Další část vzpomínek našeho čtenáře

MYSTICKÁ CESTA

   Oslavil jsem dvacátéprvé narozeniny a dva roky vojenské prezenční služby se chýlily ke konci. Nastoupil jsem na denní studium vysoké školy. „Náhodou“ se mi do ruky dostalo několik zajímavých knih. Weinfurterův popis mystické cesty mne uchvátil a ihned jsem ho začal praktikovat. Metoda spočívala v tzv. písmenovém cvičení. Provádělo se tak, že cvičící soustředil svoji pozornost na plosky nohou. Představoval si na nich maličká ústa, kterými vyslovoval samohlásky I, E, O, U, A.

Každou z uvedených hlásek procvičil na celé plosce obou nohou, centimetr po centimetru. Postupem času se mělo od chodidel postupovat výše ke kotníkům, kolenům a dál.

Začal jsem poctivě cvičit, každý den hodinu. Několik roků téměř denně, bez jediné přestávky. Weinfurter cvičícím sliboval různé úkazy a zážitky. Tak se také dělo.

   Nejprve přišly sny. Neznámí ušlechtilí muži ve smokingu mne přijímali mezi sebe. Byl jsem jimi veden k zápisu do posvátného kulatého altánu v klasickém řeckém stylu. Velmi vznešená atmosféra mne provázela ještě dlouho po procitnutí. V dalších snech mi bylo polibkem předáno pneuma, apod. Se sny se dostavily i autorem slibované úkazy. První byly zvuky provázející prováděná cvičení. Praskání v nábytku, ťukání v obrazech, ve zdech. Lhostejno, zda jsem cvičil v domku či v paneláku. Zvuky byly velmi hlasité a zvláštní. Působily dojem, že stěny kolem žijí vlastním životem. Velmi znepokojovaly i jiné, náhodně přítomné osoby. Weinfurter tyto zvuky připisoval odporu ducha světa. Též v souvislosti s nimi zmiňoval Pithu, duchovní vír, který se v astrální rovině utváří kolem cvičícího jako jeho ochrana. Průměr víru měl být údajně kolem pěti metrů.

   V tomto bodě se mé zkušenosti zdály též s Weinfurterovým tvrzením v souladu. Každá osoba spící se mnou v místnosti procitla, sotva jsem přistoupil k písmenovým cvičením.

   Po roce prováděného cvičení se dostavily prvé z očekávaných výsledků, siddhi, zvláštní síly. Nejprve vyvstala jakási předtucha smrti.  Měla-li nějaká mně blízká či známá osoba zemřít, dostavil se vjem zápachu hřbitovních květin s vizí dotyčné osoby. Pravdivost poznaného jsem mnohokrát ověřil, ale dle Weinfurterových pokynů se snažil příliš si na přišlé schopnosti nezakládat. Dále se dostavilo vnímání aury, pozorované na okolních lidech. Ani tomuto jevu jsem nepřikládal přílišný význam a pokračoval poslušně ve cvičení.

   Po dvou letech písmenových cvičení se začaly dostavovat vizuální vjemy. V kostele při mši, když kněz pozvedl hostii a zacinkal zvonek, uviděl jsem někdy paprsky z hostie vytrysklé. Obvykle pozvedlá hostie zazářila modrou barvou. Při mnoha bohoslužbách jsem však neviděl nic. Zda byla chyba ve mně, v knězi, či ve shromáždění věřících nevím.

Vnímané jevy však nebyly jen příjemné povahy. Jako příklad mohu uvést vizuální vnímání zemřelých po jejich smrti. Zpočátku byl jejich vjem pouze lehký a vyvstával jen v nočních hodinách, jako jsem to míval v dětství. Rychle se ale prohluboval. Zoufale jsem se bránil zintenzivněním písmenových cvičení, neboť Weinfurter sliboval ochranu cvičících vyššími silami. Vyrovnat se s přicházejícími vjemy mi také pomáhala přítomnost druhých osob, kterou jsem nyní začal vyhledávat. 

Blížil se závěr tohoto úseku cesty. Vnímání aurického vyzařování druhých lidí se přetavilo ve vizuální vnímání jejich myšlení.

   Dharmy, nositele myšlenek, jsem vnímal již od dětství, stejně jako je vnímá mnoho jiných lidí. Jsou to takoví maličtí průhlední hádci nebo skvrnky, které poletují ve vašem zorném poli, zíráte-li do neurčita. Můžete si je pozorností přidržet, či s nimi pohybovat dle své vůle.

   To nově přišlé bylo pozorování emočního vyzařování mysli. Začal jsem ho vnímat jako svítící aureolu kolem hlavy pozorovaného, s barevným spektrem měnícím se podle postojů momentálně zaujímaných myslí pozorovaného. Nejčastější barvy byly žlutá a zelená, uvažovali-li pozorovaní o pomoci druhým. Rozčilení lidé zazářili červeně a zbožní modře. Uctívači tmavěmodrým odstínem, svobodněji zaměření modrobílou barvou oblohy.

