Tady bych chtěl uvést pár veršů zenového mistra, mnicha a  hráče na shakuhachi Ikkyu, který žil v patnáctém století v Japonsku a proslavil se svým nezbožným přístupem k buddhismu a životu, stejně jako úžasnou přirozeností a půvabem svých kaligrafií.


Nejdříve bych představil Ikkyu (čti ikkjú), mého oblíbeného básníka, s použitím informací
z wikipedie. Pak bych uvedl některé jeho básně s mými komentáři.

Ikkyu se narodil roku 1394 na okraji slavného města Kyoto jako nemanželský syn císaře Go-Matsu. Jeho matka musela utéct do Sagy, kde byl Ikkyu vychován služebnictvem. V pěti letech byl Ikkyu odloučen od matky a musel vstoupit jako mnich do kláštera Ankokuji v rámci zenové školy Rinzai. Učil se čínskou poezii, umění a literaturu. V roce 1420 meditoval na loďce na jezeře Biwa, když náhle krákání vrány v něm probudilo pochopení pravdy. Jeho učitel jeho realizaci potvrdil a předal mu transmisi dharmy.*

Ikkyu byl někdy trnem v oku druhých lidí. Hodně pil a svými poznámkami provokoval okolí.
Po smrti svého učitele nemohl tolerovat neupřímného, pozérského představeného kláštera, a tak odešel a stal se potulným zenovým mnichem. Tehdy také poznal slepou zpěvačku Mori, s kterou navázal ve velmi pozdním věku erotický vztah.

Ikkyu žil mimo formální náboženské instituce. Nicméně vinou místní války lehl popelem klášter Daitokuji a Ikkyu byl ve svém vysokém věku požádán, aby si vzal na starost postavení nového a výuku buddhismu v něm, na což přistoupil jen velmi nerad. Roku 1481 zemřel ve věku 88 let.



Myslím, že Ikkyua zajímal skutečný život víc než život zbožných nebo neposkvrněných lidí. Možná bych se nebýt jeho veršů nikdy nestal buddhistou – pamatuju se, že jsem se bál vstoupit do nějaké náboženské organizace a být manipulován svatými řečmi. Ale Ikkyuovy provokativní, láskou i bolestí protkané verše, ve kterých oslavuje přítomnost prožitou do morku kostí, ať už je to v horách mezi borovicemi nebo v nevěstinci s prostitutkami a saké, mě zaujaly svou přímostí a naléhavostí a k mému úžasu mi byly lidsky bližší než romantické povzdechy Jaroslava Seiferta, který byl do té doby u mě na prvním místě. Zaujalo mě, že básník z úplně jiné doby a zcela jiné kultury mě oslovuje tak živě, jako by stál vedle mě a popisoval mé vlastní pocity. Jestli tohle byl buddhismus, pak jsem byl ochoten obléknout si šedý nebo černý hábit, prostě cokoliv, klanět se před sochou Buddhy a lámat si kosti v zazenu. Chtěl jsem poznat skutečnost z takové blízkosti, jak ji poznal Ikkyu.

*
Ikkyu byl mnich v tradici Rinzai, kde se klade poměrně velký důraz na náhlé proniknutí do skutečné povahy světa, někdy zvané satori. Ale Ikkyu se ve svých verších vysmívá naivním představám lidí o satori – v jedné básni říká „nikdo nic neví, nazdar prachu…“ , vrhá se do náruče nevěstek a demonstrativně pálí své potvrzení o satori před zraky svých žáků. Pro Ikkyua bylo skutečné satori život prožívaný z hloubi srdce - uprostřed bolestí i radostí.







jenom laskavý smrtelně upřímný člověk
ti může ukázat cestu tady v druhém světě


Ikkyu tady zdůrazňuje důležitost autentického učitele v buddhismu. Mohli bychom báseň vysvětlit takto: Pokud se opravdu vážně zajímáte o buddhismus, o skutečný svět, který většina lidí zná jen matně, pokud vás zajímá „druhý břeh“, což je pravda tady a teď plně prožitá lidskou bytostí, pak potřebujete někoho, kdo je s touto pravdou důvěrně obeznámen a kdo vám dá s láskou a pečlivostí najevo váš omyl, kdykoliv se ztratíte ve svém umělém světě naivních představ o tom, co to pravda je. Jenom takový člověk vás může vést k realistickému, celistvému životu.




jsem v tom všude
jaký zázrak stromy jezera mraky dokonce i prach


Jsem v „tom“ všude. Ikkyu mluví o pravdě, která je všude, ale kterou většina lidí hledá v exotických místech nebo ve velmi zvláštních prožitcích. Ikkyu si užívá života v pravdě a obdivuje stromy, jezera a mraky, což jsou všechno příklady pravdy, něčeho, co mistr Dogen nazval „neemocionální, které káže dharmu“. Navíc Ikkyu si uvědomuje, že dokonce i něco tak obyčejného jako prach je také „ neemocionální, které káže dharmu“, jinými slovy, i prach nás učí, co to je skutečnost.




rád bych ti něco dal
ale co by pomohlo?


