„V bývalém Rakousko-Uhersku se v létě povinně zvonilo kostelními zvony proti bouřkám do té doby, než to osvícený císař Josef II. zakázal. První červencovou sobotu stovky muzikantů hrály na celém světě proti globálnímu oteplování. Jde o to, aby se našli rozumní lidé, kteří jim to ne zakážou, ale alespoň vysvětlí,“ napsal Václav Klaus ve svém článku Klimatologové a ekonomové (MF Dnes 11. 7. 2007). Míra jeho odvahy míchat pojmy, jak se mu hodí (pamatujete, jak byl kdysi v souvislosti s „božskou“, tedy podvodnou rukou Maradony dotázán, zda s tím souhlasí, prohlásil, že pro vítězství týmu je klidně možné nehrát fair play?), je do prezidentských výšin volající. Je to hloupost.

Mužská ješitnost je právě tak jako jistá agrese evolučním darem (alfa samcům), ale pokud takový ambiciózní budoucí (a pak i skutečný) vůdce smečky nenachází zdravou konkurenci a případně i kritiku, slepá důvěra ve vlastní rozum přeroste v aroganci a umění neslyšet nic, co tvrdí ti ostatní. Moc a sebestřednost korumpuje rozum v jakémkoliv množství. Nebyl i Einsteinův výrok tak trochu hloupost? Není hloupost tento a podobné „chytré“ výroky o hlouposti a hlupácích používat všeobecně? Pak je tak trochu hloupost (a pyšná hra se slovíčky) i v poslední době se na internetu hojně vyskytující klasifikace hlouposti (stupidity) italského historika ekonomie Carla Maria Cipollaniho, který‚ samozřejmě se značnou mírou nadsázky a ješitné arogance, chytře (viz i vtip na konci tohoto blogu) napsal: „Každý, vždy a nevyhnutelně, podceňuje množství blbých jedinců v oběhu.Pravděpodobnost, že určitá osoba je stupidní, je nezávislá na kterékoliv jiné charakteristice dotyčné osoby. Stupidní člověk je ten, který způsobí ztráty jinému člověku, nebo skupině osob, aniž z toho má jakýkoliv užitek; dokonce může i sám utrpět ztrátu.Lidé, kteří nejsou blbí, vždycky podcení škodlivou moc stupních individuí. Zejména opakovaně zapomínají, že všude a na všech místech a za jakýchkoliv okolností, jednat nebo se družit s hloupými lidmi, se vždycky ukáže být chybou, za kterou těžce zaplatí. Hloupý člověk je nejnebezpečnější typ člověka.“

Nebylo by fér naopak tvrdit, že (až na patologické a lékaři klasifikované výjimky, většinou uzavřené do psychiatrických zařízení) hloupý člověk neexistuje – existují jen hloupé výroky a činy? Václav Klaus se hloupých výroků a činů, ve snaze udržet si piedestál, který ho stál hodně úsilí a konjunkturálních machinací, dopouští stále častěji. U něho má „boj o vítězství přednost před alespoň přibližným hledáním pravdy. Zanáší veřejnou debatu smogem, který znemožňuje otevřenou diskusi jak a proč můžeme změnit své chování.“ (Petr Fischer, HN). Rozhodně to ale neznamená, že je hlupák. Jen to, čeho se v článku dopustil, je hloupost.

Ještě jinak: je hloupý Křovák, který nezná trojčlenku a základní ekonomické poučky, ale vyzná se v buši, dokáže přežít dlouhá období sucha, a slyší tak třikrát lépe než my „civilizovaní“ lidé (v tomto ohledu byl příznačný film Bohové musí být šílení)? Je hloupý ten, kdo dělá něco, co mu roky funguje, i když to není „vědecky“ vysvětleno? Jen tak namátkou: používáme oheň, ale ve skutečnosti vlastně nevíme, co to vlastně je. Právě tak využíváme elektřinu, ale netušíme, kde a proč se v nás i v tomto světě vzala. O tom, jak vznikl život, co je to voda a jaké ještě nám zatím neznámé vlastnosti má, také zatím jen spekulujeme. To ale přece neznamená, že jsme hloupí…

Abych reagoval na konkrétní posměšný výrok pana prezidenta, vypadá to, že různé (zvukové) frekvence mají přímý účinek na tvorbu kapek v mracích (tedy déšť). Co když v budoucnu budeme moci uchránit celá města či regiony před přívalovými záplavovými dešti třeba jen zvukem („bubnováním“ či zvoněním v nějaké moderní formě)?

