Když udeřím do tibetské mísy a vytvořím tak průrazný, ale zároveň objímající příjemný zvuk, ten, kromě toho že ovlivní buňky mého těla a těl a myslí posluchačů, se šíří místností či sálem nebo kostelem, odrazí se od stěn, podlahy a stropu, rozvibruje zdivo… a postupně zanikne. Dá se ovšem předpokládat, že něco z téhle super-informace (hudba je zvláště pro muže jakýsi metajazyk, mozek při ní funguje hlubinněji a intenzivněji) zůstane nějak zakódováno nejen v buňkách těl hráče a posluchačů, ale i ve stěnách místnosti (koncertních sálů, stěn katedrál).

Tam, kde se hraje povětšinou techno nebo dokonce destruktivní heavy metal, jsou stěny nabité destrukcí. Jednou jsem v takovém klubu hrál právě na tibetské mísy a k mému překvapení ty, které obvykle znějí nejlépe, jen tak houkly a zmlkly Jen jedna, kterou obvykle moc nepoužívám, protože její základní tón je nevýrazný a jen krátce trvající, se rozezpívala a koncert zachránila. Jinými slovy, tam, kde se modlí nebo zpívá (a myslí převážně jen pozitivně), je radost pobýt, a dokonce už při vstupu do takovýchto prostor něco v člověku vydechne a dech se zatají niterným pocitem, že „tam“ , v tom prostoru, přebývá něco, co člověka přesahuje.

Jenže co se stane, když udeřím do mísy někde v přírodě na kopci, nebo dokonce na rozhledně? Kam až vibrace, kterým my lidé říkáme zvuk, doletí?

Podle Ruperta Sheldrakea každý z nás každým svým činem, každou dovedností a dokonce každou myšlenkou přidáváme své znalosti, dovednosti a ideje do jakési gigantické databáze lidství. Myšlenkové, dovednostní a jiné vzory jsou tak navěky zachovány jak v atomech našich těl a prostředí, tak na nějakém sdíleném super giga hard disku. Proto prý umějí děti lépe jezdit na kole nebo na bruslích než rodiče a jejich děti to zvládnou opět rychleji a lépe.

Právě tak ale někde, na nějakém jiném giga a nehmotném nosiči (nebo v samé podstatě buňky a vody v ní), musí ale být uchována všechna hudba lidstva, od jejího počátku.

Představuji si to tak, že v okamžiku prvního přehrání nějaké nové písničky, nebo prvního provedení hudební skladby, se do onoho pro nás hmotné prázdného (tedy spíše virtuálního) prostoru mezi jednotlivými drahami elektronů v atomech, ze kterých se skládáme my i náš svět, nebo v těch 90% prázdna v každé molekule vody – tak, jako když uložíte další dopis na disketu v mechanice vašeho počítače, nebo jak je uložena informace v salvách elektrických vzruchů mezi neurony – skladba zapíše, a i když ji potom přehrajeme jinou, a další, stále někde je, holograficky, zaznamenána, jen se k ní, jak když vymažete na disketě nějaký soubor, ztratila cesta.

Podle Indů jsou v mantře manter, v posvátné slabice ÓM, obsaženy všechny zvuky světa (je myšleno všechny člověkem zachytitelné, ale pokud k tomu přimyslíme alikvoty, mají pravdu). Podobně jsou podle mne všechny možné a lidským uchem a tělem zachytitelné zvuky světa obsaženy ve zvuku didžeridu. Je ÓM (které by se mělo onomatopoicky správněji zapisovat jako A U M) jakýmsi zprůmětněním všech zvuků, tak jako když v počítači z tisíců tváří vytvoříme pomocí grafického programu jednu „tvář tváří“? Obsahuje tahle mantra (frekvenčně ovlivňující a harmonizující celou páteř se všemi čakrami a také celý arzenál vláskových buněk v lidském uchu) všechny základní frekvence, ze kterých se pak alikvotně rozbíhá celý vesmír dalších, od těch základních odvozených frekvencí?

Kde tedy končí hudba? Jsou všechny skladby a písničky světa někde navěky zakonzervovány (jako hologramy) v atomech vzduchu a prostředí všude kolem nás, a čekají, až se je naučíme, jako z cédéčka, přehrávat? „Přehrával“ si takto své, rovnou do not zapisované skladby Mozart? Dokázal by to, pokud by se správně vyladil, každý z nás? Kde končí hudba rotujících a tedy znějících planet, obíhajících po svých oběžných drahách Slunce? Kde končí gigantické akordy slunečních protuberancí? Jak moc jsme jimi ovlivněni?

Tibeťané i Indové odjakživa vědí, že celý vesmír zní a ladí.