Milí přátelé, díky podnětům několika mně blízkých lidí vzniklo následujících pár řádek. Dalších napsaných pár slov, které zůstanou pouze slovy k ničemu, dokud si neuvědomíme, že my slova a myšlenky říkáme a přejímáme, aniž bychom kdy upřímně zjišťovali, co ta slova a myšlenky vlastně znamenají. Často se ptáme a slýcháme: „Proč já nejsem šťastný? Mám já tohle zapotřebí? Jak se mohl takhle zachovat? Proč mi to udělal/a?“, atp. Často se ptáme, ale už nás nezajímá odpověď. Proč se potom ptáme, proč už se nezajímáme, proč to bylo vyřčeno?
Je možné dostat odpovědi na tyto otázky a splynout vnitřně do určitého porozumění a klidu? Spousta lidí se pohybuje mezi pocity štěstí a neštěstí. Téměř jakoby nic jiného nebylo, tohle je přece život a nic jiného neexistuje. Jsme přece jenom lidi, že ano? Je však takový život, kdy se neustále zabýváme jednotlivými prožitky, životem? Naše možnost prožívání něčeho nás zajímá víc, než cokoliv jiného. Prožitky žijeme uvnitř, neustále je vnitřně omýláme, vracíme se v představách do minulosti, těšíme se, či se obáváme prožitků v budoucnosti, ale nežijeme tím, co je. Kdybychom žili tím, co je, tak bychom si jistě všimli onoho vnitřního pnutí- odporu, nebo příchylnosti k věcem a událostem. Odpor způsobuje pocit, kdybychom něco chtěli jinak, příchylnost způsobuje, že nechceme, aby vjem skončil.
Náš problém ovšem nespočívá v pociťování odporu a příchylnosti, náš problém je v tom, že už nezjišťujeme, proč že to vlastně chceme, aby něco bylo jinak, nebo aby to neskončilo!
Je ale ten náš pohled objektivní, čistý, neosobní, nebo je nějak pokřivený? My si vytváříme, k tomu co je, určitý vztah, nějakou tu jistotu, kdy říkáme: „Takhle to je.“ V tom našem vztahu k tomu, co je, dochází ke zdánlivému oddělení sebe sama od skutečnosti a my se jej automaticky snažíme považovat za správný a pravdivý. Protože se cítíme v té oddělenosti vnímání nejistí, tak si ten náš pohled přirovnáme k něčemu, co známe z minulosti a ano- teď už je nám to známé a teď se jedná o náš pravdivý pohled. To „NÁŠ“ bych rád zdůraznil.
Hledáme- li totiž upřímně a opravdově Pravdu v nás, tak dojdeme ke zjištění, že Můj pohled je pokřiven a podmíněn mými zkušenostmi, kdy k tomu, co známe, připodobňujeme to nové, originální, neznámé, které na to nabalujeme. Protože je to pořád naše zkreslení, tak to vnitřně, či navenek omýláme a ospravedlňujeme, aby to zkreslení dostalo punc reálnosti, aby se to stalo v našich očích skutečné. Protože nám jde především o nás a naši interpretaci, ne o Pravdu.
No, dost možná že nám nejde ani tak o nás, protože my se přece vůbec neznáme a třeba se mylně rozpoznáváme tam, kde nejsme. Nejde nám tedy spíš o náš vztah a postoj, jaký si vytváříme? Hledáme a toužíme po partnerovi, po penězích, po novém bytu, autě, po vzdělání, po poznání, po tom, abychom byli lepšími lidmi, než jsme. Hledáme a toužíme často celou svou bytostí po Lásce, po Bohu, aniž bychom se zastavili a zjistili, co ta touha je a po čem to toužím. Ani na jediný okamžik nepřestáváme uhánět do dáli- JÁ TOUŽÍM PO…! Doplňte si tam každý, co chcete… Jsme v tomhle jako opilec, který nemá dost, nejsme svobodní lidé! A stejně nesvobodné a podmíněné jsou i naše činy.
Kdybychom byli svobodní, pak bychom možná zjistili, že nehledáme partnera, peníze, lásku, pravdu, Boha, ale že hledáme jediné- BEZPEČÍ. Naprosto nám stačí iluzorně naplněný pocit bezpečí, že je něco jistého, stálého, čímž se pořád dostáváme do konfliktu s projeveným světem, ve kterém vše co vzniká, také zaniká. O Bohu, Pravdě a o Lásce tedy snad raději nemluvme, o ty nám nejde.
Kdybychom žili každý okamžik v čisté upřímnosti, pak bychom možná zjistili, že hledáme, čím jsme a vždycky jsme byli. Není to nějaký krásný, vyumělkovaný obraz, jsou v něm všechny vlastnosti, kterých si jsme i nejsme vědomi, akorát u některých si to nechceme připustit. Natož si všimnout, že ten obraz je pouze pozorován…