Nedávno se neuropatolog Koukolík v jednom ze svých pětiminutových zamyšlení na ČT 2 zabýval i „politickým mozkem“ (ale právě tak dobře a pádně se mohl zabývat mozkem feministickým, odborářským či fanouškovským). Tedy tím, jak zabedněně (zabarveně, popleteně, úmyslně tendenčně) vnímáme a reagujeme, jsme-li emočně zaangažováni.

Jsme totiž někdo jiný a reagujeme a vnímáme jinak, než nás učili a než jsme věřili. „Studium pramenů k mým posledním knihám o mozku mi odhalilo, že my lidé jsme někdo jiný a něco jiného, než jsem si celý život myslel jak díky evropské myšlenkové tradici, tak díky čtyřiceti letům lékařské praxe,“ napsal nezvykle (emotivně?) Dr. František Koukolík v předmluvě ke své knize Sociální mozek (Karolinum 2006).

Proč je společnost tak setrvačná? Proč se nové a lepší objevy ve společenských vědách (nebo v poznání rozdílů mezi muži a ženami) tak pracně a namáhavě dostávají do praxe (a povědomí široké veřejnosti)? Proč se po několika dnech či měsících vzedmutí celonárodního nadšení (jaro 1968, konec roku 1989 a začátek roku 1990), kdy je populace všeobecně vtipná, chápavá a ochotná ke změně, jakoby mávnutím kouzelného proutku většinou nic nezmění (a mám samozřejmě na mysli změny niterné, charakterové, dlouhodobé)? Proč pravda a láska nezvítězila nad lží a nenávistí? Jak Dr. Koukolík s hrůzou zjistil, a jak neúnavně (leč marně) publikuje ve snaze dostat tyto nové objevy mezi veřejnost, mozek člověka současného je obětí a otrokem atavistických pudů a nevyřešených a nezpracovaných emocí daleko víc, než si sám připouští. 

V případě „politického“ mozku jde o to, že, stručně řečeno, když sparťan (nebo volič ODS či přívrženec stavby radaru) slyší nějakou zprávu, která popisuje jeho klub (nebo stranu či radar) negativně, jeho mozek automaticky (podvědomě) vypíná svou racionální část a kritiku (včetně argumentů) jakoby neslyší. Naopak okamžitě zapne, když slyší nějakou pochvalu.

V této souvislosti se (i pro nepochopitelné zkraty poslanců či ministrů a všech, kteří se dostanou k moci) nabízí parafráze přísloví „pro oči nevidí, pro uši neslyší“: pro (nevyřešené a od dětství na hard disku uložené nevyřešené) emoce jejich oči „nevidí“ a jejich uši (rozumné námitky oponentů) neslyší.

Na podobném principu jsou založeny i další zdánlivé maličkosti, které mají ovšem dalekosáhlé a bohužel negativní důsledky. Dnes např. víme, že ženský mozek není horší, co se např. týká matematiky, jen potřebuje jiná zadání (příkladů). Pokud ale nějaký učitel nedbalou sarkasticky autoritativní poznámkou No jo, ženská… zablokuje školačce (matematický) mozek, následný emoční blok bude i dospělé ženě celý život „vypínat“ ty části mysli, které zodpovídají za racionální vnímání a rozhodování. Právě tak paní učitelky zpěvu zablokovávaly a stále zablokovávají komunikativní schopnost svých žáčků (kteří právě mutují nebo se jim hned napoprvé nepovedlo nasadit ten správný tón) uvolněně zazpívat nedbalou poznámkou Ty raději nezpívej a nekaž nám to... Následnou negativní a nevyřešenou emocí je pak určitá části mozku (a určitá dovednost) celoživotně vypnuta a vypínána.

Mirek Vodrážka v této souvislosti upozornil na podobný signifikantní efekt v žurnalistice (a politice): když na jaře zadržel Írán několik britských námořníků, kteří se na svých člunech dostali do jeho výsostných vod, rozpoutala se celosvětová kampaň proti těm „zlým“ (a i čeští žurnalisté si přiložili polínko). Ani já jsem nezaznamenal žádnou reakci, která by uváděla, že Írán by mohl mít pravdu. „My“ jsme se bránili „jejich“ nespravedlivému obvinění (a neslyšeli jejich argumenty). O čtyři měsíce později přinesl britský list Independent zprávu zahraničního výboru britského parlamentu, podle níž patnáct členů britské námořní posádky s největší pravděpodobností skutečně letos proniklo v březnu do íránských vod, jak původně tvrdil Teherán. Světová i naše média ale dělala a dělají mrtvého brouka. Fandové vlastenci hrdě vypínají hrudě, jde-li o „nás“, a vidí rudě vždy, když „nás“ někdo (třeba slovně) napadne… ale když se ukáže, že máme máslo na hlavě, naše racionální mozky jsou rázem vypnuty a nereagují.

Mimochodem, takto iracionálně a emočně probíhají i různé ty internetové osočující diskuse, kdy nejde o věc, ale o pisatele. Na logické námitky k věci osočovatel (troll) nereaguje a mele si tu svou, osočovací. A nemůže jinak. Prostě homo sapiens emocionalis stupidus internetus.

Zpátky k politice. Jak napsal Čestmír Hofhanzl, slogan „nejsme jako oni“ neznamenal: „nebudeme se mstít a spravedlivě posoudíme vinu všech na tom, kam komunismus naši zemi a společnost dovedl“. Byl ve skutečnosti jen signálem pro všechny, kdo se na zneužití a zvěrstvu komunismu podíleli: „Nikomu z vás se nic nestane, chvilku mlčte, pokračujeme.“ Byl to jeden ze základních kamenů „posametové demokracie“. A dále: Byl jsem členem parlamentu, který v době, kdy jsme měli konat základní legislativní i politické kroky k oddělení se naší společnosti i státu od totalitní a zločinecké minulosti, projednával „Listinu práv a svobod“. Cár papíru, který sami ti, kteří jeho kodifikaci iniciovali, nebrali vážně. Bylo to jenom divadlo, sloužící k odvedení pozornosti od toho, co měla politická instituce zákonodárné sněmovny v ten čas dělat.

Jenže jak vyplývá ze zjištění neurovědy, jinak to ani být nemohlo a nebude: člověk je tím, co a jak dělá (a v jakém ovzduší a jak byl porozen, vychován, poučen), naprogramován daleko víc, než jsme kdy tušili. Vexlák bude zase „jen“ vexlákem, i když místo bonů bude kšeftovat s domy nebo továrnami a bankami. Z tohoto (vědeckého) zjištění ovšem, v té pozitivní podobě, vyplývá obrovská zodpovědnost nejen každého z nás k sobě samému, ale i profesionálů (učitelů, lékařů, porodníků, psychologů, ale i ministrů, poslanců a politiků) a především maminek a tatínků.

Dokud tedy sami sobě nepřiznáme, že jsme právě tak sapiens jako emocionalis a stupidus, a dokud nezabudujeme do společenských systémů na všech úrovních tyhle nejnovější poznatky neurověd, nic se nezmění ani v jakékoliv budoucnosti (bude-li jaká).