Buddhismus nemá žádné konečné řešení jakékoliv otázky. Místo toho každého vybízí k tomu, aby hledal to, co je skutečné a žil to, co je skutečné. Konečné řešení je v naší vlastní zkušenosti. Za jakých okolností můžeme být spokojení nebo šťastní. A jak toto štěstí souvisí se štěstím druhých. Jakou hloubku má takové štěstí, jak dlouho nám vydrží a podobně? Proč by bohatí lidé neměli mít hodně peněz? Co to má společného s mou vlastní zkušeností tady a teď? A co mají bezdomovci a jejich složitá situace společného s mou situací? Tyto věci nám nezbývá než nazírat realisticky – jak lze opravdu změnit tento svět. A co na něm máme měnit? Jak mohu pomoct bezdomovci ke štěstí a spokojenosti? Jaké mám reálné možnosti mu pomoct? A jak mohu ovlivnit chování bohatého člověka? Jaký na sebe navzájem můžeme mít vliv jako lidé žijící na jedné planetě?

Buddhismus se na tyto otázky dívá nesmírně střízlivě, aniž by byl skeptický. Jsou tu sice obrovské, úžasné možnosti pro každou lidskou bytost a buddhismus nabízí cestu poznání těchto možností. Ale tyto možnosti nakonec nespočívají ani v nějakém úžasném stavu mysli, ani v sociální nebo duchovní revoluci na světě. Samozřejmě i takové možnosti tu jsou, ale buddhismus zdůrazňuje možnost probuzení do všední skutečnosti, která je vlastně už sama o sobě úžasná.       

Problém mnoha náboženství a politických směrů spočívá v tom, že zvnějšku je nám vnucována nějaká hierarchie hodnot. Komunisti nám vnucují svět, kde všichni mají stejný materiální majetek a říkají tomu štěstí. Kapitalisté nám vnucují svět, kde je třeba dosáhnout finančního úspěchu. Kdo ho nedosáhne, je nešťastný a nikdo si ho nemůže vážit. Duchovní směry nám vnucují svět, kde nikoho nezajímají materiální hodnoty a všichni se pořád blaženě usmívají. Je jedno, jestli chodíte bos nebo ve starých botách, ale kravat a obleků se někteří tzv. duchovní lidé trochu štítí. Materiálního bohatství se štítí. Ovšem tato štítivost vůči určité materiální situaci nebo vůči lidem, kteří dosáhli určitého sociálního úspěchu, už ukazuje na zkreslený, nějakou ideologií zmanipulovaný pohled na skutečnost. Buddhismus se nedívá přes prsty ani na milionáře, ani na bezdomovce. Každý je unikátní bytost s nesmírně cennou zkušeností a potenciálem žít v pravdě. Nevnucuje se nám tu obraz ideálního světa, ale místo toho jsme pobízeni, abychom poznali skutečné kvality světa již existujícího. Aniž bychom ovšem tvrdili, že tento stav světa je neměnný. Důraz se tu ale neklade na sociální revoluci ani na úspěch jednotlivce. Důraz se klade na poznání hodnoty života, v němž je člověk integrovanou součástí vesmíru a poznání hodnoty vesmíru jako místa, ve kterém vzniká unikátní život.

Abychom mohli poznat skutečné kvality světa již existujícího, i když v jeho dynamickém proměňování, nemůžeme z tohoto poznání vyloučit sebe, navíc nemůžeme vyloučit vlastní osobní jedinečnou zkušenost. Jsou tu tedy dva výchozí body – moje subjektivní zkušenost jakéhosi člověka a objektivní okolnosti, svět kolem. V buddhismu jde o to najít spojovací článek mezi mnou a světem, článek, který by nebyl jen teoretický, ale který by byl živý, pulzující, vyjádřený v obyčejných každodenních úkonech.    

