Pokračování vzpomínek našeho čtenáře...

DEJA VU

Je známý francouzský termín užívaný pro označení zření budoucího.

Máte-li intenzivní vjem, že situace, kterou právě prožíváte se opakuje, a že víte naprosto přesně, jak bude pokračovat, pak jde s největší pravděpodobností o deja vu.

Na vysvětlení tohoto úkazu přichází v úvahu dva mechanismy:

První vysvětlení je, že v procesu neustále se opakujících znovuzrozování si naše duše opakuje stále stejné situace. Toto opětovné opakování je velikou Boží Milostí při návratu duše zpět, odkud vyšla. První prožitky bývají obvykle bouřlivé, silně provázené zažíváním dvojnosti a tedy i utrpením. A opakováním stejného v následujících vtěleních dvojnosti ubývá, a tím i zažívání bolesti. Až nakonec je celý prožívaný děj prohlédnut a pochopen v pouhém stínovém výjevu jako boží hra Lílá, a jeho výchovná role končí. Prohlédnutý děj zapadá do Prázdna, aby se již nikdy neopakoval. Tak jako nesčetná opakování dějů jiných, jejichž výchovná role skončila pochopením a rozpuštěním.

Druhé vysvětlení mechanismu deja vu vychází z přijetí teze o různém způsobu vnímání. Vnímání probíhající události se děje buď skrze smysly, v okamžiku teď, nebo mimosmyslově a tedy i mimo pojetí času vytvářené smysly . Tedy si děj uvědomíme před jeho reálným průběhem zaznamenaným smysly. Zmíněné uvědomování není vázáno jen na lidi, ale je společné všem živým tvorům. Toto tvrzení mohu demonstrovat na nesčetných příhodách se zvířaty.

Má dcera chová morčata, která nesmírně milují čerstvé seno a mrkev. Pokud se v průběhu dne náhle rozhodnu, že jim přinesu mrkev a vydám se pro ni, začnou radostně pískat. Chtěl-li bych jim přinést tvrdý chléb, žádné nadšení neprojevují. Mnohokrát jsem si uvedené tvrzení ověřil.

Sami jistě budete mít zkušenosti obdobného rázu. Nejčastěji bývají s domácími psy. Když se např. chystá přijít na návštěvu osoba u našeho psa oblíbená, projevuje zvíře nadšení mnoho hodin předem.

Obdobně lze pomocí deja vu vysvětlit chování zvířat před katastrofami. Nejčastěji si tohoto chování lidé všímají před zemětřeseními.

Zamyslete se sami, proč rostliny vykvétají v optimální dobu, každý rok jinak. A vůbec, nejen rostliny, ale i hmyz, ba i zvířata, jak předvídají budoucí průběh zimy. V tomto případě by šlo o deja vu ne v rámci hodin, ale nesrovnatelně vyššího rozsahu. Toto tvrzení však není absolutní povahy a moudří uvedené chápou jako tvorbu samu.

RELATIVNOST VNÍMÁNÍ

Relativnost prožívání času a prostoru mi velmi dobře demonstroval jiný zážitek ze střední školy. Bylo mi sedmnáct let a odjeli jsme na bramborovou brigádu. Na tři týdny jsme jako třída byli osvobozeni od školní výuky a pomáhali v jakémsi družstvu sbírat vyorané brambory. Asi patnáct hochů nás ubytovali ve veliké místnosti s patrovými palandami. Jeden ze spolužáků vytrhl z čela palandy dutou trubku a z chlebové skývy začal žmoulat kuličku. Sledoval jsem přes celou místnost, jak chlebovou kuličku vkládá do trubičky vytržené z postele a fouknutím posílá přes místnost. Celý vesmír jakoby se smrskl na pouhé dva objekty. Na mne samého a chlebovou kuličku. Fascinovaně jsem sledoval její dráhu. Jak vyletuje z trubičky, otáčí se a odletují z ní maličké drobky. Vše jsem vnímal jakoby z jiného rozměru, roztažené do nesmírné časové délky, s nesčetnými podrobnostmi na povrchu pozvolna rotující kuličky. Trajektorie její dráhy končila v mém oku. Zbyl z toho pouze monokl a dojem, že jsem zažil mnohonásobné zpomalení času spolu s jiným nazíráním prostoru. Jsem přesvědčen o tom, že obdobné zkušenosti by mohlo dosvědčit i velké množství obětí různých havárií.