Hloupost je spíše to, že si člověk, který si o sobě myslel, jak je chytrý, neumí přiznat, že občas spáchá nějakou tu hloupost.

Před patnácti lety jsem vyprávěl „vtip“, který metaforicky naznačuje hloupost některých „chytráků“ a naopak, chytrost některých „hlupáků“:

Chytrý a hloupý seděli v čekárně a nudili se. Nebylo tam nic ke čtení, jen nějaká reklama na zubní pastu na stěně. Chytrý tedy navrhl tomu, o kterém se podle vzhledu domníval, že je hloupý, že si budou dávat hádanky. A aby to za něco stále, o peníze. Nejdřív začne dávat hádanky on, a když (ten hloupý) neuhodne, zaplatí korunu. Když neuhodnu já, říká chytrý, zaplatím stovku (aby se vyrovnaly handicapy). A začal: „Je to ze dřeva, má to čtyři nohy a sedíme na tom. Co to je?“ Hloupý chvíli uvažuje a pak řekne. „Nevím tady máte korunu.“

Tak znovu, nabízí chytrý další hádanku: „Co to je. Je to ze dřeva, má to čtyři nohy, a sedíme za tím?“ „Nevím“, řekne po chvíli hloupý, a podává další korunu. „Dávejte raději hádanky vy,“ říká chytrý. Hloupý se zamyslí a pak začne: „Je to ze dřeva, a když to leze nahoru, má to čtyři nohy, ale když to leze dolů, má to nohy tři. Co to je?“ Chytrý usilovně přemýšlí, ale po pár minutách to vzdá a podává stokorunu hloupému se slovy: „Nevím, chlape. Dám se poddat. Co to je?“ „Nevím,“ říká hloupý a podává chytrému korunu.

P.S.: Výše popsaný citát pana prezidenta je názorným příkladem hlouposti, vyplývající ne z nedostatečného IQ, ale z tzv. levohemisférového, tzn. jen racionálního myšlení (rozum je omezen či popleten nezpracovanými emocemi či zbytnělým egem). To takový duchovní učitel či zenový mistr, právě proto, že roky trénují holistické, celostní myšlení (mozkové hemisféry jsou propojeny daleko víc, než je obvyklé), jsou nejen chytří, ale i soucitní, tedy (protože se učí i ze svých chyb, a řídí se heslem génius dělá chyby, ale blbec je opakuje), moudří.

P.P.S. pro pokročilé: Přesto ale, aby to nebylo tak jednoduché, zenoví mistři občas (záměrně) udělají (z pohledu jejich žáků) hloupost. Teprve po letech či dokonce až po staletích se ale ukáže, že to bylo velmi chytré…

P.P.P.S pro nepředpojaté a ke všemu ochotné: No a kde slova končí, nezačíná Wittgensteinova filosofie, ale skutečně pádný a laskavý zen, respektive zenová hůl /ani mistr nemá jistotu, že nějakou tou pádnou ranou zenovou holí v žákovi vykřesá sílu ke skoku skrz tu silnou, i když imaginární zeď, která ho odděluje od osvícení, žáka skutečně probudí, ale riskne to. Anebo udělá něco jiného, pádného: Mistr: Ukaž, jak držíš prázdnotu. Žák chňapl rukou do prázdna. Mistr: „Myslíš, že to jde takhle?“ Žák namítl: „A jak jinak?“ Mistr popadl žáka za nos a kroutil. „To je moc,“ křičel žák, ale mistr nepovolil a poznamenal: „Jinak přece prázdnotu nepodržíš!“