Zdá se, že nalezení spojovacího bodu mezi mnou a světem mi pomůže najít správný pohled na svět nebo moudrý způsob života nebo mi to pomůže vyřešit problémy jak chudých, tak bohatých. Ale tak to není. Ten článek není prostředek k něčemu. Ten článek, jeho uvedení do provozu, probuzení, je samo o sobě řešení všech otázek a problémů světa. O tomto řešení ale nemůže být řeč na objektivní nebo subjektivní úrovni. Obě úrovně jsou jen poloviční, jsou to jen navzájem odvrácené strany mince. O řešení otázek světa můžeme mluvit pouze z pozice spojení subjektivního a objektivního. Už tedy nemluvíme jako někdo, kdo vidí svět subjektivně, ani jako někdo, kdo vykládá svět objektivně. Mluvíme jako někdo, kdo zahrnuje subjektivní i objektivní zkušenost a je si vědom omezení, která jsou způsobená kterýmkoliv z těchto pohledů. Buddhista si je vědom omezených možností objektivní přeměny světa a uvědomuje si i naivitu v subjektivním chápání světa. Někdy v buddhismu narazíme na teorii, která tvrdí, že pokud změníme svou mysl, změníme celý svět. Nebo narazíme na myšlenku, že naše mysl je totéž co celý svět. Co to ale ve skutečnosti znamená? Zdá se, že to je neřešitelný problém. Nemůžeme jasně posuzovat, zda někdo jiný je nebo není celým světem. Zato můžeme sami mít zkušenost celistvosti. Můžeme sami překonat rozpor mezi subjektem a objektem. Když tento rozpor překonáme, slova a vysvětlování se ukazují ve zcela novém světle – nemůžeme o své zkušenosti mluvit jen subjektivně, protože by pro nikoho jiného neměla význam. Ale nemůžeme o této zkušenosti mluvit ani objektivně, protože bychom sami sebe z této zkušenosti vyloučili. Nezbývá než brát veškerá vysvětlování skutečnosti jako nabídku pro druhé, povzbuzení druhých, aby sami prožili nebo spíš prožívali sebe sama jako celistvé osobnosti, které překonávají subjekt a objekt.

Toto překonání zní jako něco úžasného, čeho lze v tomto jediném životě ztěží dokázat. Ve skutečnosti je toto překonání oddělenosti subjektu a objektu velmi prosté. Pokud jdeme po ulici, považujeme se za bytost oddělenou od vnějšího světa. „Já“ jde po ulici. To je ovšem iluze. Není tu žádné oddělené já, které by mohlo jít po ulici, aniž by bylo nedílnou součástí oné ulice. Jednak na té ulici musíme dýchat. Dále je nemožné vůbec kráčet, pokud nemáme po čem kráčet, tedy pevná půda pod nohama je nedílnou součástí „mé“ chůze. Dýcháme, naše chodidla se opírají o pevnou zem. Naše oči vnímají tvary a barvy okolí, okolí se odráží v našem mozku a vytváří obraz okolního světa. Ale těžko najdeme hranici mezí tím, co je okolní, a co je vnitřní. Je okolí zobrazené v mém mozku vůbec okolí? A jaké je to okolí, když je to vlastně jen obraz v mém vlastním mozku? Tak vidíme, že jde o skutečnost, kde nelze jasně rozlišit subjekt a objekt.

Když je to tak, mohli bychom tedy tvrdit, že jsme zcela celistvé, dokonalé bytosti fungující mimo hranice subjektivního a objektivního. Jak ale potom vysvětlíme veškeré sobecké jednání a agresivitu a boj mezi dvěma oponenty? Proč se lidé a zvířata vnímají tak jasně subjektivně, odděleni jeden od druhého? Proč nežijí v harmonii a míru?

