Náboženství lidová
Jeho formy nejsou jednotné a jako celek se rozpadá do menších soustav a útvarů, podle národopisné příslušnosti jejich vyznavačů. Nejvýraznější je lidové náboženství SIMHALSKÉ a TAMILSKÉ. Simhalské náboženství vzniklo jako novotvar budhismu, ale vlivem křesťanství a islámu se od něj odloučily další skupiny, které se k těmto směrům přiklonily. Tamilské náboženství vzniklo původně z hinduismu a k němu se také dodnes nejtěsněji přiklání.

Všechny náboženské směry zde však vykazují velkou podobnost a téměř jednotný ráz. Odráží se v nich etnografické převraty na ostrově, ale i míšení různých etnik.

Arijci
Původní zemí Arijců byla pravděpodobně stará Baktrie. Počítali se mezi ně indo-arijské a iránské kmeny, a takzvané západní větvi patří Řekové, Římané, Keltové, Germáni a Slované. Mezi těmito národy je příbuznost jak jazyková tak i náboženská. V předhistorických dobách uctívali Arijci jednoho Boha, kterého nazývali Dyaus (ze sánskrtsého div-zářiti). Slovo dyu znamená den, či nebe, termín Dyaus pitar znamená Otec Nebe. Přídomek asura, znamená v původním významu "Pán" nebo "Vládce". Leopold Schroeder (bývalý profesor na vídeňské univerzite) píše: "Již delší dobu se tvrdí a dokazuje, že Arijci neboli Indoevropané v pravěku uctívali jako nejvyššího Boha nebe, že již tehdy jej zvali Otec nebo přesněji v úzkém spojení Otec nebe."

Indové uctívali Dyaus pitara pod názvem Dyaus asura (Pán nebe), který vládl nejen nad lidmi, ale i nad bohy. Bylo to v době, kdy indo-iránská větev žila ve společných sídlištích s národy indo-evropskými. Stejně jako Jahve, či Ahuramazdah z Avesty i Dyaus Asura je Bohem etickým, strážcem mravnosti a práva.

Etnografická záhada
Otázka původu a příslušnosti Simhalců je zahalena rouškou tajemství a nánosy věků. Simhalci samotní nejsou pravděpodobně "čistou arijskou rasou". Nejsou již Arijové, jak o sobě tvrdí, ale jejich jazyk se k arijským řadí. Na vznik tohoto kmene působily vlivy arijské i drávidské a další nám "neznámé prvky". Tím se otevírá i otázka původu VÄDDŮ, kteří se od Simhalců antropologicky moc neliší. Jediným rozdílem mezi oběma kmeny je fakt, že u Väddů ve sféře vlivu převážily právě ony "neznámé prvky" nad vlivy arijskými a drávidskými.

Simhalci své tvrzení o arijském původu opírají o pověst o králi Vidžajovi. Nejúplnější znění této legendy najdeme v kronice Mahavamsu a Dipavamso. V Mahavamsu se tvrdí, že Vidžaja přišel na Ceylon ze západu přes Bharukaččhu (nynější Broach). Obě kroniky patrně vycházejí ze stejné předlohy, kterou byl starý komentář k budhistickému kánonu, zvanému Atthakatha nebo Porana.

Podle pověsti Vidžaja, který se svým průvodem sedmi set krajanů osídlil Ceylon, byl synem Sthabahua a jeho sestry Sihasivali ( byli dvojčata). Sihabahua vládl v zemi Lálu, v hlavním městě Sihapuře. Matkou obou pak byla princezna Vangu a otcem lev. Vidžajovo potomstvo se nazývá potomstvo lva Simhala (či Sihala). Legenda o lvím původu se objevuje taktéž na východním pobřeží Indie. Pověst o původu rodu Kesari (nynější Orrise), která nese tytéž znaky a archetypy. Můžeme se domnívat, že obě vycházejí ze stejné tradice. To by pak napovídalo, že Ceylon byl osídlen ze severovýchodního pobřeží Indie, z povodí řeky Mahanádí. Tuto myšlenku podporují i výskyty démonů, jejichž jména jsou shodná, přestože pocházení z různých lokalit. Simhalský jazyk nese prvky jazyků arijských a západoindického dialektu.

V Simhalských tradicích nalezneme ještě jednu zmínku o osídlení, tentokráte od západu, z Devolu (ztotožňováno s místem tzv. Diu na poloostrově Kathiavade). Ze základu a stavby eposu Mahavamsu je patrné, že cejlonské tradice jsou převzaty jednak od Arijů, kteří v těch dobách měli náboženství založené na svatých védských písmech a od Kmérů, jenž ctili duchy a démony. U Drávirů byl již vyvinut kult velikého boha Mahadeva, jenž později splynul s arijským bohem Rudrou v boha Šivu. Mahadeo (Mahadevah) je v současnosti v celé Indii představován v podobě Joni-Lingamu a je velice důležitou složkou hinduismu.

