Jak tak roste počet různých kurzů „osobnostního růstu“, roste i počet těch, kteří (které) už zjistili(y), že jen na nich samých záleží, jací (jaké) jsou. Počet nabízených (a zcela jistě i prodaných) knih na různá ta původně terapeutická témata také začíná převyšovat počet knih s „obyčejnou“ beletrií (stačí se podívat na regály v prodejnách knih). A protože se na tomto poli „osobní transformace“ pohybuji více jak třicet let (původně to byla jóga a některé jednoduché formy meditace, pak přibyl zen, pak hudba jinak, ale ochomýtal jsem se i u holotropní terapie a šamanských kurzů a konstelací), vidím, co to s lidmi dělá. Jak pozitivně převratné jsou to pro ně zkušenosti a zážitky. Ale také jak schází nějaká ta instituce (?), která by se o tyhle „absolventy“ (po)starala i poté.

Celé ty roky totiž postrádám víc možnosti nějaké „zpětné vazby“. Tedy abych občas dostal zprávu od toho kterého účastníka, co s ním je po půl roce nebo roce, jak se mu (jí) změnil život atd. Občas jsem to seminaristům a seminaristkám dokonce dal jako „domácí úkol“: napište mi, co vás „dostalo“, a pak tak za půl roku, za rok, až vám dojde energie, kterou jste tady získali…

O to víc jsem potěšen, když se ozve někdo, kdo radikálně, ale o to pozitivněji, změní celý svůj dosavadní život. Někdy je dokonce třeba se i rozvést, aby si pak ten či ona našli jiného, vhodnějšího a stabilnějšího partnera (znám jak muže, který to dokázal a má teď dokonalou partnerku a s ní už i přirozeně porozené dítě, tak ženu, která se během několika měsíců rozvedla, změnila byt, práci, a je šťastná tam a v tom, co teď dělá).
Samozřejmě, právě tak mne potěší zpráva od maminek, kterým se podařilo přirozeně, a někdy i doma, šťastně a zdravě porodit, nebo možnost vidět tříletého přirozeně doma porozeného (zdravého, šikovného, rozumného, zvědavého a zkoumajícího, své sestřičky ochraňujícího a s maminkou a tatínkem velmi vyspěle komunikujícího) chlapečka.

Stále mi ale chyběl nějaký důkaz, že totéž (tedy radikálně pozitivní změna) je možné i v psychice ženy - vůči manželovi. Kdykoliv na toto téma zabrousím, ženy, které do té chvíle nadšeně přikyvovaly (zvláště když jsem dával do placu nectnosti a nedokonalosti mužů), ale jakmile jsem naznačím, že to jsou ony, které musí (v partnerských třenicích) začít, vzmuží se jako jedna Amazonka či Šárka a většinou okamžitě reagují zasyčením: „Jak to že my!? Ať začnou oni…“ a v tu ránu mají vrata, vedoucí k (sebe)přijetí a tím i k odhození všech těch (rodinou, školou a hlavně filmy z Holywoodu a ženskými časopisy ) vnucených brýlí, zavřená na sedm egoistických západů. Nejhorší je chování ve stylu „co by to mu řekli lidi“.
Už je to ale tady, a tak se nemohu nepodělit o zprávu jedné takové šťastné ženy (se kterou se se mnou podělila ta moje):

„Ještě jednou moje velké poděkování, za ženský kruh, který předčil veškeré mé představy. Ta síla je tak úžasná, že se dá jen prožít. Uvědomila jsem si, jak hluboce miluji
svého muže, jakým je pro mne požehnáním a jak jsem si nedovolila plných 27 roků toto požehnání přijímat z vnitřní hloubky - jen hodně povrchově, jako by byl hračka, která je zabalená a nikdy nezjistím její dotek, pokud ji nerozbalím a neucítím ve svých rukou její působení na mne.

Dnes ráno jsem již dokázala procítit vůni doteku, pohlazení, polibků, milování, tak jak jsem si vždy představovala jen ve svých myšlenkách s vysněným obrazem muže - přitom celé dlouhé roky ležel vedle mne, jen já o tom nevěděla. Moc děkuji, že si již uvědomuji.“