   U lidí, kteří si v mysli vytvářeli jasně formulované myšlenky a postoje jsem tyto pozoroval jako samostatné jiskry tu i onde zazářivší kolem hlavy. Bylo to u lidí tzv. bystrých. Dnes bych spíše řekl u lidí zvyklých ke svému okolí či myšlení zaujímat jasné postoje. Jiskry byly různě barevné dle zaměření myslícího k myšlenému a různě daleko od hlavy, dle lpění na myšleném. Tak jsem si alespoň viděné vyhodnotil. Pokud pozorovaný např. něco v duchu odsoudil, byla viděná jiskra černá, nebo s výrazně tmavou strukturou. Vzhledem k tomu, že uvedené mám dodnes zachováno, vím při hovoru, jaký vztah má druhý člověk v nitru k mluvenému námětu, jaký je jeho vnitřní postoj. Nezaujímá-li pozorovaný žádný postoj, nevidím nic.

   Stále jsem pokračoval v písmenovém cvičení, jak bylo předepsáno. Vnímání světa zemřelých se otevíralo, ale žádnou radost ani psychickou stabilitu mi nepřineslo. Stále častěji jsem v noci musel nechávat rozsvícené světlo, abych mohl spát a zaplašil přízraky.

   Začalo léto, poslední studentské prázdniny. Kamarád mi zapůjčil klíče od bytu své nedávno zesnulé tety. Teta zemřela o tři týdny dříve v jakési léčebně. V bytě jsem měl pouze přespávat a přes den jsme spolu pracovali na brigádě. Jak bylo v té době mým zvykem, spal jsem prvou noc v bytě s rozsvíceným světlem. Ráno jsem vstal a šel si do kuchyně uvařit snídani. Kuchyně byla situována na jih a navazovala na zimní zahradu. Vše bylo zalito ranním sluncem. Zapálil jsem hořák na sporáku a náhle ucítil, že kdosi vešel. Žádné dveře se sice neotevřely, ale jasně jsem cítil, že onen neznámý se zastavil za mými zády. Otočil jsem se a metr za mnou stála zesnulá teta. Ne, nebyla ve fyzickém těle, ale přesto jsem ji naprosto jasně viděl. Mráz mi přeběhl po zádech a začal jsem se k ní a za ni polohlasem modlit. Pak jsem vyslovil slova požehnání a z bytu odešel. Toho dne ustala zcela má éra písmenových cvičení. Vlastně s jednou výjimkou. Bylo to asi o tři měsíce později. S manželkou jsme bydleli v pronajaté garsonce, kterou s námi sdílel i malý křeččík Ferda. Jednoho dne jsem myl mýdlem podlahu, Ferda přiběhl a kousek mýdla ukousl. Druhý den bylo po něm. Asi týden po této příhodě jsem trávil osamělé odpoledne. Jen tak, ze zvyku, jsem zacvičil hodinku písmenových cviků. Pak jsem vstal a uviděl již týden pohřbeného Ferdu, jsk šmejdí po pokoji sem a tam.

   Už nikdy víc jsem se k písmenovým cvikům nevrátil. Ale vnímání barda zesnulých se mi pozvolna zavíralo ještě několik let. A celou tuto dobu jsem potkával nešťastné přízraky, mnohdy nevědomé faktu vlastní smrti.

   Až po několika letech dalšího zrání jsem pochopil souvislosti. Chybou bylo provádění písmenových cvičení tak, jak je popisoval Weinfurter, tedy mechanicky. Jako osvojení si určitého umění. V té době jsem poznal několik lidí o více než dvě generace starších, kteří uvedenými cvičeními písmen sami prošli.Téměř všichni je hodnotili velmi negativně. Proč?

 Patrně cvičili stejně mechanicky poslušně jako já a tedy stejně špatně. V očekávání příchodu kouzelných sil. Sám autor Ohnivého keře pochopení skutečného významu cvičení sám neměl a postrádali jej povětšinou i následovníci. Vlastně jediný člověk, který písmenová cvičení hodnotil kladně je M.Tomášová v knize Za čas a prostor. Proč? Cvičila je jako volání Boha v sobě, tedy intuičně naprosto správně. A výsledky každého duchovního snažení jsou přímo úměrné úmyslu, s nímž hledající ke cvičením přistupuje. Kdo hledá síly, dostane síly. Kdo hledá Boha-Pravdu, tomu odpovídá Bůh-Pravda.

   Jaké z toho plyne poučení? Než se podrobíte jakémukoli duchovnímu výcviku, nebo než se připojíte k jakékoli skupině sledující určitý cíl, ptejte se, zda se skutečně identifikujete s tím co slibují. A jak moc se identifikace s jejich cíly promítne do změny k vašemu přístupu k sobě samým a také k druhým lidem. Zda vám identifikace s jejich cíly a zájmy přinese vnitřní klid a mír. Nebo, zda povede k rozhojnění pocitu „já vím“ a nebo „ já jsem „. Někdo ,anebo něco zvláštního.

   Až po letech jsem zjistil, že k uvedeným písmenovým cvičením se K.Weinfurter dostal skrze svého přítele Gustava Meyrinka. Byla to cvičení, která kdysi zednářský velmistr Kerning předepsal specielně svému žáku Kolbemu, jež se pro běžná zednářská cvičení ZNAMENÍ-HMAT-SLOVO ukázal necitlivým. Po smrti jasnovidného velmistra Kerninga zaujal Kolbe sám místo velmistra a uvedená cvičení písmen publikoval. Když se s nimi seznámil K.Weinfurter, zahrnul je do své knihy Ohnivý keř a opatřil je matoucím komentářem z úrovně svého duchovního poznání. Díky absenci jiné duchovní literatury a nulovým možnostem srovnání se v naší zemi stala tato cvičení na šedesát let vějičkou pro hledající začátečníky džnánického zaměření.