Ráno mne probudilo sluníčko. Zatímco svět (vesnice, krajina, města) dole byl ráno utopen v husté mlze, tady nahoře byla sluncem vyznamenána zvláště žlutá bříza u souseda. Podzimní den jako vyšitý: 1. listopadu, a mohl jsem na terasu vytáhnout stoleček a čtení. Pak jsem dokonce musel svléci svetr, jak bylo teplo. Dočetl jsem si o bucích a středoevropském regionu, a rozhlédl daleko do krajiny. Tohle, a to ticho kolem (samozřejmě včetně ženy, která se právě blížila expresním autobusem z Prahy, a spousty dalších vztahů) je tím nejdůležitějším v životě.

Jeden bloger se smyslem pro spravedlnost mi poslal své přístupové heslo, a tak jsem si (v archívu Respektu) přečetl a stáhl několik zajímavých článků. Vyzkoušel jsem, že to funguje, ale nebudu tuhle výsadu VIP blogerů zatím užívat, protože jsem přesvědčen, že volný přístup do archívu Respektu by měli mít všichni blogeři. Kromě citátu z článku Václava Cílka Pochod stromů jsem souzněl a vychutnal si esej Japonce Murakamiho ( s podtitulem Vše, co jsem se naučil o psaní, vychází z hudby), zvláště výrok, který jakoby předznamenával i mé (celoživotně alternativní) psaní i teď na blog.respekt.cz: „Neexistují nějaká nová slova. Naše práce je dávat absolutně obyčejným slovům nové významy a speciální tóny.“

Inspirován Japoncem vstávám a jdu si zabrnkat na sanzulu, kterou mám provizorně zavěšenu na zatím nezařízené stěně v ložnici (občas tak budím svou ženu). O nohy se mi na terase začíná velkou silou třít jeden ze dvou velkých kocourů, které jsme tu zdědili. Jednomu daly děti jméno Andělík, protože je tříbarevný, ale má značnou část těla dokonale bílou, druhý, asi protože je temně mourovatý, a hřbet dokonale černý, dostal jméno Lucifer, zkráceně tedy Lucík. Později se k nim přidala i malinká mourovatá kočička Micka. Žijí tady na vsi svým nezávislým kočičím životem, ale ráno vděčně přijmou kočičí sušenky, a v podvečer jim vždy „uvařím“ nějakou směs masa z kočičí konzervy a toho, co (záměrně) zbylo po lidech. Milují například těstoviny, ale nepohrdnou ani nakrájeným chlebem, který nasaje aroma po obsahu konzervy. I tohle „vaření“ je dokonalou meditací.

Při čtení článku o Revue Prostor (také jsem do ní občas psával) mne napadne další myšlenka do zamyšlení o Vánocích (pro jeden téměř ženský lesklý časopis), které musím dopsat do příštího týdne, a tak znovu opouštím lavičku, na které sedím na dece, a jdu si ji zapsat. Do očí mi škádlivě cinkne dužák: tak říkáme se ženou duhovým paprskům, odraženým od Swarovskiho křišťálu, který máme pověšen v okně, a tak chvilku pozoruji hru malých duchových prasátek na stěnách. Vracím se na lavičku a začítám do dalšího staženého článku, tentokrát o mužích. Pro mne nic nového, ale zaplaťpámbů, že se o tom už veřejně píše (zvláště oceňuji odstavec o tom, jak starší generace mužů závidí těm mladším, že mohli být u porodu svých dětí). Mám tedy důvod stáhnout si a pročíst i úvahu Marka Švehly o unavených hrdinech, kteří čekají na nové role (Muži v přechodu), a líbí se mi a souzním s tímto: „Bílý muž vítězil napříč světem díky své obrovské tvrdosti, nesmlouvavosti a sebejistotě a potřebě vyhrávat. Dnes už ale nechce dobývat (je to moc drahé), chce být následován… Jenže jeho vývozním artiklem je v tuto chvíli pouze bezduchý blahobyt, což zabírá stále méně.“ A tak se rozhoduji, že jestli se tento týden ještě dostanu do města, tohle číslo Respektu si koupím.

Už mne z toho čtenářského soustředění bolí trochu za krkem, a tak si jdu pro dalekohled a pozoruji vzdálenou krajinu. Je čistý vzduch a tak je vidět do velké dálky. Nalézám tak i původ zprvu neidentifikovatelných pravidelných zvuků, které před chvílí začaly zdálky ozvláštňovat venkovské ticho: zedník uhlazuje omítku na jednom z nových domů. Jsem nad krajinou, nad věcmi a politickými a jinými (diskusními) bouřemi v těch „hrníčcích“ rozbouřených myslí lidí tam dole. Každou chvíli přijede žena s přítelkyní, uvaříme si něco moc dobrého (já mezitím vyfotím křesílka ve slunci na pozadí ořešáku, třešně a jabloně na „naší“ zahrádce) a sedneme s obědem na terasu. Andělík přestal pronásledovat velkou babočku a usadil se na římse okna (sedává a někdy tam i lehává v květináči), a tak si vyfotím jak jeho, tak vlastní stín. Na dokonalém modrém nebi udělal nějaký „tryskáč“ bílou (hm, překlepy jsou také fascinující záležitostí, napsalo se mi původně „líbou“) ozdobnou čáru, a tak si fotím i nebe (mám v počítači už stovku fotek různých zajímavých mraků přírodních i čar a geometrických vzorů z čar leteckých).

Život je nádherný, a každý den přináší řadu „osvícených“ momentů. Tento den, 1. listopadu 2007, je ale (díky počasí a návštěvě a laskavosti jednoho blogera a povedenému číslu Respektu) ještě nádhernější než ty jiné. Užívám si to na plný pecky.

Onu intenzivně tichou vnitřní radost si pěstuju a hýčkám a užívám už šestadvacet let: od roku 1981, kdy jsem (ve svých pětatřiceti letech, tedy ve stejném věku jako Buddha, na zenovém seššinu ve Varšavě) pochopil kdo jsem a „probudil“ se.

Připravuji si cédéčka, která budu pouštět ve svém nedělním předpůlnočním pořadu na Vltavě (včetně Američanky Larisy Stow, jejíž zpěv manter je velký a šlapavý nářez, a posledního alba Mitena, který se svou partnerkou Devou Premal tak zaujal v červnu v Praze). Telefonuje jedna žena, která zbudovala v sousední vsi, přes kopec a les, penzion, jenž nabízí k přednáškám a víkendovým meditačním a duchovním akcím, a domlouváme, že mne příští týden „unese“, abych si její domeček prohlédl a (energeticky, virgulí) změřil. Z té čiré radosti a krásy světa si zamručím si jako tibetský mnich a zahvízdám několik alikvotů.

Sundávám po desáté Lucíka z deky na lavičce, usmívám se pod vousy a jdu dovnitř, protože slyším, že žena s kamarádkou už jsou za vrátky. Odkládám všechny z archívu Respektu stažené články, protože „zatímco televize a noviny předstírají, že nejdůležitější jsou politici a celebrity všeho druhu“, a zatímco trollí diskuse pod blogy předstírají důležitost naivních představ některých neinformovaných ne-blogerů a vyjevují elementární nedostatek respektu k druhým, „skutečnou součást našich životů tvoří spíš procházka v lese,“ a také čistý vzduch a ticho, krajina a volný prostor vý- a nadhledu, vaření pro kočky, slunce, motýl, a také ničím nerušené vědomí tiché radosti uvnitř. K čemuž notně přispívá i dokonalý podzim v Hudlicích.