Na diskuse mám podobný názor jako Vy, ale zajímá mě jiný, obecnější problém: Je dobré nechat se věcmi tohoto světa (trolly, hlasitou hudbou, nevděkem... atd.) na dva dny zablokovat? Proč nemůžete po zvrhlé diskusi den dva psát? Nechce se mi věřit tomu, že to způsobují emoce, to bych Vás urazil. Je ale jisté, že něco naruší Vaši vnitřní rovnováhu, ale co?

A tak jsem tazateli vysvětlil, že bych samozřejmě psát mohl, dny a svět mám trolly obvykle nepoškozeny, protože si je nepřipouštím (k tělu a mysli), ale takový článek by prostě nebyl dokonalý, na 100%, a pozorní čtenáři by navíc (podvědomě) cítili, že jsem nebyl v pohodě (a podvědomě tak „předával“ co předávat nechci a nebudu). Právě tak Hrubínův výrok nebyl o tom, že nemohl vůbec psát, ale že by nemohl psát, rozuměj, skládat poezii, dobře. Na té nejvyšší úrovni.

Naznačuji, že vše v životě lidském je otázkou kvality. Kvality soustředění (a rukodělné dovednosti) a především kvality emoce, kterou a se kterou to či ono právě člověk vytváří. Chodit na procházku, jet nakoupit, vykonávat nějaké „jen přijímací“ činnosti, a také štípat dříví, házet uhlí, a možná i umývat nádobí se dá i poté, co člověka emočně ušpiní něco zvenčí. Ale obraz, písnička, článek, housle, hrneček – to všechno jsou „výrobky“, které budou používat i jiní lidé a do nichž je energeticky zakódována emoce autora a v nichž „na tom“ záleží.

Opakuji: rozhodující je i úmysl. Je snad jasné, že silueta Hradčan, nakreslená (aby malíř vydělal) na Karlově mostě pro turistu za pět minut, „nezáří“, ale obraz, který maloval Slavíček půl roku, protože Prahu miloval, nebo některé abstrakce Kupky (který denně meditoval a v mládí byl spiritistickým „médiem“), to je jiná káva. Kytara, kterou vyrobí nějaký naštvaný dělník ve fabrice na kytary, jemuž zrovna řekli, že nedostane prémie, nebude hrát tak, jako ta, kterou vyrobí zamilovaný mladík, aby na ni mohl zahrát své milované dívce.

Takoví Japonci oceňují ne nové lesklé věci, ale právě ty hodně staré, velmi používané, protože jsou v nich „doteky“ (rozuměj, energetické otisky) všech, kteří s nimi zacházeli. Když vypukne požár, Japonci nezachraňují vkladní knížky a doklady, ale po mnoho generací předávané staré hrnečky a čajové šálky.

To, co (v nějaké ušpiněné diskusi nejen pod mým blogem) naruší mou emoční a duševní rovnováhu ovšem není zlost nebo dokonce nenávist (vždyť já přece vím, že všichni ti trollové jsou jen porodem či výchovou poškození nebo v dětství zneužívaní lidé, kteří za své „poškození“ vlastně původně nemohou a vnější agresivitou jen chrání svou vnitřní zranitelnost), ale lítost. A ani ne nad vlastní zmařenou energií, do článku vloženou, ale lítost nad zbytečnou negativitou (médiem internetové diskuse tak efektivně zmnoženou) někoho nešťastného (protože ta vůbec nic neřeší). Ve vteřině mi hlavou proletí představa těch desítek tisíc podobně zbytečně a napravitelně poškozených…(kteří špiní životy milionům ostatních)… a tělo je pak zaplaveno emocí lítosti, hlubokého smutku a soucitu nad jejich osudem. Samozřejmě, i tahle emoce je po chvíli odplavena dalšími vjemy (či případnou očistnou mantrou), jenže pocit jakéhosi niterného dluhu, že jsem nedokázal ty (pro mne dnes) tak snadné „návody“ na použití člověka (aby byl šťastný, zdravý, ekologický a duchovní) předat srozumitelně a použitelně daleko většímu počtu potřebných, přetrvává poněkud déle.