Ikkyu vyjadřuje svou starost o druhé, ale co se týká buddhismu, co můžeme dát druhým? Učit buddhismus je svízel. Je to jako prodávat vodu někomu, kdo žije u studánky. Ačkoli jsme uprostřed pravdy, hledáme ji. Něco zoufale chceme, chceme dosáhnout osvícení. Ikkyu stojí před námi a ví, že to podstatné už máme, kromě jedné maličkosti – návod, jak uskutečnit pravdu v životě. I když už jsme na tom správném místě, bez upřímné praxe zazenu a bez čestného a upřímného učitele sotva pochopíme, jaký poklad už teď máme k dispozici.




nikdo neřekl květinám aby rozkvetly nikdo
je nepožádá aby odešly až skončí jaro


Lidé mají sklon nahrazovat skutečnost slovy. Tohle je stůl. Tohle není stůl. Rádi mluvíme, mluvíme a mluvíme. A někteří lidé by rádi buddhismus zaměnili za slova a knihy a spisy a různá poučení. Ale nejúžasnější věci ve vesmíru se dějou, aniž by jim někdo musel vysvětlovat, jak mají probíhat nebo aniž by je někdo musel někomu popisovat. Nejintimnější zkušenost člověka, život tady a teď, je slovy nezachytitelný. Proto nemluvíme, když cvičíme zazen, a proto Buddha na Supím vrchu otočil květinou, aniž by řekl slovo, a proto se Mahakasyapa jen usmál




kamenný Buddha si zasluhuje všechen ten ptačí trus
mávám svýma hubenýma pažemi jako vysoká květina ve větru


Kamenná socha Buddhy je pouhý symbol. Někteří lidé zaměňují buddhismus za pobožnost.
Ačkoli není důvod strhávat sochy buddhů, jak to udělal Taliban v Afghánistánu, což byl akt nenávisti, diskriminace a strachu, Ikkyu vyjadřuje svou starost o to, aby nezanikl skutečný, živý buddhismus, který by někteří chtěli zabalit do zlatého papíru a uložit do muzea. Sochy buddhů nikomu neškodí a když stojí venku, musí se potýkat s trusem ptáků. Skutečný buddhismus je víc než pobožnost nebo sochy. Je to mávání pažemi a nacházení pravdy v tomto místě a v tomto okamžiku, když nejsme spoutáni hloupou zbožností.




poslouchej tu krutou ne-odpověď dokud ti nezačne téct krev
bij hlavou o zeď její neústupnosti


Někteří lidé věří tomu, že skutečnost je něco, co lze nalézt v knihách. Poté, co prostudují všechny zajímavé knihy o buddhismu, začnou věřit tomu, že o buddhismu vše podstatné vědí. I když buddhismus může vysvětlit všechny své aspekty, je něco, co musí být prožito na vlastní kůži. Vysvětlení nestačí. Proto učitelova zkušenost nemůže nahradit zkušenost žáka. Ačkoli učitel možná odpoví na všechny otázky studenta, pořád tu je něco, co chybí, něco, z čeho máme pocit, že nebylo vyřčeno, zodpovězeno. Není to nějaké mystérium nebo něco tajného. Pravda je velmi jasná. Je to vlastně ta nejjasnější věc, s jakou se kdy můžeme setkat. Ale tato nejjasnější věc nemůže být nahrazena slovy. Pravda buddhismu spočívá v životě samotném, v naší samotné zkušenosti tady a teď. Pokud chcete slyšet definitivní odpověď  vyjádřenou slovy, budete muset bušit hlavou do zdi po celé věky, a stejně se odpověď nikdy nedozvíte. Ikkyu není zklamán. Ale varuje nás, že definitivní moudrost není založena na intelektuálním chápání. Je to konání v přítomnosti a zažívání věcí takových, jaké opravdu jsou.




ještě než byly stromy skály nebyl jsem nic
až zemřu nikde nebudu nic


Podobně jako mistr Dogen, ani Ikkyu nevěří na reinkarnaci. Pro něho je život před tímto životem nic a život po tomto životě také vůbec nic není. Jenom to, co se děje v tomto okamžiku, je skutečné.




