Tazatelé jakoby nepředpokládali, že naopak autor předpokládá, že přece nemusí popisovat všechny detaily příběhu a všechny skryté důvody proč to či ono udělal nebo neudělal (to by bylo vždycky na román).

Na otázku stálého anonymního pruditele „ale proč proboha někdo sundavá v autobusu hodinky?!“ následovalo logické vysvětlení: „Protože jede půl dne a je zpocenej jak vrata od chlíva...Z řemínku už má na zápěstí vyrážku a prostě si chce trochu udělat pohodlí…“

V diskusi pod mým článkem Zázračné uzdravení se takové povrchní otázky také objevily. Např. jsem psal, že jsem čekal téměř dvě hodiny v čekárně s velmi nemocnou ženou, ale otázka, bez důvěry, že jsem jako autor jen nechtěl zjevovat všechny ty skryté důvody, zněla: „Velmi nemocná žena v čekárně kožního oddělení? Jak to laik pozná? To se pořád škrabala?“

Jde o to, že tihle a podobní tazatelé vnímají vše, na co reagují, zásadně a à priori negativně. Prostě rovnou nepředpokládají, že skryté důvody existují, jen jimi autor nechtěl obtěžovat.

Příběh mé intoxikace (borélie to nebyly) má pokračování: v den, kdy jsem si měl zatelefonovat pro výsledky krevních testů, jsem (tou vší únavou) zaspal, a když jsem o půl hodiny později, než bylo domluveno, konečně zavolal, už to nikdo nebral. A protože mi bylo naznačeno, že další den už tam bude přepacientováno, a pak paní doktorka odjíždí na týdenní dovolenou, pokračoval jsem v braní alternativních kapiček a zavolal až o deset dní později.

Když jsem vysvětloval okolnosti, dostal jsem vynadáno.

„Tak proč jste se nestavil druhý den?“ skočila mi paní doktorka do řeči.

„Protože jsem mi řekla, že to ani nemám zkoušet, že tady před odjezdem na dovolenou budete mít hodně pacientů“.

„No ale stavit jste se mohl“, trvala na svém a já mlčel, protože mi došlo, že paní doktorka nepředpokládá, že za každým mým aktem jsou další skryté důvody.

Dialog by tak mohl pokračovat asi takto:

„Jenže já jezdím z vesnice u Kolína, a vlaky teď mívají hodinová zpoždění, takže jet jen tak naslepo, s šancí, že se nedostanu na řadu, jsem nechtěl riskovat.“

„Tak proč jste se nestavil u někoho v Kolíně?“

„To jsem udělal, a na kožním, kam mě poslala jiná paní doktorka, že nebudu potřebovat objednání předem, po skoro dvou hodinách čekání na nesprávném místě (aniž by kdo oznámil, že ordinaci přestěhovali) mi na tom správném místě vynadali, jak to, že nejsem objednán.“

„Tak jste měl zajít ke svému obvodnímu lékaři…“

„Jenže já obvodního už 18 let nemám.“

„Tak si nějakého najděte.“

„No to už asi nestojí za to, protože se za měsíc budeme, za poslední roky už po sedmé, stěhovat. A možná nevíte, že obvodní, právě tak jako zubaři a oční lékaři, pacienty bez objednání a do svého rajónu prostě neberou…“

„Tak proč se tak často stěhujete?“

„Protože celý život pomáhám a přednáším a hraji jiným, kdysi jen za cestovné (a případně nocleh), a teď za minimální honoráře, a netušil jsem, že se na mne společnost vykašle, a nejen že mi neposkytne pronájem obecního bytu, ale dokonce mne teď zbavili trvalého bydliště, protože po rozvodu jsem před lety nechtěl v původním bytě překážet, protože moje ex-žena byla velmi těžce nemocná.“

„To přece není možné“, diví se paní doktorka, „přece vás nemohou vyhodit z bytu?“

„No vidíte, mohou, a dokonce mi v rozsudku napsali, že je to můj problém, neměl jsem být tak ohleduplný, a že i v příslušném zákoně stojí, že když jsem byt opustil dobrovolně, ztratil jsem právo v něm nadále bydlet.“

„No tak proč se neodvoláte,“ diví se paní doktorka.

„Protože proti tomuto rozsudku odvolání není možné. Samospráva je stát ve státě a může co chce a nelze proti nim bojovat.“

„A proč vám tedy městský úřad nějaký byt neposkytl?“

„Protože místopředsedkyně bytové komise dospěla k názoru, že se snažím být lepší než ´oni´ (když tvrdím, že jsem si nemohl vydělat na nový byt, protože většinou přednáším pro stát – tedy školy, věznice atd. – a ten, jak víme, platí směšně) a byt ´od nich´ nikdy nedostanu. A tak mne pět let vodili za nos, pak něco slíbili, a když jsem to (na doporučení předsedkyně bytové komise, právničky) splnil, zapřeli nos mezi očima, řekli, že nic neslíbili, a dokonce kvůli mně změnili správní řád. Mimochodem, když jsem tady u vás byl před těmi čtyřmi roky s vysokým tlakem, bylo to akorát po tom podrazu úředníků. A teď cítím, že mi tlak zase stoupl.“

„No a proč tedy máte zvýšený tlak teď?“

„Protože se musím hádat s paní doktorkou, která zapomněla předpokládat, že za každým činem je nějaký skrytý důvod, a kdyby to nezapomněla, nebylo by třeba tak dlouho diskutovat a neměl bych zvýšený tlak…“

Naznačuji jednak, že ženy holt vnímají řeč a dialog jinak (paní doktorka mi neustále skákala do řeči: určitě nečetla o tom, že muž prostě buď jen mluví, nebo naslouchá, ale nikdy ne dohromady, tak, jak to umí ženy, protože ty mají propojenější mozkové hemisféry), a druhak se o to víc podivuji nad tím, jak pomíjejí existenci skrytých důvodů někteří mužští debatéři. Ti by přece měli dávat přednost rychlému a okamžitému řešení – ovšem založenému na pozitivním předpokladu, že ten druhý má důvody, proč své mnohé další skryté důvody nezveřejnil (ona velmi nemocná žena ve zrušené čekárně na kožním oddělení kolínské nemocnic těžce dýchala, potila se, házela do sebe jeden prášek za druhým, syn jí musel přinést vodu na pití, a jednou dokonce omdlela).

Naznačuji, že právě proto my muži máme raději např. lékaře či prodavače a úředníky muže (a často se nemůžeme domluvit s úřednicí – ženou u přepážky na poště nebo úřadě), protože se nic nemusí okecávat (skryté důvody se předpokládají) a jde se rovnou na věc.

Naznačuji, že informovaný, zvídavý čtenář (a diskutující) na úrovni nejen že umí číst i mezi řádky, případně vyhledávat další informace (než zareaguje), ale à priori předpokládá pozitivní, dobré a ještě lepší úmysly autora nerozepisovat se o skrytých důvodech té které akce či toho kterého tvrzení.