Od čtenáře pro čtenáře - zkušenosti ze svého hledání pro další hledající...

POČÁTEK

Narodil jsem se v malé vesničce na jižním plzeňsku v polovině šedesátých let.

A teplý fusak, do kterého mne v půl roce rodiče sešněrovali a na sáňkách vozili na vycházky. Byla zima, v paprscích slunce jiskřil bílý sníh. Fusak mi znemožňoval každý pohyb, vedro v něm stoupalo a já zuřil a zuřil.

Uceleně si vše vybavuji asi od tří let. Hrával jsem si se sestřenicí Věrou a častým předmětem hovoru byly naše sny. Létací sny. Ve snech jsme se setkávali a poletovali spolu.

Mé tehdejší veliké dětské přání byla opravdová svítící baterka. Vysnil jsem si ji a schoval ji  pod polštář. Ještě v procesu přechodu ze snu do bdělého stavu jsem si ji pod polštářem přidržoval. Přešel jsem posledním předělem do bdělého stavu, nedočkavě odhrnul polštář a … baterka tam už nebyla ?!  Hledal jsem i pod postelí i pod peřinou, vše marně.

Tenhle zážitek je dodnes silný, pokus jsem ještě párkrát zopakoval.. Vždy stejný výsledek vedl nakonec moji dětskou mysl k pochopení, že ze světa tam, ve snu, nejde vzít nic do světa tady. I když vjemy reálnosti obou byly v té době rovnocenné. Oba světy stejně opravdové. Jeden přes den a druhý ve snu. Přes den jsem myslil na létání ve spánku. Ale i ve spánku jsem věděl o tomto světě. A plánoval si, co po probuzení řeknu o svých zážitcích Věrce.

Pamatuji si to dodnes velmi jasně. Jak si dávám baterku pod polštář a honem, honem se musím probudit. Oba světy se protnuly – a v jednom okamžiku tam vytoužená baterka byla, v tom dalším už ne.

Jak jsme stárli, přišla škola a společné sny zvolna ustávaly, překryté povinnostmi běžného dne a zevními hrami. Občas se zážitky ze společného poletování po astrálu vynořily ze vzpomínek a byly námětem vzrušeného hovoru. Jenže realita vzpomínek se ztrácela a vnořit se zpět jsme již nedokázali. Nové zážitky reálného světa postupně překrývaly společné pouto. Noční poletování ve snu zmizelo v zapomnění. S ním i jistá úroveň bdělého  vědomí ve spánku.

Z doby asi kolem čtyř, pěti let si pamatuji zážitek vývojově hodnotnější, než bylo pouhé poletování po astrálu. Byl jsem nachlazený a rodiče si mne vzali na noc do postele mezi sebe. Zavřel jsem oči - a padal ve spirále do nekonečného prostoru. Ve spirále bez počátku, bez konce, osamělá jiskra vědomí. Tři noci po sobě, bez ustání. Celé mi to sice připadalo povědomé a blízké, ale nelze říci, že příjemné. V pozadí mysli to běželo i přes den. Jak rád bych se toho tehdy zbavil! Zvláštní bylo,že to celé  provázel sotva vnímaný zvuk. Připomínal tichoučké cvrčení napjaté struny či zrnění televize nenaladěné na žádný vysílač.

Až mnohem později, v dospělosti, jsem pochopil o co šlo. Že se tehdy ve čtyřech,pěti letech jednalo o neúplný první vnor. Jak tomu říkají buddhisté.

První buddhistický vnor je označení přechodu vědomí přes úroveň nekonečného prostoru.

Z hlediska vzdalování se od Boha byla úrovní poslední, kterou naše vědomí překonalo. Pak se vmyslilo do jednoho bodu času a prostoru. A hle, ocitli jsme se , v našem nazírání, jako samostatné, oddělené bytosti, zde a nyní. Oddělené od Boha, oddělené od sebe, oddělené od toho co jest. Je tedy tato úroveň logicky první úrovní, kterou musíme přejít při opětovném postupu uvědomování se zpět do Jednoty.

Uvědomění této úrovně prvního buddhistického vnoru má dvě fáze, v jakých je vyciťováno.

Nižší úrovní uvědomění je, že jsme v prostoru, nekonečném prostoru. Tak, jako ve výše popsaném zážitku z mého dětství.

Druhá, vyšší úroveň uvědomění je, že se sami stáváme nekonečným prostorem a poznáváme se v něm.

Slabé, sotva uvědomované zrnění zmiňované v zážitku z dětství je prazvuk, který výstižně pojmenovala Helena Blavatská jako HLAS TICHA. Může být zažívajícím uvědomován, ale také nemusí. Není to podstatné.

Z tohoto období čtyř, pěti let se mi ve vědomí vynořuje celá řada zvláštních vzpomínek.