Jinými slovy, pokud bych v tu chvíli napsal nějaký článek, zcela jistě by mezi řádky byla ona emoce smutku a lítosti. A tak jako jsem svému otci ve svých deseti letech (i za cenu několika výprasků) odmítl chodit pro cigarety, protože jsem nehodlal přispívat k tomu, jak si ničí zdraví, tak jako neřídím a recykluji, protože nehodlám přispívat ke všeobecnému znečištění životního prostředí, tak nehodlám „šířit“ negativitu i ve formě většinou lidmi nepostřehnutelné dávky negativní emoce pod řádky nějaké článku nebo uprostřed mi vnucené diskuse. A dokonale vyčistit tělo a mysl nějakou dobu trvá.

Mimochodem, když hraji na znějící (tibetské) mísy, po prvních třech (velmi očistných) úderech jsem (nejen já, ale i prostor a většina posluchačů) emočně čistý. Proto je používám a radím používat.

Proto také už od konce 70. let přednáším o kvalitách indické klasické hudby: ta je totiž vždy dokonale zklidňující a v jistém smyslu, zvláště dnes, léčivá. Klasicky vyškolený hudebník v Indii by nikdy nehrál a nezpíval o něčem negativním: všechny rágy opěvují nějakou pozitivní „rasu“, tedy náladu, emoci. A tím, jak je rága hrána, začínají prociťovat tuto pozitivní „náladu“ i posluchači.

Na jedné tiskové konferenci požádali čeští novináři indického hráče na sítár, aby jim něco krátkého zahrál. Ind zkoprněl nad nesmyslností požadavku: před koncertem se den dva „ladí“ i hráč, v den koncertu už jen medituje, často se i postí, „ladí“ jak nástroj, tak především sebe, a při samotném koncertu si nejprve deset dvacet minut „ladí“ i publikum: hraje neustále dokola základní tóny té které rágy, aby si „vyladil“ i všechny posluchače. Teprve když cítí, že je publikum vyladěno, začne hrát (rozuměj, většinou improvizovat) a takový koncert (než je publikum cele naladěno na onu původní rasu rágy a než se on dostane k vrcholné možnosti onu emoci předávat a předat) trvá i několik hodin.

Nedávno jsem na Slovensku zažil koncert zpěváka dhrupadu (duchovní zpěv), kdy se mu prostě nepodařilo si publikum naladit, a koncert po čtyřiceti minutách skončil, aniž se Ind dostal k tomu zásadnímu. Takže zahrát jen tak pár minut v neútulném prostředí nějaké restaurace pro smečku uspěchaných, cigarety pokuřujících a frťany a chlebíčky se salámem konzumujících novinářů, je pro každého citlivého hudebníka, natož pro Inda, prostě nepředstavitelné.

Nebo ještě jinak: na počátku 90. let min. stol. jsem odmítl dát svolení k promítnutí filmu, který o mě a mém hraní na tibetské mísy začal točit pro ČT 2 tehdy (a někdy i dnes) „zuřivý“ reportér z Reflexu. Nejprve mne slovně hodinku napadal a urážel, pak dokonce vytáhl na ukázku svou pistoli... a teprve potom chtěl, abych mu zahrál. Odmítl jsem. Protože hudba je zázračné médium, dokonale přenášející emoce (nejen skladatele, ale i) interpreta (a bohužel, nejen ty dobré, ale většinou spíše ty špatné). To je jako kdyby nechal mozkového chirurga odházet metrák uhlí lopatou a pak po něm chtěl, aby předvedl vrcholnou operaci.

Na kvalitě toho, co a jak děláme, záleží konečný výsledek na individuální, ale i celospolečenské úrovni. Naše společnost je bohužel plná zmetků a nedodělků (jak materiálních, tak politických, právnických, uměleckých, sociálních atd.): znuděným řemeslníkům (i v oblasti politiky, státní správy a umění) je jedno, v jaké kvalitě své dílo odevzdají. Ti, kteří flinkají to, co dělají, ale mrhají i svými životy (kromě toho že tím obtěžují a kazí svět i ostatním). Na úmyslu a kvalitě všeho, co děláme a co si myslíme, totiž velmi, velmi záleží.

Abych byl i praktický: jak tedy „pracovat“ s něčím, co negativně emočně vyruší? Trolly a hluk (a nevděk a nespravedlnost atd.) je nejlepší strčit si „do hary“ (do energetického centra kousek pod pupkem), ta si to přebere. A protože nedokáže rozlišit dobro a zlo, je to pro ni vždy jen a jen energie: člověka to pak v konečném důsledku posílí.