročné a rychlé, že se pro ně život v běžné realitě stává obtížný. Jejich zkušenost se proměňuje v krizi. V našem kontextu budeme mluvit o psychospirituální krizi.

Otevření se tomuto hledání v dosud neznámém prostoru za předpokladu bezpečného rámce je přes všechna nebezpečí nejen přirozené, ale je to i příležitost k dosažení vyšší formy celku sama sebe. Naplňováním této potřeby znovu obnovujeme vztah se zapomenutými částmi sebe samého.

Ocitáme se tím na pomezí nejzazší lidské zkušenosti, která je některými patologizována, a psychopatologie, která může být některými glorifikována. Myslím na mystiky, kteří byli diagnostikováni jako psychotici, a na schizofreniky, kteří byli omylem oslavováni a nebo s nimi bylo zacházeno jako s mystiky.

Je třeba dodat, že na základě pozorování, získaných studiem biografie mystiků, srovnáváním kultur a pozorováním lidí, kteří vstupují do uměle vyvolaných mimořádných stavů vědomí, jako je např. holotropní dýchání, víme že:

   1. všichni lidé jsou za určitých okolností s to prožít podobné stavy.

   2. pro někoho je tato možnost spouštěna zvláštními okolnostmi- viz spouštěče.

   3. pro někoho se tato možnost zkušenosti a nebo krize objeví spontánně.

Takto rozšířená perspektiva pohledu pomohla pochopit, že existuje možnost mít nenormální zážitky nebo i chovat se nenormálně a být při tom "normální". To je objevné a když se pouštíme na pole práce s tímto typem krize, měli bychom sami vědomě rozšiřovat své vlastní možnosti.

Výskyt v populaci

Pojem psychospirituální krize a z něj vyplývající nový rámec porozumění je jakousi nabídkou pro přibližně 15% psychotických pacientů, kteří se dostávají do psychiatrických léčeben a ambulancí. Je to odhad, který se shoduje jak v naší zemi, tak v USA. Tento odhad ještě nic neříká o celkovém výskytu v populaci.

Jen obtížně lze odhadnout, jaké procento populace prochází nebo prošlo psychospirituálními zážitky. Částečné vysvětlení obtížnosti odhadu je, že jejich zkušenost nemusela dosáhnout úrovně krize, nebo že nevěděli, kam by se mohli jít poradit. Neměli rámec, do kterého by mohli svoji zkušenost zasadit. Mohli být odrazeni svým vlastním strachem z neobvyklých prožitků, který projikovali na instituce. "Stejně by mě tam nepochopili." Kolik lidí by asi přišlo, kdybychom nalezli způsob, jak je adekvátně informovat? Odhaduji, že potřeba je velká, ale strach z označkování a neadekvátního postupu při poskytování pomoci asi také.

Vzhledem k tomu, že bychom chtěli poskytnout alespoň nějaký statistický přehled, využívám starší studie z r. 1991, která vychází z pramenů Spiritual Emergence Network, organizace založené Christinou Grofovou. Do té doby to byla jediná data, která zpracovávala četnost případů psychospirituální krize (PK) a která respektovala definici Grofovu nebo Lukoffovu (viz dále).

Informace vycházející z údajů přelomu roku 1986 a 1987 a části roku 1989. Počet kontaktů v prvním období byl 69 měsíčně a v druhém 150 kontaktů měsíčně. Nárůst byl tedy 117%.

Typické volání ve zkoumaných obdobích: 40letá žena (69%), která prochází některým z projevů formy krize, o které dále pojednáme jako o Probuzení kundalini (24%) (Park 1991).

Duchovní literatura je v poslední době jedním z žádoucích informačních zdrojů, které pomáhají rozvíjet více informovaný pohled. Jedním z přehlednějších příkladů je kniha Anděl zavolal mé jméno (Jyoti 2000), která je autobiografickým barvitým popisem psychopirituální krize. Autorka knihy psychoterapeutka Jyoti byla několik let ředitelkou centra Spiritual Emergence Network. Tuto organizaci popisuje spolu se svým manželem Russelem Parkem v knize Grofových (1989) v kapitole Společnost pro duchovní rozvoj. V doslovu ke knize Anděl zavolal mé jméno, o jehož napsání jsem byl požádán, jsem jako možnost kontaktovat autorku a její spolupracovníky uvedl PO Box adresu. Ozvalo se mnoho lidí, kteří poznali část svého příběhu a bezpečný prostor pro sdílení. Ukazuje se, že informovanost pomáhá dobře v sebepoznání a rozvíjí pozitivní možnost pohledu na to, co se děje v případě psychospirituální krize. Ti, kdož se po přečtení knihy přihlásili, jsou bez výjimky na správné adrese v tom smyslu, že dobře odhadli, čím procházejí.

Jejich dopisy typicky začínají takto:

"Po přečtení knížky jsem zjistila, že nejsem se svými transformačními bolestmi sama.“ Nebo "píšu s prosbou o pomoc, protože cítím, že právě procházím psychospirituální krizí a moje okolí mi přestává rozumět.“ Nebo,"většina mých zážitků končí otázkou, jak integrovat mé nové vidění do světa, který o to nestojí."

Tyto ukázky z dopisů dobře ukazují rámec situace těch, kteří hledají pomoc.

Jakou pomoc vlastně hledají?

První kontakt s lidmi, kteří přicházejí s žádostí o pomoc, je často uveden různými variacemi otázky "Jsem blázen?". Je to otázka toho, kdo pociťuje nejistotu, protože zažívá něco přesahujícího rámec dosavadních zkušeností. Je to tedy otázka vybízející ke zkoumání hranic definice sama sebe.

Pro své zkoumání hledají bezpečí. Z předchozí zkušenosti mohou mít obavu z odsouzení, nepřijetí. Často slyšíme právě tu jejich část, která se teď objevila poprvé a hledá své místo na slunci. Někdy je to po dlouhé době, kdy se setkávají s něčím, co už zažili. Tehdy to rychle potlačili, protože pro to neměli ani slova ani někoho, komu by to mohli sdělit. Chtějí nalézt hledisko, úhel pohledu, ve kterém jejich nové zážitky budou přijaty jako něco, co má nejen pro ně, ale i pro naslouchajícího průvodce hodnotu. Hledají takovou interakci, která jejich zážitky požehná jako hodnotné a dovolí jim tak, aby je mohli přijmout jako součást jejich lidské zkušenosti, součást jejich rozšířeného Já. Pokud již je nová zkušenost součástí jejich definice sama sebe, nepovažují zážitky za krizi, a mohou nás kontaktovat, jen aby se ujistili o tom, že vše je v pořádku, a aby dostali podporu.


(pokračování)

__________________________________________________________________________________

Vančura Michael (2002): Psychospirituální krize......

Ke stažení na internetové adrese:
http://www.stinstromu.net/