Denně slyšíme zprávy o utrpení lidí v různých koutech světa. Tu je zemětřesení v Japonsku, železniční neštěstí v Indii, požáry v Řecku a Kalifornii, hladomor v Africe, rozvody politiků v České Republice. Cynické bytosti tyto události sledují se smaženou brambůrkou v ústech, které zapíjejí pivem. Ale možná bychom takové lidi neměli považovat za cynické. Co můžeme dělat v obyváku v bytě ve dvanáctém patře panelového domu, když na druhé straně zeměkoule hoří nebo se střílí? Neměli bychom přestat během televizních novin jíst nezdravá jídla ze soucitu? Někteří z nás, ti angažovaní, vyjdou do ulic, vyvěsí prapory, vybírají peníze, zakládají fondy a nadace, prostě nesedí doma na zadku u svých obrazovek a nezdravého jídla, ale opravdu se snaží změnit svět k lepšímu. Pak se můžeme setkat s jiným druhem lidí, to jsou ti, kteří doma studují Buddhovy rozpravy, sedí v lotosové pozici, zpívají óm, lepí po bytě plakáty s Dalailamou, pálí vonné tyčinky, kupují léčivé kameny a v knihovně mají téměř jen duchovní literaturu. Tito lidé se obyčejně nedívají na televizi, leda že tam běží seriál Duše východu. Ale i oni vědí, jak moc lidé po celém světě trpí. Stačí se občas stavit v trafice pro papírové kapesníky, a nemůžeme si nevšimnout palcových titulků na předních stranách novin. Navíc Buddha řekl, že život JE utrpení.

 

Takže jaký je přístup těchto třech druhů lidí k soucitu? První skupina lidí, kterou reprezentuje Pavel Hromádka z Bačic u Plavkova, k tomu říká: “Nevím, já se na televizi koukám každej den a je to hrůza, co se ve světě děje. A taky kupujeme brambůrky v Lidlu, tam jsou nejlevnější.” Druhou skupinu reprezentuje Jarka Svobodová z Mlžic nad Vltavou: “Nemůžeme prostě jen tak sedět a nic nedělat. Je skvělý jít do ulic a protestovat proti těm hrůzám, které se dějou. Myslím, že naše aktivita určitě mění svět k lepšímu.” Třetí skupinu reprezentuje Anna Tichá z Cvačic na Moravě. Už několik let studuje duchovní literaturu a cvičí meditaci. Ta říká: “Musíme v sobě objevit lásku a vyjádřit ji svým životem. Život je láska, láska a zase jenom láska. Vše ostatní je podružné. Mám doma asi dvanáct kočiček, které se zatoulaly svým majitelům. A klidně vezmu další kočičky. Jsou to boží bytosti.”

 

Jaké je skutečně místo soucitu v buddhismu? Víme, že mniši v některých zemích, jako je Barma, zametají cestičku, po které jdou, aby nezašlápli jediného mravence. Na druhou stranu jsem už viděl nejednoho zenového praktikanta zabít komára. Já sám jsem zabil mnoho komárů. (Myslím proto, že pokračovat ve čtení tohoto článku by měli už jen ti otrlí). Soucit je něco, co pro nezasvěceného, jak je to v případě těch třech postav, které jsem si vymyslel, znamená “něco, co bych měl cítit”. Když vidíme souseda, jak sotva jde, jak sotva dýchá do schodů, jak je chudý a špinavý, protože trpí nějakou duševní chorobou, měli bychom si říct něco jako: “Chudák!” Když si to nepomyslíme, jsme bestie a ne lidi. To si ale nemyslím a to beru buddhismus opravdu vážně. Když mi bylo asi tak pět let, byl jsem s rodiči v centru Prahy na procházce a oni mi najednou poručili, abych šel koupit noviny u člověka, který celý zkřivený seděl na vozíčku. Nikdy před tím jsem nemusel komunikovat s postiženým člověkem. Okamžitě jsem pocítil zvláštní hrůzu. Nechtěl jsem k tomu člověku jít. Ale rodiče mě okřikli: Neodmlouvej a koukej mazat! S největším sebezapřením jsem se vydal vstříc pánovi na vozíčku. Moji hrůzu znásobilo ještě to, že mi koruna, kterou jsem mu podával, upadla, nebo jemu upadla, zkrátka celé utrpení bylo prodlouženo o dobu, po kterou zkřivený, třesoucí se pán lovil minci z útrob svého vozíku. Co jsem to vlastně tehdy cítil, čeho jsem se bál? Určitě jsem necítil soucit. Možná jsem cítil zlost, že bych měl k tomu člověku cítit soucit, ale žádný jsem prostě necítil. Cítil jsem vztek a zlost a odpor a chtělo se mi někam utéct a brečet tam. Když jsem trochu povyrostl, dozvěděl jsem se, že bychom měli cítit soucit s lidmi, kteří jsou postižení. A když jsem ještě víc povyrostl, to už jsem studoval speciální pedagogiku, dozvěděl jsem se, že postižení lidé nesnáší, když s nimi ti “zdraví” cítí soucit. A tak jsem se zase odnaučoval cítit soucit. No a nakonec jsem studoval buddhismus a všechno se to tím zase pěkně zamotalo. Soucit, nesoucit, soucit, nesoucit. A v současnosti sedím tak jednou za měsíc u televizních novin a křoupám brambůrky a koukám, že ten svět je samá hrůza. A říkám si, že zítra bude fajn počasí a pojedu někam na výlet.

