Václav Klaus napsal za posledních patnáct let řadu knížek, které neumím ani nechci hodnotit. V letošním roce však napsal publikaci „Modrá, nikoli zelená planeta“, která se zabývá problematikou klimatických změn a ústředním tématem této knihy je otázka „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?“ Dopouští se zde řady chyb, omylů a také dezinterpretací.

Václav Klaus je prezidentem České republiky, a proto jeho knížka může mít na obyvatele značný vliv. Úřad prezidenta se v naší zemi těší veliké vážnosti, bez ohledu na osobu, která tento post právě zaujímá. Téma klimatických změn je navíc komplikované a složité, odborníci musí pracovat s velkou mírou nejistoty. Proto může být jednostranně napsaná kniha, jejímž autorem je prezident republiky, zavádějící, matoucí, a tím i nebezpečná. Ignorováním a bagatelizováním rozsahu a hloubky problému podrývá naši ochotu a vůli jednat. Z těchto důvodů jsem se rozhodl napsat na výše zmíněnou publikaci reakci. Stručné a zobecňující recenze již byly publikovány bezprostředně po vydání knihy (např. příspěvek Bohuslava Binky v Ekolistu, 7/2007). Ve svém příspěvku budu procházet knížku Václava Klause kapitolu po kapitole a stránku po stránce. Nebude to možná příliš zábavné čtení, ale jen tak se, doufám, odkryje míra nepřesností a omylů Václava Klause.

Předmluva Václava Klause k jeho knize

Na začátku předmluvy (str. 9) Klaus uvádí, že „jedna mimořádně teplá zima … stačí k tomu, aby u některých lidí vznikla dalekosáhlá očekávání … abychom s počasím něco, a to právě teď, udělali“.

Pomiňme, že Klaus zaměňuje počasí za klima, na to už upozornil ministr životního prostředí Martin Bursík. Nikdo, pokud vím, také nevolá po tom, abychom s klimatem „právě teď“ něco udělali, protože je to nesmysl. Právě teď můžeme usilovat třeba o snížení emisí skleníkových plynů, změna klimatu je vždy dlouhodobá záležitost, s velikou setrvačností.

Záludný je výrok „jedna mimořádně teplá zima“, který navodí u laiků pocit „vždyť o nic nejde, kvůli jednomu výkyvu přece nebudeme měnit své chování“.

Podle zprávy „Stav budoucnosti“ (Glenn, Gordon, 2007) bylo během posledních dvanácti let jedenáct roků nejteplejších za dobu, co lidé teplotu měří a sledují. Vůbec nejteplejším byl rok 2005, ale rozhodně se nejednalo o ojedinělý výkyv. To nakonec potvrzuje i průběh letošního roku, i když přesná data zatím nemáme k dispozici.

Na str. 10 Klaus píše: „… znovu je nám vnucována jedna jediná přípustná pravda…“.
Bylo by třeba upřesnit kdo a jak jedinou přípustnou pravdu vnucuje. Klaus tu navozuje dojem nebezpečí návratu k totalitě, což je trik, který zkusil již v minulosti, když „mobilisoval“ proti levici, aby s ní pak uzavřel „opoziční smlouvu“.

Dále na str. 10 souhlasí se spisovatelem Michaelem Crichtonem, že „nejdůležitější výzvou, které lidstvo čelí, je úkol rozlišit realitu od fantazie a pravdu od propagandy“.
Stejným výrokem začíná text na záložce, hned pod fotografií Václava Klause, zde ovšem bez uvedení autorství M. Crichtona.

Další odstavec na str. 10: „Globální oteplování se v poslední době stalo symbolem a vlastně prototypem sporu pravda vs. propaganda.“
Souhlasím, ovšem s tím, že se rozborem knihy V. Klause pokusím ukázat, na kolik je právě jeho text propagandistický.