Uvědomování si hranic sebe sama – ať už je toto uvědomování založeno na iluzích či ne, uvědomování si potřeb vlastního těla, je nezbytnou součástí našeho života. Kdybychom si neuvědomovali potřeby vlastního těla, nemohli bychom přežít. Neměli bychom žádný zájem se najíst, protože mraky nad námi by byly stejně důležité jako jídlo. Neměli bychom tedy žádný důvod dávat přednost sami sobě. Místo toho, abychom se napili, bychom odnesli vodu někomu jinému. A ten by řekl: Já necítím potřebu se napít, dejme vodu někomu jinému. Nikdo by necítil vlastní potřeby, všichni by svět vnímali jako jeden nedílný celek. Tak by zanikl život - protože život vzniká tam, kde se z neživé hmoty, která bez emocí a bez vlastních potřeb pluje vesmírem, stává jednotka, která má jasný cíl – přežít a rozmnožit se. Jsme tedy na jedné straně opravdu nedílnou součástí vesmíru a nelze najít žádnou hranici mezi subjektem a objektem. Současně jsme ale také jasně vymezené bytosti, které fungují jako určité živé jednotky, které mají určité potřeby a musí si zajišťovat podmínky k životu. Ačkoli bychom se mohli pokoušet zbavit své oddělenosti, je to stejné jako nezalít rostliny s tím, že by neměli myslet jen na sebe. Je hloupost popírat jakousi egoistickou kvalitu člověka a snažit se tuto kvalitu překonat. Měli bychom místo toho pochopit reálné potřeby našeho těla a starat se o své blaho stejně, jako se staráme o blaho druhých. Jeden na druhém jsme na sobě závislí. Není tedy žádný důvod nedbat o sebe nebo přestat jíst nebo se zříkat pohlavního života ve jménu duchovní očisty – uděláme nejlépe, když o sebe a o své potřeby budeme pečovat stejně starostlivě, jako pečujeme o potřeby druhých. Konflikty vznikají tam, kde se nemůžeme shodnout s druhými na tom, co opravdu potřebují. Někdy si s druhými hádáme, protože máme pocit, že nás omezují a jindy máme špatný pocit ze sebe sama, protože jsme si dopřávali příliš a teď z toho máme problémy. Takže se musíme snažit pochopit reálné potřeby našeho těla a reálné potřeby těl druhých lidí. Poznání těchto potřeb se promítá v moudrém učení učitelů buddhismu. Výsledkem je jakási nenásilná střídmost ve způsobu života.

Druhá věc je, že tuto střídmost nelze sobě ani druhým diktovat, nelze ji nutit. Jediné, co můžeme udělat pro sebe v tomto ohledu, je začít cvičit zazen a studovat buddhismus s pomocí autentického učitele. V každém případě zazen vede k takovému stavu těla a mysli, které si samo říká o střídmost, aniž by o správnosti tohoto způsobu museli být filozoficky přesvědčeni.    

Co se týká sexuální žádostivosti, která nás neopouští, ani když cvičíme zazen desítky let, jde o to, zda jsme ochotni uznat sexuální touhu jako raison d’etre vlastního bytí, čili že tu jsme díky tomu, že naše rodiče spolu měli sexuální styk. Sex je tedy původní, přirozená funkce lidské bytosti. Pokud najdeme střízlivý, realistický pohled na sex a pokud je naše tělo a mysl v rovnováze, sex by neměl náš život dramaticky komplikovat.  

Buddhismus nám nabízí možnost poznaní života v pravdě, čili poznání svého skutečného propojení s okolním světem a možnost v tomto propojení najít definitivní uspokojení. Nejde o to, že bychom se zbavili tužeb nebo strachu. V buddhismu jde o to, že jsme našli základnu, podstatu našeho života v souladu mezi mnou a okolním světem. Nicméně tento soulad není něco statického. Soulad mezi mnou a okolním světem má nekonečně mnoho podob. Někdy je to oběd, jindy je to jízda autem a jindy meditace u zdi. Naše tělo se pořád mění, každou chvíli má jinou potřebu - jednou máme hlad, jindy musíme spát, jednou máme chuť na sex a jindy sedíme v zazenu a necítíme žádnou touhu po ničem a je nám dobře docela staticky. Ono uspokojení v buddhismu je tedy uspokojením uprostřed dynamiky života.