 

No a teď mi nezbývá než se pokusit vysvětlit, jak to s tím soucitem v buddhismu je. A doufám, že mě aspoň někdo s brambůrkou v ústech lituje, protože mě čeká nelehký úkol.

 

V buddhismu se dozvídáme, jak už jsem dříve naznačil, že život je utrpení. A televizní noviny nám to denodenně potvrzují. Když nám tahle chmurná skutečnost, že život je utrpení, není lhostejná, pak se pouštíme do studia duchovní literatury a v některých případech i cvičíme jógu nebo meditaci. Snažíme se dosáhnout nějakého stavu, který by vyřešil problémy naše a pokud možno i celého světa jednou provždy. Občas jdeme na přednášku člověka, který přijel odněkud z Asie, v jeho očích je pouze něha a starost a laskavost a v jeho gestech jen láska. Taky bychom chtěli být takoví. Ale vyřešil ten člověk opravdu všechno utrpení světa? Pomohl ten člověk lidem, kteří v Africe nemají co jíst, pomohl ten člověk všem koťatům, které byly utopeny? Objektivně vzato, nepomohl. Subjektivně vzato, čili pokud bychom se chtěli na věc podívat očima toho moudrého člověka, narazíme na problém – nemůžeme vstoupit do srdce toho člověka. Do srdce druhého nevstoupíme. Můžeme ale doufat, že jednou nalezneme učitele, který nás dovede k vlastní realizaci moudrosti a že najdeme odpověď na otázku, zda je možné vyřešit veškeré utrpení světa. Zatím nám nezbývá než studovat vhodnou literaturu a hledat vhodného učitele. A když už studujeme vhodnou literaturu a máme to štěstí, že jsme našli vhodného učitele, od idealismu pomalu přecházíme k řešení otázek utrpení v každodenním životě, což je materiální stránka věci.

 

Takže další otázka je, jak souvisí zprávy o hrůzách, ke kterým dochází ve světě, s naším vlastním obyčejným životem. Jaký má zemětřesení v Japonsku vliv na to, jestli zítra přijdu včas do práce? Jak ovlivňují požáry v Kalifornii mé chování k přítelkyni? Víme sami, že tyto věci nemají prakticky žádný vliv na náš obyčejný život. Na druhou stranu, když náš vlastní dům hoří, celý náš každodenní režim je okamžitě vzhůru nohama. Pak už není čas filozofovat nad otázkami, jako je soucit, pak je čas jednat. Jednat, jednat a zase jednat.