Str. 11: „Politikové (a na ně napojení „fellow travellers“) si na tom (na hypotéze klimatických změn – pozn. P. N.) – při absenci jiných, pro ně politicky atraktivních témat – budují svou politickou kariéru.“
Václav Klaus jakoby psal sám o sobě. Touha zviditelnit se na mezinárodní scéně jej vede k hledání kontroverzního a dostatečně složitého tématu, kdy zaujme provokující stanovisko, a přitahuje tak na sebe pozornost. Odráží se v tom podstatný osobnostní rys Václava Klause, a proto se u něj na chvíli zastavme.
V březnu se naše média rozsáhle věnovala textu, který Václav Klaus připravil k tématu globálního oteplování. Jak napsal senátor Jiří Zlatuška v Lidových novinách, „běžný konzument mediálních zpráv mohl velmi snadno podlehnout dojmu, jak váženou světovou autoritou Václav Klaus je.“ Dále J. Zlatuška píše: „Klaus odpovídal na otázky z dopisu, který mu s datem 6. března zaslal bývalý předseda jednoho z výboru americké Sněmovny reprezentantů, texaský republikán Joe Barton. … Mělo se jednat o podkladové informace určené pro slyšení „pohledy na změny klimatu“, které se v Kongresu konalo 21. března. Hrad si dal záležet na publicitě Klausovy odpovědi a běžný divák nebo čtenář mohl nabýt zcela scestného přesvědčení, že snad Klause na slyšení do amerického Kongresu pozvali. Česká televize ve své hlavní zpravodajské relaci 21. března na české diváky vypálila headline „prezident V. Klaus versus bývalý americký viceprezident Al Gore – jejich názory na klimatické změny stály proti sobě v Kongresu“, divák se dále dozvěděl o „věhlasu českého prezidenta, který dosáhl za Atlantik“. … Žádný duel Klaus – Gore se v americkém Kongresu nekonal. Na programu byli od začátku jen dva panelisté, bývalý americký viceprezident Al Gore a autor knihy „Skeptický ekolog“, dánský vysokoškolský učitel Bjorn Lomborg.“

Na straně 12 cituje Klaus C. Ch. Hornera: „Budoucí generace se budou trochu pobaveně divit, že na počátku 21. století vyspělý svět propadl panice kvůli globálnímu zvýšení průměrné teploty o několik desetin stupně a lidé na základě obrovského zveličování velmi nejistých modelových předpovědí uvažovali o tom, že se vrátí před průmyslovou éru.“
Václav Klaus se zde podruhé dopouští toho, že v předmluvě autora cituje, na záložce knihy pod svoji fotografií, kde je tento výrok doslova uveden, však nikoliv. Vzniká tak dojem, že autorem výroku je V. Klaus.

Na str. 12 dále Klaus uvádí: „Problematika globálního oteplování je totiž více záležitostí společenských věd než věd přírodních, jde v ní více o člověka a jeho svobodu, než o desetiny stupně Celsia pohybu průměrných teplot.“
Není to pravda. Klimatické změny jsou typickou ukázkou problematiky, kdy se spolu musí naučit komunikovat (se vzájemným respektem) přírodovědci i odborníci z oblasti společensko-vědní. I změny o desetiny stupně Celsia způsobí, že se z ledu stává voda nebo z vody pára. Desetiny, dokonce setiny procenta změny obsahu CO₂ v atmosféře mohou způsobit výrazné změny klimatu. Proto je výše uvedená Klausova bagatelizace zavádějící a nebezpečná. Nebezpečná tím, že vede k pasivitě a neřešení problému.

Koncentrace oxidu uhličitého (hlavního skleníkového plynu) jsou nyní v atmosféře nejvyšší za 650 000 let a teplota na povrchu země byla během posledního desetiletí nejvyšší za posledních 400 let. Navíc tající tundra uvolňuje do atmosféry metan, který je 22x silnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. (Glenn, Gordon, 2006)

Předmluvu Václav Klaus uzavírá alarmujícím „ani já už nejsem jenom znepokojen, i já už se zlobím“. Přesně stejný dojem může navozovat přečtení Klausovy knížky. Pojďme se na argumentaci v ní obsaženou blíže podívat...

(Celou recenzi si můžete přečíst zde)
 

Poznámka redakce:
Recenze velmi pěkně vystihuje omyly, kterých se dopouští i někteří čtenáři Jitřní země ve svých kritikách téměř všech ekologických aktivit. Doporučujeme k přečtení a zamyšlení především těm, kteří mají spíš technické vzdělání a všechna varování ekologů, biologů a klimatologů jim připadají "mimo mísu".

Zajímavé je, že společným jmenovatelem všech těchto kritiků je neochvějné přesvědčení, že jejich pravda je ta jediná pravá a že jakékoliv snahy o otevřenou diskusi jsou jen urážkou jejich svaté víry. (Stejný jev se opakuje také v "duchovních" diskusích.)