Nejzajímavější vzpomínky jsou, jak jako malý chlapec zažívám v jakési hornaté zemi různé životní příběhy. Na svatbě paní kněžny mohu chvilku nést závoj. A stará babička, kterou mám velmi rád, mne v domku utopeném ve svahu pod silnicí nabádá, jak se při obřadu mám správně chovat. Jmenuji se Matyáš, Matouš. Jazyk, kterým mluvíme je němčina. S rodiči a staršími sourozenci jezdíme kosit trávu a sušit seno. Naše louky jsou u řeky. Na konci louky vede násep se železnicí mizející v tunelu. A velká kouřící lokomotiva s hlomozem tahá náklad. Otec hartusí a my děti musíme hlídat, aby od snopků jisker nic nechytlo. Otec je urostlý muž s dlouhými kníry, na konci zakroucenými. My děti, před ním máme velký respekt.

Místo, které v těchto podivných obrazech vyplouvajících z hlubin paměti obvzlášť miluji je náhon do dědečkova hamru či mlýna. Náhon vede v dřevěném korytu na pilířích nad zemí. Místy několik metrů vysoko. Uvnitř je dřevěné koryto náhonu, porostlé nádhernými zelenými řasami. V korytu rád lezu a ve slabém proudu vody se kloužu po zadku. S mým dětským společníkem, snad bratrancem, to ale máme přísně zakázáno! A běda, když nás někdo chytí!

Spolu s těmito podivnými vzpomínkami, které nejsou v souladu s reálnými zážitky současného života se vynořila jistota, že ty lidi, které si vybavuji, vlastně dobře znám. I když maličko jinak. Babička, ta byla teď i tehdy stejná. Ale matka a sourozenci mne mátli. Vždyť je to přeci teta a sestřenice, či ne? Zvláštní pointou celého příběhu je to, že má teta a sestřenice mi od mala říkali Matýsku. Že by se i jim z podvědomí vynořil kousek dávného uvědomění?

Dětství na vesnici bylo šťastné a bezstarostné. Miloval jsem toulání venku, na loukách a v lese. Pohled na oblohu, vleže na zádech, mne uváděl do velmi blaženého stavu. V noci pohled na hvězdnou oblohu roztáhl vědomí kamsi do dáli a vyprázdnil od starostí. Dnes bych řekl, že to bylo období občasného dosahování úrovně čisté mysli.

Jak bylo rodinnou tradicí, stal jsem se i já vášnivým čtenářem. Přečetl jsem vše z otcovy nemalé knihovny a starý pan Chval, který v obci dělal knihovníka se polohlasem, neboť to bylo v době normalizace, ptal jakéhosi pána: „Tak jak se ti líbil ten Weinfurter?“ Zaslechnuté jméno autora mnou projelo jako elektrický úder. A vnitřně jsem věděl, že pro mne má tohle jméno jakýsi zvláštní význam. Ale na odhalení téhle zvláštní příbuznosti jsem měl ještě čas deset let.

INTUICE

Od dvanácti let věku jsem měl povoleno občas se večer dívat na televizi spolu s rodiči.

Oblíbení Bakaláři končívali tahem televizního Matesa. Před losováním čísel jsem se vždy uvnitřnil a správné číslo řekl o chviličku dříve, než bylo vylosováno na obrazovce.  Šlo to dobře. 

 Oblíbenou variantou zmíněného bylo školní zkoušení. Tuhle zkušenost má snad každé dítě.

Také já jsem vždy předem věděl, jaký bude průběh dne a kolikrát se mi kvůli budoucímu průběhu ani do školy nechtělo.

Intuice prostupuje můj život již od ranného dětství. Vybavuji si jeden zajímavý zážitek ze střední školy. Kráčel jsem z odpoledního vyučování k nádraží. Jdu městskou ulicí a náhle před mým vnitřním zrakem vyvstane jasná vize. Byla v ní korba avie, viděná z rohu vozu, asi z metrové výšky. Vize byla velmi barevná a detailní. Její jasnost mne udivila tak, že jsem se zastavil. A tu se zpoza rohu vynořil zmíněný vůz. Náklad slisovaného sběru byl stejně barevný a uspořádaný, jako ve vizi chvilku předtím. Vůz mne minul a odjel.

Zážitek zmiňuji proto, že šlo o klasické deja vu s přidaným pohledem z jiné perspektivy.

Intuice postupně vstoupila do mého života na čelné místo. A já se ji začal podřizovat a poslouchal ji. Dobře to demonstruje drobná příhoda z ranné dospělosti. Bylo to po maturitě a koupil jsem si ojetou motorku, Jawu 350. Každý den jsem vyjížděl na výlety, opojen rychlostí. Jeden letní podvečer tlačím motorku před dům, když tu tichý hlásek beze slov pravil: „Když teď vyjedeš, už se nevrátíš.“ Chvilka váhání. Pak poslechnu a motorku tlačím zpět do stodoly.