Složky Simhalského náboženství
1. Kouzelnictví a čarování
2. Prostředky kouzelné a ochranné - JANTRA Kouzelná a čarovná říkadla - MANTRA Věštění - DIVAS-KIMA
3. Šamanské tance a obřady, užívání masek
4. Obřady ochranné - ARAKŠAVA
5. Víra v démony a rozmanitá božstva, jejich uctívání
6. Víra ve vliv nebeských těles na člověka a jejich uctívání.

Amulety, talismany a říkadla.
Amulety a talismany se v simhalském jazyce nazývají společným výrazem JANTRA (TATSAMAH), který je odvozen od sánskrtského JANTRAM (nástroj, čarovný předmět, prostředek). Ve staré simhalštině je však častější název JATURA. Říkadla jsou Simhalci označována buď jako MATURU (značí samo říkadlo, ze sánskrt. MANTRAH), či MÄTIRIMA, které označuje děj - "přednášení manter". Zhruba tři čtvrtiny simhalských výrazů pro rituální předměty jsou odvozeny ze sánskrtu, neznamená to však, že by předměty (magické) Simhalci převzali z Indie.

Amulety a talismany jsou chápány jako předměty hotové, působící už jen svou přítomností. Říkadlo je však modifikováno tím, kdo jej vyřkne. Výjimku tvoří formule psaná dle předem daných pravidel na určitou látku. Toto použití říkadel je však vcelku pozdní.

Kouzla a čáry
Budeme-li hledat rozdíl mezi těmito dvěma termíny zjistíme, že jsou téměř závratné. Čáry jsou výsledkem primárního názoru na svět. Operatér musí být k tomuto konání způsobilý, nadaný zvláštní mocí. Čaroděj se rodí, či se jím člověk může stát za určitých podmínek. Kouzlo je však již utvořeno - předepsáno, kouzelník ho může realizovat při určité zručnosti a při dodržování daných pravidel. Na Ceyloně potkáte spíše kouzelníky, než čaroděje. Amulety jsou pak chápány jako trpná kouzla kdežto talismany jako činorodá. Říkadla pak spojují tyto vlastnosti v jedno.

Ochranná jantra
U Simhalců jsou ochranné jantry označovány RAKŠAKARANAJANTRA. Mohou to být kameny, dřívka, semena, plody, ale i zvířecí kůstky. Největší důležitost má však ochranná nit - NULA (slovo původně drávitské, které v simhalštině naprosto zdomácnělo), která se váže okolo zápěstí, nadloktí, pasu, nadkolení či nad kotníky. Chrání před nehodami, nemocemi, démony nebo zablouděním (tento rituál bývá aplikován i na zvířata nebo neživé předměty, jako ochrana proti útoku démonů).

Většinou je upředena ze tří vláken, bavlnu musela sbírat panna, vlákna musí být upředena a skroucena v témže dni, kdy byla na poli sebrána. Očarování (nabití) této nitě se v simhalštině říká NUL-MATURNAVA. Nejdůležitější je však způsob úvazu a počet uzlů. Nitě bývají barveny většinou na žluto Kurkumou, která je sama již ochranným prostředkem proti vlivu démonů. Nejstarším zachovaným dokladem této tradice je zmínka v kronice Mahavamsu, kde se vypravuje, že Upralavanno (tj. Višnuh) uvázal Vidžajovi a jeho druhům ochranné nitě na ruce, aby je uchránil před úklady Kuveni.

K výrobě dalších ochranných amuletů se používalo většinou palmových listů. Z této doby se nám žádné památky nedochovaly. Teprve později byly amulety ryty do plechů o rozměru palmového listu z kovů, jimž byla připisována ochranná moc, tj. zlato, stříbro, měď a železo.

Rozbor:
om staroindická čarovná částice
devam sánskrtský akusativ od devah bůh
dijo Takto psáno nedává smysl. Psáno dija(o) může znamenat buď rozkazovací způsob "dej!" Nebo podstatné jméno, které může být odvozeno z několika základů. Od výrazu udakam - voda nebo gajah - vítězství.
mam je plur. Od maga - cesta, silnice
ham je plurál od hama - kůže
patata je dat. Od pata - hedvábná látka, mohl by to však být i pata-jaka - démon Pata
prale je tvar pralaja - konec světové periody (kalpa), pralajah - zkáza, zničení
svaha zvolání užívaná při obětech
Na čtvrté řádce čteme glosu: Sjalu deva ba(n)dinu, což znamená "vázat všechny bohy" nebo "aby ovládl všechny bohy".
ba(n)dinu (v textu je nepřesně badinu) je odvozeno od ba(n)dinava - vázati
deva (v textu nesprávně deta - chyba vzniká z podoby písmen va a ta)