Duchovní uvědomění roste se ztrátou připoutaností. Přesto vnímám, že mé největší duchovní změny, které ovlivnily i můj vnější život, nastaly právě díky připoutanosti ke štěstí druhého.

Hlavní vliv má na mě určitě  můj manžel, protože je šťastný, když jsem šťastná, což je asi největší hnací motor pro práci na sobě.

 

Velký vliv měla také  dospívající adoptivní dcera, kvůli které jsem se tolik trápila, až mi za ni Panenka Marie začala nabízet svého syna. Trvalo to téměř dva roky, než jsem na tuhle výměnu dokázala přistoupit a  vzdát se svých strachů o dceru. Má utrápená a ustaraná láska se změnila na bezstarostnou a bezpodmínečnou.

 

Pak to byla má prostřední sestra, která se dostala do těžké životní situace. V hloubi nitra jsem tolik toužila po tom, aby se netrápila, že jsem ztratila chuť žít sama svůj vlastní spokojený život. Tehdy jsem vážně onemocněla a smířila jsem se se smrtí svého těla. Se zmizením strachu ze smrti zmizely i další strachy a obavy.

Bůh mi tenkrát řekl, že když budu žít, že spolu prožijeme ten nejnádhernější život, jaký se dá prožít.

A skutečně,  ve dne v noci i ve spánku jsem začala  vnímat  stav blaženosti. Téměř nepřetržitě mě objímala Boží náruč, která mě chránila, vedla a plnila přání dřív, než jsem si je stačila uvědomit.

 

Hlavně zpočátku jsem se však občas  nechala polapit touhou pomoci někomu od jeho trápení i přes to, že lásku nedokázal vnímat. V tu chvíli se má a Boží vůle rozcházela. Vypadávala jsem z Boží náruče. Soustředěním se na nejvyšší přikázání jsem se vracela lehce zpět, ale vždy teprve až po tom, co jsem  svou uminutost, pomáhat proti Boží vůli, pustila.  Vnímala  jsem Boží vůli  jako zeď, která mě chrání před zaplétáním se do volby člověka trápit sebe a druhé. Vnímala jsem bezmoc vůči volbě člověka si ubližovat. Docházelo mi, že každý člověk prožívá přesně to, co potřebuje. Jak zaseje, tak sklízí. Tenhle zákon příčin a následků musí působit  do té doby, dokud člověk sám nepochopí, že snazší je žít v souladu s božskými zákony. Nemám právo nosit kříž za druhé. Nesmím bránit možnosti poučit se.  Přesto ta  žádost, aby byli šťastní i ostatní,  ve mně zůstávala dál.

 

Změnu způsobil „cizí“ člověk. Nebyl v žádném příbuzenském vztahu, ale jako cizího jsem ho nevnímala, protože ve své podstatě nikoho jako cizího  nevnímám.

Napsal: „Jak může být někdo šťastný, když 99,99 % lidí je nešťastných?“ Zažila jsem nesmírnou touhu smět to změnit. Třebas se i vzdát svého vlastního štěstí. Bůh se mě tehdy zeptal: „Byla bys ochotná pro něj umřít?“  Vnímala jsem, že smrt je to nejmenší, co se dá pro výměnu utrpení za blaženost  udělat.

Bůh mě pak zaplavil takovou láskou a silou, že se to nedalo téměř vydýchat, postupně přestával být mým spoluhráčem. Mizel ve mně a já mizela v něm. Společně jsme se čím dál častěji  rozpouštěli v jedinou Lásku.

Vždycky byl On skrze mě a já skrze Něj, tak jako je to v každém, jen jsem si tohle dřív docela neuvědomovala.

Zažila jsem i jakési  zakolísání, kdy jsem vnímala, že snad definitivně ztrácím toho, kdo mě vede, koho se můžu ptát.

Zemřelo ve mně to, co se bylo schopné vnímat  jako oddělené od Boha, ale v tomhle místě, kde je oddělenost mrtvá, žádné dotazy nejsou třeba.

 

Začala jsem vnímat v člověku živého Krista,  který se promítal při mé práci s  dětmi do schopnosti nezachytit se v jejich trápení, ale být s nimi v tom místě, kde jsou šťastné a prožívat to s nimi.

 

Jsme-li v  čistém stavu, kdy vnímáme ve druhých jenom  Lásku, jsme šťastní, ať už se kdokoliv projevuje  jakkoliv. Není už tam touha cokoliv měnit. Jen si užíváme existenci s vědomím, že vše si dělá to svoje, co dělat má. Paradoxně právě ztráta jakéhokoliv chtění, tedy i chtění pomoci, pomáhá nejvíc.

 

Ta Láska je tak mocná, že otvírá všem, kdo si ji dovolí vnímat,  bránu do Království nebeského, a zároveň dává i svobodnou vůli ji odmítnout.