Tyhle druhé strany mincí jsou překvapivé a nelze se jim, zvlášť ne v současném světě, vyhnout. Jsou jakousi daní za to, že se člověk „vymyká“ tzv. normálnosti, tedy trendům (a neuvažujme teď o tom, jak moc je pravděpodobné, že nás tyhle většinové, řekl bych přímo stádní trendy vedou ke nějakým formám lokálních i globálních katastrof).

Jako otec jsem se svým dvěma dcerám věnoval nadstandardně, protože jako noční hlídač jsem byl (z jejich hlediska, protože mne viděly večer, když jsem šel do práce, ale pak zase při probuzení ráno, když už jsem byl z práce doma) neustále doma. Protože jsem je ale, jako každý, musel uživit, značná část mé mysli byla někde jinde.

Těšil jsem se proto na to, až budu dědečkem. Představoval jsem si, jak si s nimi vyhraju, jak budu moci být onou kouzelnou vousatou a téměř pohádkovou postavou, která je nemusí tolik napomínat a usměrňovat, a která má vždy dost drobných na všechny ty drobnosti, které dělají svět dětí tak rozzářený.

Nepočítal jsem s tím, že vnučkám nebudu stačit fyzicky. Vždy, když je mám na víkend, musím pak den dva odpočívat, jak jsem znaven (hlavně psychicky, protože uhlídat dvě rozdováděné bytůstky, jejichž nejoblíbenějším místem na hraní je třeba sedadlo na tchánově žnacím stroji s dlouhou řadu ostrých hrotů přesně v místě, kam by holčičky z onoho sedadla spadly, kdyby spadly, je často nemožné).

Jako celoživotní hudebník a muzikolog jsem se od rachotů rocku a bicí soupravy propracoval přes konga, indická tabla a hudbu new age až k tibetským mísám a alikvotnímu zpěvu, tedy k disciplinám, v nichž rozhodně nešlo a nejde o decibely. A protože v posledních deseti letech poslouchám jen tichou, příjemnou hudbu, zjistil jsem, že mne heavy metal, ale i rozzlobená symfonie, ale i naštvanost některého z hudebníků při nějakém koncertu, ale i zvukařem přeřvaný zpěv nějaké zpěvačky z nějaké vzdálené země, ale i jen posun o půl tónu (v nějakém popovém hitu) tělesně rozladí: někdy ty (pa)zvuky až bolí. Na koncerty tedy raději už nechodím: žiji ve světě příjemných zvuků příjemné hudby příjemných lidí, o to víc mne zabolí setkání s tím opačným světem (který ovšem v nynější době převažuje).

Naučil jsem se hluku bránit, to ale neznamená, že mne, když už se stane, že jsem v jeho epicentru, nebolí.

Na počátku 70. let jsem začal psát a distribuovat své samizdatové časopísky a knížečky a byl jsem hodně kritický. Nechápal jsem, jak můžou mí spoluhráči v kapele ani po mnoha pokusech nechápat, že řešit trému před koncertem lahví rumu není to pravé ořechové. Pak jsem ale postupně, jak jsem na sobě pracoval, nalézal stále čistší a jemnější způsoby existence. Nepočítal jsem ale s tím, že mne pak každý střet s hulvátem zabolí. Že budu trpět za bolesti prakticky celého světa. I to jsem ale zvládl a se svým utrpením (za druhé) se dokážu tak či onak vypořádat.

Když jsem pak začal psávat do různých internetových deníků, kterým se dnes říká blogy, nepočítal jsem, že tohle „médium“, nutící diskutéry volit formu krátkých a co nejvíc šokujících (a často vulgárních, protože anonymních) odsudků ad hominen, má schopnost celou tu nekonečnost původně tak svobodného kyberprostoru neuvěřitelně efektivně pošpinit a pokazit.

Básník Hrubín kdysi prohlásil, že když musí na poštu vyplnit složenku, nemůže pak týden psát básně. Já když připustím nějakou diskusi a ona se jako obvykle díky několika trollům zvrhne do kydání hnoje, nemůžu den dva psát vůbec nic. Tak je mi jich, a promrhaných šancí, a světa, líto. Přitom poprvé v dějinách lidstva už víme, kudy vede cestička…

To jsou ty mé druhé strany mincí. Samozřejmě, stačí prostě se s takovými špiniteli nestýkat (ani virtuálně): už téměř čtvrt století se vyskytuji mezi lidmi, kteří na sobě pracují, kteří vědí, jak škodlivé a energetický náročné je rozčilovat se a rozčilovat, kteří poslouchají tichou příjemnou hudbu a chodí a jezdí si za mnou a se mnou zpívat mantry a alikvoty. To ale neznamená, že svět je plný (pozitivních a konejšivých) manter. Není.

Svět těch druhých stran mincí života v současné společnosti je nesmyslně absurdní (ab surdus znamená latinsky absolutně hluchý). A řítí se do ďáblovy řiti (to jsem neřekl a nenapsal já, ač bych chtěl, to Váchal).

Přesto, a právě proto, nepřestanu nabízet možnost oné druhé (jiné, alternativní, přívětivé) strany mince. Jen je třeba dát si pozor na extrémy: nenechat se ušpinit trolly, ale ani nepodlehnout dojmu, že když mi napíše někdo, kdo už na sobě pilně pracuje a čistí se a tedy začíná rozumět onomu tragickému omylu současného vývoje lidstva (kdy rozčílené zmanipulované ženy rodí traumaticky, za „pomoci“ kdysi traumaticky porozených mužů porodníků, na celý život traumatizované děti a pak všichni lžou – a jak snadné by to bylo možné změnit!), že je takový celý svět. Přesto je zásadní rozdíl v tom, že zatímco ta „jejich“ strana mince bolí (a uvnitř trpí i oni sami), ta druhá alternativní možnost (strany mince) hladí, těší a hřeje:

„Zdravím,“ napsal mi jeden čtenář v reakci na vývoj posledních týdnů na blogu, „nejvíc nápadů a otázek mám v práci při zpívání mantry Gaté gaté. Nechávám je přicházet a odcházet, většinou přijdou i odpovědi. Mám radost ze všeho co dělám. Dříve chyběl "cíl". Dnes ho mám, chci zjistit v čem můžu být 100% dobrý a prospěšný, a taky Vám dělat radost.
Přečetl jsem pár článků K. Kadlecové. Pobavily mne. Vidím tam ty otazníky. Je hezké, že se nabízíte. Jsem zvědavý, jestli se zeptá.

Články VIP a Archiv (nejen Respektu) jste mi ukázal, jak si jít slušně, věcně a důrazně za svým. A pak kontra - Podzim v Hudlicích a Zvuky a ukázání na důležité. Vše opět tak mnohaúrovňové a zenové (právě takové ...) Myslím, že se oponentům točí hlava ještě teď.“

P.S.: V rozhovoru s Václavem Havlem (LN 10 11.2007) zazněla jiná verze „druhé strany mince“: „Práci současného prezidenta opravdu nechci rozebírat. Shodli jsme se s Madeleine Albrightovou, že jedno z našich největších překvapení po odchodu z funkcí je, že máme zábrany kritizovat své nástupce.“