Do relativnosti vnímání času a prostoru jde zařadit i vnímání souběžné koexistence jiných duchovních světů. Ať už je zařadíme do úrovně astrálu či jiných, vyšších světů. Vzpomínám si na dobrý příklad z doby, kdy jsem ještě v poledne musel spávat. Tedy asi kolem čtyř či pěti let věku. Byl jsem s rodiči na návštěvě v blízké vesničce, odkud pocházela maminka. U dědečka a babičky. V pokoji, kde se spávalo, byl v krabici od doutníků uložen obrázek jakéhosi podivného muže. Při jeho spatření se mne zmocnilo silné vzrušení. Nikdy jsem dosud podobný obrázek neviděl. Byl to jednoduchý tisk hubeného nahého muže s cizokrajnými rysy a rouškou kolem beder. Mé dětské srdce se tetelilo blahem a cítil jsem neznámou spřízněnost se zobrazeným. Řekli mi na vysvětlenou, že je to fakír.

Po obědě mne uložili ke spánku a všichni odešli do vedlejší místnosti. Náhle se můj pokoj podivně rozzářil. Záře vycházela ze zlatých bytostí, mužů i žen, nahých a krásných. Přišli se podívat, ale já se nebál. Zářili dobrem , blahem a světlem. Chvíli setrvali a pak mne opustili. Nebyli z tohoto světa, ale cítil jsem po nich stesk Uložili se mi kamsi do podvědomí, a znovu jsem si je vybavil, když jsem po dvaceti letech četl popis obdobného v knize Květoslava Minaříka. Viděl jsem bohy.

Ne, nebyl to Bůh Stvořitel, či snad Absolutno, ty nelze vidět, pouze se jimi stát.

Byly to pouze bytosti, proti nám lidem sice nesmírně čisté a svobodné, ale též od Boha Stvořitele oddělené a k Němu vzhlížející.

STUDIUM-PŘETVOŘENÍ TAMASU MYSLI V RADŽAS

Dva roky vojenské základní služby mi umožnily dospět. Po fyzické i psychické stránce jsem zesílil. S tím zesílil i můj vnitřní neklid, touha po vzdělání. Podvolil jsem se jejímu nutkání a začal se vzdělávat. Matematika, fyzika. Chtěl jsem pochopit jejich zákonitosti, ale zradila mne mysl. Mnohokrát jsem četl řešený příklad, ale smysl mi unikl. Pochopil jsem sice logiku řešení, ale než jsem se prokousal k výsledku, pochopené se zastřelo. Bylo to k uzoufání. Mysl působila dojmem tuhé, nepoddajné hmoty. Stávalo se, že jsem otevřel učebnici a mysl zůstala přilepená v zírání na stránku. Čtené procházelo do úrovně uvědomění a neuchopeno se z reflektoru pozornosti ztrácelo do zapomnění. Ne a ne mysl rozpohybovat. Zkusil jsem to nejprve s matematikou. Vzorový příklad jsem prošel poprvé, podruhé, po čtvrté. A druhý den zkusil reprodukovat a vyložit. Nešlo-li to,procházel jsem příklad opět a opět tak dlouho, až se otiskl dokonale do paměti. Tahle metoda se ukázala být dobrá. Učil jsem se soustředit na problém a mysl mne, byť zprvu neochotně, začala poslouchat. Již jsem znenadále dovedl celé řešení podržet v paměti, pochopit jej, i použít jako mustr pro obdobné příklady. Naučil jsem se učit! Tím, že jsem zvládl proces udržení pozornosti. Z pohledu duchovního pojetí života jsem se klasifikoval k přijetí základů džňány. A z pohledu zevní úrovně lze říci, že ovládnutí pozornosti mne učinilo schopným studia na vysoké škole. Celý proces dostávání mysli pod kontrolu mi trval zhruba rok. Většina vysokoškolsky vzdělaných lidí svoji koncentrační schopnost získala v raném dětství, na počátku svého života. Proto si tento proces osvojování ovládání pozornosti nedokáží vybavit.

Tím, že jsem na rozpohybování a přetváření mysli z tamasické ztuhlosti začal pracovat až v dospělosti a zcela vědomě, mi bylo dáno pochopení jejího chodu. Jejím rozpohybováním jsem začal přetvářet tamas na radžas.