V dobách, kdy se na obalu alba Milese Davise Bitches Brew objevila krásná černoška s velkým afro účesem, tedy kdy si američtí černoši začali říkat „black americans“, koloval „vtip“, naznačující, že Bůh není ani ten bělošský vousatý dědeček, a ani muž, ale žena. A dodatek zněl: a černoška (vždyť jsme všichni potomci tří samic, které kdysi pradávno žily v Africe).

V další fázi pak někdo jiný začal razit slogan: Bůh je sloveso. Chtěl tím samozřejmě naznačit jak naivitu našeho antropocentrického pohledu na svět a dokonce i na Boha, tak iluzornost našeho pojímání reality (nejen náš jazyk s podstatným jménem a slovesem je v tomto smyslu past, protože nás nutí oddělovat věci a akce, zatímco v realitě např. hrom od zahřmění oddělit nelze): máme pocit, že věci lze nějak „zastavit“ (ale to je jen koncept našeho stylu myšlení), ve skutečnosti se vše neustále mění a plyne. I Bůh, jakkoli vypadá nebo v kteréže to realitě existuje, či cokoliv to znamená, je vždy „v pohybu“, vyvíjí se, mění a transformuje. Jaksi nad všemi (např. v zenu je ten, kdo dosáhl osvícení, symbolicky přirovnáván ke kartě žolíka: při hře na sebe může vzít jakoukoli hodnotu a barvu, ale když je třeba, a když hra skončí, je zase tou nejvyšší kartou), mimo kategorie.

Diskuse na téma kolik andělů se vejde na špičku jehly, nebo na téma duality světa a člověka (i ve smyslu genderu) jsou, kromě akademického procvičování intelektu a zábavné hry se slovy a pojmy, samozřejmě zbytečné. Zenoví mistři takovéto a podobné otázky řešili údery holí nebo nějakým nesmyslným výrokem. Jde navíc jen o euroamerický pohled: v Indii odjakživa vědí své o ženské kráse, mateřskosti a vzteku (bohyně Saraswati, Lakšmi a Durga), Číňané vědí odjakživa, že mužský princip (jang) je rovnocenný principu ženskému (jin) a oba se vzájemně doplňují a ovlivňují atd.

Naznačím ale, co se pomalu vynořuje (díky funkční magnetické rezonanci, tedy možnosti „vidět“ prakticky v přímém přenosu co se děje v mozku člověka, který se modlí nebo kleje, a jak se liší reakce muže a ženy). Právě rozdíly ve struktuře i fungování mozku muže a ženy nabízejí směr možných odpovědí na výše naznačený „problém“, ale i na naše odvěké otázky po smyslu existence člověka (pravidelní čtenáři mých fejetonů snad prominou, že musím některé věci zopakovat, a všichni ostatní snad pochopí, že musím generalizovat a nebudou to brát osobně).

Ukázalo se, že když žena mluví, funguje v obou mozkových hemisférách, zatímco když mluví a myslí (obyčejný) muž, funguje mu jen levá mozková hemisféra. Když žena mluví, nemusí to myslet právě vážně, protože tím odpočívá. Když mluví muž, bere to velmi vážně, protože sděluje informaci nebo instrukci (a kdysi pradávno na tom záviselo přežití jeho i jeho kmene). Pak ale pravěký muž zjistil, že mu občasné křepčení a zpívání a dokonce i bubnování v nějaké té akusticky vhodné jeskyni dokonale vyčistí mozek a přivodí trans a mystické zážitky: dnes víme, že když muž aktivně zpívá nebo hraje, fungují mu obě mozkové hemisféry (a pravidelní čtenáři mých článků na téma hudba jinak si zajisté vzpomenou, že tahle vědomí rozšiřující hudba nesmí být psána a čtena z not, protože čtení je zase jen levohemisférová záležitost).

Zjednodušeně napsáno, zatímco žena (třeba jen tím, že mluví) vnímá svět daleko holističtěji, obšírněji, muž je odjakživa specializován na konkrétní věci a činy. Žena vlastně ani hudbu, ani rituály nepotřebuje, jí k uvolnění a odpočinku stačí, když si poklábosí s přítelkyněmi (a současná společnost by v zájmu všech měla co nejdříve obnovit ženské spolky a kroužky a diskusní kluby) a její tělo a mozek jsou plny endorfinů, přirozených opiátů: je jí dobře. Muž si tyto příjemné a mysl a vědomí rozšiřující stavy musí nějak obstarat sám: třeba rituálem, bubnováním, nebo alkoholem. Nebo, v případě záhad přírody a života, koncepcí nějaké všemocné všudypřítomné entity, které se pak začalo říkat Bůh (všechna světová náboženství začala nějakým tím extatickým zážitkem nějakého toho zakladatele či proroka). Je příznačné, že i slovo matriarchát je mužský vynález, a ono dávné období, kdy život lidské smečky řídily ženy (a také to, které nás čeká v budoucnu), nazývají poučenější ženy-spisovatelky obdobím partnerství.

Mimochodem, právě zjištěním, že nábožensky založení lidé jsou šťastnější (a také optimističtější a zdravější) se zabývá rostoucí počet článků i studií. Současná neurologie zjišťuje, že víra a logika aktivují odlišné části mozku a tam, kde se víra a logika střetávají, si lidé zvolí vždy víru (a drží se jí tvrdošíjně bez ohledu na důkazy o opaku). Studenti, jimž se předloží alternativní statistiky, si vždycky vyberou ty z nich, které potvrzují jejich předsudky. Z průzkumů vyplývá, že nábožensky založení lidé jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak, lépe si dokáží poradit se životními problémy a méně se bojí smrti než ateisté. Z toho, jak se zdá, vyplývá, že víra v nadpřirozeno byla a je z hlediska evoluce výhodou.

Zpět k tématu: Jaroslav má pravdu, náboženství, tak jak je známe a jak se za posledních pár tisíc let vyvinula (instituce, hierarchické struktury, disputace a pře a boj o moc), jsou holt mužský výmysl a v rámci tohoto konceptu je pak logické, že Bůh musí být muž.

Ale po pár tisících letech mužské (silou vnucené) nadvlády nad ženami se teď dějiny lidstva pomalu ale jistě (abychom vůbec přežili svůj překotný rozvoj) překlápějí (takže je velmi pravděpodobné, že pokud bude za tisíc let existovat něco jako blogování, budou se blogeři a blogerky žijící ve velmi feminizované společnosti divit, když jim někdo sdělí, že před tisíciletím byl Bůh mužem: protože jejich Bůh bude zcela jistě spíše n-dimenzionální ženou).

Jsme (muži a ženy) hodně jiní, ale vzájemně se dokonale doplňujeme. Tak jako mariánský kult doplňuje a obohacuje těm, kteří a které to potřebují, kult Ježíše (či koncepci Boha). Diskuse o konkrétní podobě té které víry (a o tom jestli je Bůh muž nebo žena) je ovšem jen akademická a z hlediska Boha, ale i přírody a života, nesmyslná.