Všechno to jsou ovšem důkazy té správné motivace: když dostane výzkumný tým to správné, pozitivní zadání (rozumějte: když si položí, nebo když je mu položena, ta správná otázka), objeví, co je nabíledni. Všechno to jsou navíc dobré zprávy pro ty ženy, které chtějí být a zůstat (po miliony let evolucí zdokonalovanými) ženami navzdory různým někdy i celospolečenským tlakům, třeba v podobě medicínských, farmaceutických a jiných tzv. „vědeckých“ trendů, propagovaných nejen v „ženských“ (rozumějte: propagačních a reklamních) časopisech. A tak si dámy a „noví“ muži vychutnejte další tři dobré zprávy o tom, že žena, je vrozeně (než se do toho začnou plést odborníci) tvor velmi dokonalý (a nakonec se vraťme do české reality).

„Mozek zárodku naslouchá, i když nic slyšet nemůže, protože vývoj jeho sluchového orgánu teprve začal. Přesto putují do mozku zárodku přes sluchový nerv vzruchy podobné těm, jaké nás informují o zvucích,“ zjistil tým vědců z baltimorské Johns Hopkins School of Medicine. Zdrojem záhadného signálu ve sluchovém nervu se ukázaly buňky tzv. Köllikerova orgánu. To bylo velké překvapení, protože tyto buňky nejsou vybaveny pro zachycení zvuků a jejich hlavní úlohou je vytvářet podmínky pro vznik vláskových buněk, které teprve zvukové vlny vnímají. Vědci při zkoumání vývoje sluchu tyto buňky dlouho opomíjeli. Připadalo jim to logické (a neměli zadáná, tedy nepoložili si tu správnou otázku). Tento orgán totiž zaniká dřív, než vnitřní ucho zakončí vývoj a dokáže slyšet.

Tým vědců tak prokázal, že Köllikerovy buňky působí při vývoji sluchového orgánu v roli jakéhosi trenéra. Uvolňují velké porce adenosintrifosfátu a ten nutí okolní nervové buňky k produkci glutamátu. Tato látka pak slouží jako poslíček pro předávání signálu mezi neurony a dráždí sluchový nerv. Signál přiváděný do mozku sluchovým nervem je důležitý pro vybudování nervových obvodů, jež budou následně zpracovávat podněty z plně funkčního ucha. Mozek se tedy učí slyšet bez zvuku. Hm.

Další ranou pro módní průmysl, tvrdošíjně lpící na vychrtlých tělech modelek, je zjištění, že „oblé matčiny křivky jsou zárukou pro IQ dětí.“ Na základě statistického rozboru zdravotnických údajů si to myslí nejen William Lassek z Univesity of Pittsburg. Našel souvislost mezi výsledky dítěte v testech jeho duševní výkonnosti a křivkou stehen jeho matky. Tu popisuje poměr obvodu pasu a boků, který se také používá k opisu rozložení tuku na těle. Čím je tento poměr vyšší, tím víc má žena tuku na stehnech a bocích spíše než na horní polovině těla. Tuk z dolních částí těla je zdrojem oněch dnes už v i v médiích často zmiňovaných nenasycených mastných kyselin, nutných pro vývoj mozku. Hm?

Do kosmetických salónů přicházejí ženy většinou s požadavkem pozvednutí a zvětšení prsů. Argumentují při tom běžně tím, že jen chtějí napravit to, co jim vzalo kojení. Plastického chirurga Briana Rinkera to začalo zajímat a tak se dal se svými kolegy do výzkumu. Postupem času se jim podařilo dát dohromady soubor 132 žen. Výzkum zahrnoval časové období let 1998 – 2006. Většina žen, kterým byl zákrok napravení pokleslosti ňader, nebo jejich zvětšení prováděn, byla ve věku okolo 39 let. Většina z nich (93 %) byly ženy, jež za sebou měly nejméně jeden porod. Nadpoloviční většina z nich (58 %) kojila alespoň jedno dítě. Rinkerův tým zjišťoval u žen jejich zdravotní příhody, index tělesné hmotnosti, velikost prsů před početím a další údaje včetně kouření. Vedení podrobných anamnéz se nakonec vyplatilo. Kalifornským plastickým chirurgům se totiž nepodařilo zjistit (!), že by kojení způsobovalo ženám poklesnutí prsů.  Podle nich tedy kojení na takzvané „TOE-sis“, což je anglický lékařský termín pro pokles prsů způsobený malou pevností závěsných vazů, vliv nemá. (Mimochodem, zatímco kojení vyšlo z této studie nevinně, jinak tomu bylo u věku, počtu těhotenství a kouření.)

Jsem si jist, že budou následovat další a další důkazy o obrovské chybě, kterou naše společnost učinila, když i věci ryze ženské nechala v „péči“ mužů, odborníků. A že stále více žen bude naslouchat (ve věcech těhotenství, rození, kojení, peče o dítě atd.) spíše než také již špatně porozeným odborníkům (a jejich pravidelně se popírajícím příručkám) svému vnitřnímu hlasu a miliony let evolučně zdokonalovaným instinktům.

P.S.: A jak si v téhle sílící vlně zájmu o ženu, těhotenství a kojení a jiné ženské a mateřské otázky, tedy o demýtizování nesmyslných pověr a jevů v této oblasti, vede Česko? Kromě policejní deportace rodičky zpět do nemocnice se v poslední době ukázalo, že např. z třiatřiceti zemí Evropy odebírá Česko nejvíce dětí z rodin. Evropská komise nabídla v této věci školicí program, z osmi oslovených států odmítly pouze Slovensko a Česko. Prý zatím ještě „nejsou připraveni s takovým tréninkem začít“ (jak zněla reakce ministerstva práce a sociálních věcí). Kevin Browne, biolog a psycholog z Liverpoolské univerzity, který nyní působí jako poradce Evropské komise, Světové banky a Světové zdravotnické organizace, byl v Česku v roli hlavního školitele a české vládě dvě (konečně správné) otázky:

„Jestliže vědecké výzkumy už léta ukazují, že institucionální péče závažně poškozuje vývoj malých dětí, a je pravděpodobné, že se tyto děti pak budou dopouštět trestné činnosti, proč tedy vláda dál trvá na umísťování dětí do ústavní výchovy?“ zeptal se zaprvé.

„Proč trváte na pokračování stalinské praxe v péči o děti, když v západním světě je považována za chybnou už nejméně 50 let?“ zněla druhá otázka. Browne totiž současnou praxi v české sociální péči o děti označil za přežitek dob totalitního režimu. 

Reakce byla typická: mrtvý brouk. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice vyslalo na Browneho přednášky zástupce, ten však novinářům pouze vzkázal, že jeho úřad „v tuto chvíli nemůže zaujmout žádné stanovisko.“