Móhandás Karamčand Gándhí se narodil v roce 1869 ve městě Pórbandar. Jeho rodina patřila až ke třetí kastě vaišjů, tzn. obchodníků. Otec byl ministerským předsedou v jednom z mnoha malých indických knížectví. Ve třinácti letech byl Móhandás oženěn se stejně starou dívkou Kasturbáí. V osmnácti letech se rozhodl odjet do Anglie studovat práva (matčino dovolení získal až tehdy, když slíbil, že se nedotkne vína, žen ani masa). Kvůli odjezdu do Anglie byl vyloučen kastovním tribunálem ze své kasty.

Gándhí věnoval mnoho úsilí tomu, aby se stal anglickým gentlemanem. Stal se členem vegetariánské společnosti a začal omezovat své výdaje. Chodil hodně pěšky, jedl velmi střídmě a své potřeby omezoval na nezbytné životní minimum. Vlastně teprve v Anglii poznal svého boha. Hodně četl, objevil Nový zákon. Přečetl také Bhagavadgítu, nejvýznamnější text svého náboženství - knihu, která je velkou lekcí v odříkání se světa, těla i života.

Do Indie se vrátil již jako vystudovaný právník. Po čase přijal nabídku, aby zastupoval indickou firmu v právním sporu v Jižní Africe. Zde začal bojovat za lepší životní podmínky Indů, kteří zde neměli prakticky žádná práva. (Bojoval např. proti rozhodnutí, že indičtí dělníci, kteří chtějí po vypršení smlouvy v Africe zůstat, musí zaplatit 3 libry, což byla výše šestiměsíčního platu).

Aby vyhověl požadavku „nevlastnictví“, rozhodl se žít kolektivně na farmě v Phoenixu. Tam vznikl první ášram (kolektivní život v náboženském duchu). Gándhí se v souladu s tradicí své země vzdal pohlavního styku, aby se vyzbrojil pro nový druh boje - satjágrahu (to znamená „setrvání v pravdě“). Je to metoda, jak veřejně odmítnout poslušnost, ale bez použití násilí. Ghándí strávil v Jižní Africe dvacet let. Tady dospěl ke svým nejzásadnějším odříkáním: k zákazu požívání masa připojil také zákaz pití mléka, aby nemusel přispívat k utrpení krav a buvolů.

Po návratu do vlasti se Gándhí nejprve musel seznámit s poměry v Indii, musel svůj domov znovu poznat. Mahátma (tak se mu nově říkalo) vydal manifest „Samostatnost Indie“, ve kterém žádá, aby bylo dosaženo samostatnosti. Podle něho je potřeba bojovat proti Angličanům, ale současně také usilovat o převýchovu jednotlivce. První příležitost dostal Gándhí ve sporu s pěstiteli indiga. Pomohl bihárským pěstitelům proti anglickým vykořisťovatelům (rolníci byli povinni tři dvacetiny pronajaté půdy osadit indigem a veškerou úrodu odvádět plantážníkům jako nájemné z půdy). Rolníci nakonec získali, díky Gándhímu, 25% z neprávem vybrané částky.

Gándhí začal kritizovat moderní vykořisťování jedné země druhou. V Indii se vypěstovala bavlna a indigo na barvení, a to bylo odvezeno do anglických továren. Hotové výrobky se pak prodávali Indům za přemrštěné ceny. Gándhí promlouval ke statisícovým shromážděním oddaných posluchačů a žádal je, aby ze sebe svlékli vše, co bylo vyrobeno v Anglii. Veškeré anglické oblečení nakonec skončilo v ohni. Mahátma pak začal vysvětlovat lidem, že bavlnu si teď musejí upříst sami.

Zajímavý byl Gándhího přístup k vězení. Nikde se necítil tak šťastný. Nabral tu nové síly a tříbil si myšlenky. Dvakrát v něm také držel hladovku.

V březnu 1930 překonal Gándhí pěšky vzdálenost čtyř set kilometrů, aby na konci pochodu nabral na břehu oceánu špetku mořské soli, a symbolicky tak porušil britský solný monopol. Cesta trvala dvacet čtyři dny a Gándhímu bylo v té době šedesát let.

V roce 1942 začal požadovat okamžitou samostatnost pro Indii. V roce 1945 se v Anglii dostali k moci labouristé a nový ministerský předseda Clement Atlee vzápětí pověřil místokrále, aby zajistil svobodu pro Indii. Situace se však nečekaně zkomplikovala: muslimové žijící v Indii požadovali vlastní stát.

Vše svědčilo proti rozdělení britské Indie na dva samostatné státy – muslimský a nemuslimský. Ať už z pohledu zeměpisného, hospodářského či společenského – odporovalo to zdravému rozumu. Avšak vůle pevně rozhodnutého Muhammada Džinnáha měla přinést násilné roztržení subkontinentu. Jednání, ve kterém muslimové požadovali vznik samostatného muslimského státu – Pákistánu, byla velmi obtížná. Indie ještě nestačila vzniknout a už byla v rozkladu. Gándhí stál stranou politického dění a sotvakdo mu ještě naslouchal. Stařec se tedy znovu chopil hole a vyrazil na pouť od vesnice k vesnici. Každý den žádal o přístřeší v jednom domě muslimském a jednom hinduistickém. Žádal, aby se muslim s hinduistou vzájemně chránili.

15. srpna 1947 se přesto zrodily dvě země: Indie a Pákistán. Pro Gándhího nebyla ani jedna z těchto zemí ,,jeho Indií“. Začal největší exodus všech dob. 12 milionů uprchlíků opustilo své vesnice a domovy, aby hledali novou vlast.Muslimové směřovali z Indie do Pákistánu a hinduisté se z území nově vzniklého státu navraceli do Indie. Tyto přesuny vyvolaly nejprve drobné incidenty a poté i obrovské masakry.

Mahátma tedy začal hladovět za národní usmíření. Gándhí byl hinduista, proto právě hinduisty kritizoval nejostřeji a svou novou hladovkou chtěl obměkčit muslimy v Dillí. Srážky skutečně téměř ustaly. Gándhí chtěl však úplný mír.

30. ledna 1948 vyšel Gándhí z domu a procházel zahradou, opíraje se o své dvě praneteře. Šéfredaktor hinduistického týdeníku Náthurám Gódsé mu zastoupil cestu, aby se na důkaz úcty dotkl jeho nohou. Mahátma sepjal ruce a usmál se svým typickým „bezzubým úsměvem“. Náthurám Gódsé vytáhl malý revolver a třikrát vystřelil. Gándhí se zhroutil, šeptaje Boží jméno.

Pro Indii i celý svět to byl šok. Pohřeb byl velkolepý i skličující – hodný Mahátmy…