všechny špatnosti které dělám se promění v kouř
a v ten se proměním i já


Ikkyu tady naráží na kremaci, což byl v jeho době běžný způsob, jak naložit s mrtvým tělem.
Život buddhisty se skládá z mnoha chyb. Občas máme nějakou touhu, jindy se zlobíme, a ačkoliv smutek sotva kdo bude považovat za chybu, i to je součást života buddhisty. To všechno je součást života ve skutečnosti. Buddhisté nemohou uniknout své vrozené nedokonalosti, a tak samozřejmě dělají spoustu chyb, jako ostatně každý člověk. Ale Ikkyu si je vědom toho obrovského prostoru, vesmíru, který tráví všechny naše chyby a sám sebe neustále automaticky očišťuje. Vesmír samotný není ani špatný ani dobrý. Když žijeme buddhistický život, samozřejmě se snažíme žít v souladu se společností. Ale někdy prostě neuspějeme. Někdy nás druzí kritizují. Ať je to jak chce, vše se pořád mění a jednou musíme zemřít. Někdy v budoucnu, možná to bude trvat milion let, přestanou mít naše chyby jakýkoliv vliv na okolní svět. Ikkyu to ale viděl optimisticky. Doufal, že se jeho chyby ztratí v kouři, který bude vycházet z komína krematoria na jeho pohřbu. Jak vidíme, píše se rok 2007 a jeho výstřednosti pobuřují zbožné lidi dokonce i v České republice! Milý Ikkyu, tvé dovádění s nevěstkami a tvůj spálený dokument o satori kazí náladu nejednomu zbožnému človíčkovi. Takže ses s tím kouřem mýlil.




jestli na konci není kde si odpočinout
jak se můžu na cestě ztratit?


Ikkyu nevěří, že by v buddhismu byl nějaký konečný cíl, kdy bychom už nemuseli hnout prstem a žít na bílém obláčku. Nevěří na nějaké konečné osvícení, které ukončuje cestu buddhisty. Věří na pravdu, s kterou přicházíme do styku v tomto okamžiku. Pokud není žádný cíl nebo nějaký směr cesty, jak bychom se mohli ztratit? Vlastně nemůžeme nikdy sejít z oblasti pravdy. Ale ačkoliv jsme tam, kde máme být, možná si představujeme, že jsme někde jinde. Učitel nám může pomoct vidět, kde skutečně jsme. Tato básnička také naznačuje, že když cvičíme zazen, jsme na tom správném místě, ať už si představujeme, čeho všeho bychom chtěli dosáhnout nebo ne.




šukání lichotky úspěch peníze
ležím na zádech a cucám si palec


Lidé dělají velkou vědu ze sexu, úspěchu, peněz a moci. Často jsou zcela pohlceni ve fantastickém, imaginárním světě sexu, úspěchu a peněz. Místo aby pili čaj, pijou
peníze. Místo aby viděli stromy, vidí čísla. Místo aby se procházeli, myslí si, že jsou skvělí, nebo naopak ubozí. Ikkyu dává přednost něčemu prostému a pravdivému – být sám sebou, nezamaskovaný a zcela přítomný – ležet na zádech a cucat si palec.




tolik slov o tom
jediný jazyk je vůbec neotevřít ústa


O Buddhismu jsou tuny knih. Některé z nich jsou skvělé a je hodně užitečné je studovat.
Shobogenzo mistra Dogena je jednou z nich. Ta kniha vysvětluje všechny aspekty buddhismu do nejmenších podrobností. Ale studium a porozumění je jenom 50%. Sedět a cvičit zazen v tichosti je jediný způsob, jak cele zažít, myslí i tělem, co je to buddhismus.




A nakonec přídávám ještě pár veršů, které jistě potěší některé čtenáře. Ikkyu v nich zmiňuje hrátky se svou slepou dívkou Mori, kterou měl, když mu bylo přes osmdesát.




jednou když vařila klekl jsem si a dal jsem hlavu mezi její stehna
pod sukní líbal jsem ji lízal až byla hotová




vzpomínám na jedno tiché odpoledne vylovila můj pyj
sklonila se hrála si s ním svými ústy aspoň hodinu




noci v tobě pohybovat se sem a tam
cítit vůni tvých stehen to je vším




krásné ženy vášnivá pochva plná lásky
přestal jsem se snažit uhasit oheň mého těla




když neporušuješ  pravidla jsi osel  ne člověk
ženy nás počaly vášeň přichází odchází až do smrti


...............