 

A jsme u důležitého aspektu problému, který tady řeším, tedy důležitým aspektem v otázce soucitu je akce. Na první pohled to vypadá, že jde o akci, která nějak ovlivní nějakou hrůzu daleko od nás. Ale to nemám na mysli. Mnoho lidí si tak představuje soucit v praxi. Protože národ A utiskuje národ B v zemi C, angažovaní lidé vyjdou do ulic s vlajkami národa B a zapalují auta vyrobená v zemi C, protože země C toto bezpráví nějak podporuje. V praxi to vypadá tak, že pan Černý jede do mateřské školy vyzvednout dceru, kterou miluje. Ovšem když přijde ke svému autu, které bylo vyrobeno v zemi C, zjistí, že z auta zbyl jen ohořelý vrak. Tudíž nestihne přijet do mateřské školy včas. Jeho dcera usedavě pláče. Paní učitelka v mateřské škole nadává, jací jsou dnes lidé nezodpovědní. Večer je doma tak unavená, že není schopná odhadnout dobu vaření brambor, brambory rozvaří, což je pro jejího muže dobrá záminka ztropit scénu, prásknout dveřma a strávit noc se svou milenkou, která bydlí o ulici dál. 

 

Tak když chceme angažovaností řešit utrpení na světě, musíme si uvědomit, že naše činy jsou také součástí světa a mají reálný, opravdový dopad na lidi a věci kolem nás. Nemám na mysli jen zapalování aut, což je jistě sám o sobě dost agresivní čin. Ale mám na mysli to, že svět není nějaká hra, nemáme v ruce nějaké figurky a políčka. Auta na ulici nejsou předměty naší hry, ale součástí skutečného světa, do kterého můžeme zasahovat, ale musíme chápat, že naše činy se v tomto světě reálně odrazí. Neříkám že demonstrace nebo protest je samo o sobě něco špatného. Ale měl by to být protest “plného vědomí”, a ne jenom protest na základě zatemnění jedné části mozku a rozsvícení druhé části mozku. Je jednoduché nenávidět Bushe a milovat opuštěné kočky. Ale kdo miluje Bushe? Kdo s ním soucítí? Kdo chápe a vidí celý obraz situace, kterou kritizujeme? Kdo vidí celý, celistvý obraz světa v tomto okamžiku? Kdo vidí v tomto okamžiku jasné řešení všech problémů všech lidí na celém světě? To, co většinou děláme, je, že cítíme soucit s někým nebo něčím, s čím je velmi jednoduché cítit soucit. Na druhou stranu skutečný soucit je „cit pro skutečnost“. Není to nenávist vůči lidem, kteří zabíjejí koťata. A není to ani abstraktní, nečinná starost o osud bezdomovců. Kde se totiž naše starost o bezdomovce bere? Je to upřímná starost nebo je to snaha být soucitný, což je pouze intelektuální nebo sentimentální přistup k věci?

 

Pro většinu z nás je nejjednodušší řešení rozdělení světa na tu dobrou a na tu špatnou část. I když moje babička viděla problémy světa během druhé světové války poměrně jasně – Rusové byli ti hodní a Němci ti zlí – když se na konci války vesnicí, kde bydlela, plahočili mentálně i fyzicky unavení němečtí vojáci, nabídla jim odpočinek ve svém domě. Prohodila s nimi pár slov. Babička si náhle uvědomila, že svět není rozdělen na Němce a na Rusy. Ale na cit a necit, na zaslepenost a moudrost, která překonává intelektuální chápání, na rozbitý obraz skutečnosti a celistvý obraz skutečnosti. Ale i takto rozdělený svět je třeba spojit. Nikoliv jen v myšlenkách, ale v činech každodenního života. 

 

Když jdou kolem vojáci a jsou vyčerpaní a hladoví a zoufalí, nabídněte jim vodu, čaj, sušenky. Řekněte jim něco hezkého. A s tímhle přístupem žijte každý den, každou hodinu, každou vteřinu. Neptejte se tolik, co je dobro a co je zlo. Nerozbíjejte svět na malé kousky pomocí intelektu. Buďte jedno se světem, znovu a znovu konejte v souladu se skutečností a ačkoliv to objektivně nezmění mnoho, změní to hodně realisticky, v tomto okamžiku. A to, co děláme v tomto okamžiku, je to nejdůležitější, protože jenom v tomto okamžiku můžeme spoluvytvářet svět, který je snesitelný, když už ne růžový. A ve snesitelném světě si teprve můžeme všimnout, že láska, která překonává sentiment, a moudrost, jež překonává intelekt, jsou dvě strany jedné mince a že ta mince může být něco skutečného, co se objevuje díky našemu úsilí.