Tiruvannamalai je kouzelné místo. Pohybujete se ve směsici pravého indického chaosu (který ovšem chaosem vůbec není, jen tak vypadá a působí na smysly) a neuvěřitelného Ticha. Pachy, hluk, odpadky, chudoba, malomocní a zároveň Srdce vibrující aham sphuranou, spočinutí, mír a všudypřítomné Ticho, které působí jako hladký vír, který vás postupně lehounce vtahuje a posléze topí v Sama Sobě. Nezbude nic než ONO.
A pak je Ticho vším, co JE. Hlukem, špínou, láskou, touhou, mírem, chaosem, … čímkoli jakoby rozrůzněným. Ve skutečnosti ale Jste, chápete (i když chápající v běžném slova smyslu chybí), že je pouze To TICHO, je pouze Já, átman. Pouze Já existuje. Takové je Tiruvannamalai, pokud se člověk nechá, nepere se, nepředstavuje si, nedychtí a jen se receptivně naladí na tak těžko popsatelnou, ale skutečnou duchovní atmosféru toho místa, protože Arunáčala je átman.
Tolikrát jsem to četl, vloni, při první cestě vnímal, ale jinak. Letos jsem poprvé mohl na Arunáčalu vystoupit. Poprvé to nedopadlo, druhý den v Indii jsem onemocněl rýmou a zánětem průdušek a výstup jsem prostě neudýchal. Ovšem podruhé (je-li člověk zdravý, není výstup fyzicky žádný velký problém) mě Hora přijala a jaké to bylo přijetí! Arunáčala je átman. Můžeme pochybovat, dokazovat všelijakými texty, že to není tak jednoduché a působení Hory, že je takové a makové a různě podmíněné, ale ono TO JE JEDNODUCHÉ. Tváří v tvář té neuvěřitelné síle se pocit ztotožnění vyplaší a mizí, Hora prostě JE silnější než jakékoli ego. Jistě, ano, v Tiru také žijí zloději, lháři a ve světle Hory i vrazi, tak jako jinde na světě, ale kdo my jsme, abychom dokázali posoudit, zda tento jeden lidský život v uvědomované či neuvědomované záři Arunáčaly není zrovna tím obratem, tou milostí, něčím, co se projeví ve svůj čas a na svém místě jako milost. Optika jedince je tak omezená a tak klamná, tak krátkodechá a legrační ve své obhajobě. Arunáčala je átman a pranic Jí nezáleží na našich úvahách. Je jako magnet, nezúčastněná, majestátní, Tichá, mocně působící ve své „práci“, bez ohledů a bez výběru.
Je zvláštní, že při loňském pobytu mi samovolně naskakovala v mysli témata, která se zřejmě potřebovala dořešit. Ne tak, že vstávaje lehaje člověk myslí záměrně na nějaké téma, ale spíše neustálé připamatovávání se (a překvapení), že toto teď už zase obsahuje moje mysl. Byl to můj bývalý učitel a byt. Obě věci se během roku dořešily a je zvláštní, že moje spolucestovatelka měla také své samovolné téma a to se také během roku vyřešilo.
A proto jsme letos čekali, jaká budou ta letošní témata. A nebyla žádná. Žádná témata, snad jen, s odstupem času, právě ona optika jedince. Plány, posuzování, hodnocení = já vím jak to je, a vím to nejlépe, protože … prostě optika jedince. Jak úlevné je zjistit, žít, jak hloupaté a legrační to je. Optika jedince, potažmo jedinec sám s tím vším, co požaduje, chce, nechce, brání se, prosí, škemrá, pere se, sváří, obhajuje, miluje, dává se, obětuje, podvádí, usiluje, odsuzuje, fláká se – cokoli, aby vytrval, aby žil jako jedinec dál. A přitom nemusí. Vůbec nemusí. Stejně nikdy nic nedělal, nic nezařídil, nic nezachránil, nic nezajistil...
Jen si pořád lže, že je. Že je to on, jedinec, který má otěže svého života pevně či méně pevně v rukou, který je tak sebedůležitý. Jak je to legrační.
Jediné otěže, které můžeme v rukou držet, je buď v mysli být anebo nad ní bdít. Nic jiného.
Vypadá to málo, ale je to svoboda nejvyšší.
A Arunáčala, átman to ví a pranic si z toho nedělá. Proč taky. Pouze Já existuje. A všechny ty filozofickonevímjaké rozbory a naukové třenice se objeví až když se objeví klam jedince, až když se objeví ego. Čím tedy mohou být jiným než klamem? Než neskutečnou hrou na oddělenost. Vibrací, která ve své podstatě je zase jenom a pouze átman.
Átman je všechno, co je. Pouze Já existuje, říkával Bhagaván. Máme doma tolik duchovních knih a přitom stačí jedna, možná dvě, ale hlavně, veškerý materiál, který potřebujeme, máme neustále k dispozici. Jsme to my sami. Jsme spolu všude sebou i s sebou. Všechno, co potřebujeme už máme, sebe sama. A stačí jen vytrvale a opravdově zjišťovat, co to je ten pocit já, ten pocit omezeného já, kterým si myslím a předpokládám, že jsem. Odkud vychází, pramení, co je zdrojem mě samého. A bude-li snaha skutečně opravdová, dříve nebo později zjistíme, že žádné já není. Něco Tichého a nepopsatelného se zmocní onoho pocitu já, nás samých, protože se za to malé omezené já považujeme a rozpustí v Sobě. Je to tak jemné a hladké jako krajka, a blažené. Stáváme se tím, co nás pohlcuje. Pak Je pouze JÁ. Ten paradox, kdy já zmizí jako já a přece zůstává jako JÁ, átman. Nic neubude ani nepřibude. Všechno je stejné a přitom úplně jiné, nové, vše je JÁ.
Hledejte nejprve království boží a vše ostatní vám bude přidáno, říká Ježíš. Je to trošku vtípek, protože potom žádné „vše ostatní“ není, ze všeho ostatního se stane to, čím „vše ostatní“ vždycky bylo a bude - království boží.
A to je Arunáčala, to je Bhagaván, to je átmavičára, to je milost, království boží, Já.
Dostupné pro kohokoli, protože není nikdo, kdo by nebyl.