Poněkud vystrašené komentáře nejen českých příznivců buddhismu k rozhodnutí 14. Dalajlamy jmenovat svého nástupce jsou dokonalou ilustrací pravidla, že rozhodující je úmysl. Ať podvědomý či vědomý (i mladým lidem vnucený médii posledních let), převládá pesimistický přístup ve stylu „co je tom špatného?“. Přitom pouhým (stranovým) převrácením úmyslu, tedy při hledání odpovědi na otázku „Co je na tom dobrého?“ budou každému jen trochu informovanému přímo naskakovat pádné důvody, proč to Dalajlama oznámil a co hodlá udělat (na počátku by ale měla čnít až do buddhistického nebe skromná myšlenka: ve srovnání s myslí člověka, který více jak sedmdesát let systematicky trénuje soucit a meditaci, jsou naše mysli tak ušpiněny nezvládnutými emocemi a nátlakem negativních médií, že nemá cenu pokoušet se pochopit Dalajlamovy úmysly, natož je soudit).
Cui bono, zeptal by se latiník, tedy komu to přinese prospěch? Dalajlama jen adekvátně reagoval na další pokus čínské strany zasáhnout a zasahovat do tibetských náboženských zvyklostí (cituji agenturní zprávu):
Tibetský duchovní vůdce Dalajlama zvažuje, že navzdory staleté tradici by jeho nástupce mohl být jmenován nebo zvolen. Informoval o tom japonský list Sankei Šimbun. Dalajlama se pro řešení vyslovil v reakci na zářijové opatření čínských úřadů, které musí tibetské duchovní ve funkci potvrdit. "Tibeťané by po mé smrti nepodpořili kandidáta vybraného Čínou," řekl při své cestě do Japonska. "Jestliže si přejí pokračování systému, příštího dalajlamu by mohlo nejvyšší duchovenstvo zvolit ještě za mého života, nebo bych ho jmenoval sám," dodal.
Podle staleté buddhistické tradice bývají reinkarnace tibetských duchovních hledány tibetskými mnichy až po smrti lámů.
Čína zabrala Tibet v roce 1951 a duchovní vůdce Tibeťanů žije od roku 1959 v indickém exilu. Číňané od počátku potlačují opoziční hlasy a perzekuují duchovní. Když Dalajlama v roce 1995 jmenoval jedenáctým pančenlámou šestiletého Genduna Nyjmu, chlapec i s rodinou krátce nato zmizel a nikdo o něm neslyšel. Čínské úřady záhy místo něj jmenovaly Gyaltsena Norbu. Pančenláma je po Dalajlamovi druhým nejvyšším tibetským duchovním.
Stojí za to připomenout také dávné tibetské proroctví, že 14. dalajlama (tedy ten současný) bude posledním v této řadě.
V českém komentáři této zprávy se pak objevilo několik z kontextu zcela vytržených a spíše ze zmatku a pocitu zklamání, než ze znalosti vycházejících otázek a pochybností. Naznačím ve vší stručnosti možné odpovědi:
Je Buddha, který kázal nerovnost mužů a žen a zapověděl své učení ženám, tím pravým prorokem pro tuto dobu?
Co když Buddha již před dvěma půl tisícem let rozeznal rozdíly mezi myšlením muže a ženy (to muži potřebují meditaci a také hudbu a rituály, aby propojili mozkové hemisféry tak, jako když si ženy povídají)? Za další, v zájmu zklidnění a zefektivnění procesu „výuky“ v klášterech bylo tehdy (a stále je) vhodnější oddělit meditující muže od jinak meditujících žen. A přisuzovat osvícenému, který přece tvrdil od začátku, že všichni lidé (a živí tvorové! tam ještě západní společnost nedošla ani ve svých úvahách) jsou vrozeně osvícení, mezi řádky jakousi genderovou nespravedlnost, je jen gigantická neinformovanost.
Neuznávám za Učitele ty, kteří se zavřou do klášterů a žijí zcela odtrženi od reality…
Za prvé, klášter je něco jako kampus vysoké školy, a za celá tisíciletí se ukázal jako nejvýhodnější prostor pro nácvik praktické duchovnosti. Někteří učitelé zůstávají a učí pak další generace, jiní odcházejí do života. A i naše společnost bude muset, aby přežila, začít stavět něco jako emoce a myslo cvičny, tedy kláštery. Zadruhé, kromě Karola Wojtyly v roli minulého papeže není člověka, který by častěji cestoval a přednášel než 14. dalajlama. A navíc je o něm známo, že od mládí projevoval průzkumnické a technické zájmy: byl a je otevřený modernímu světu více než většina z nás, v Evropě či na Západě žijících.
Je buddhismus skutečně tak mírumilovné náboženství, za které je vydáváno?
Zaprvé, buddhismus není náboženství, ač by se v některých oblastech světa mohlo zdát. Zadruhé, princip nezabíjení je daleko kategoričtějším imperativem právě pro lidi žijící na území indického poloostrova (a všech dalších, na které se v průběhu historie buddhismus dostal) než přikázání Nezabiješ pro křesťany (resp. katolíky). Zatřetí, právě princip úcty ke všemu živému vedl k nutnosti naučit se a umět se ubránit (odtud všechny ty Šaoliny, karate, aikida atd.).
V jednom ale komentátor ťukl hřebíček na správnou hlavičku: Mimochodem, pokud by s vámi již od vašich 3 let VŠICHNI zacházeli jako s budoucím Dalajlamou, věřím tomu, že se z vás nakonec stane taky. Vliv okolí a zacházení rodičů, opatrovníků, učitelů s jedincem je pro budoucí život zcela rozhodující.
Správně! O nic jiného nejde. Pokud bychom my tady v Evropě a v západním světě dokázali své přirozeně a v intimitě porozené děti (zvláště chlapce) systematicky vychovávat a vzdělávat ke skromnosti, soucitu a touze po vzdělání tak, jako byl a je vychován a vzdělán i Dalajlama, žili bychom všichni v klidu a míru, plni soucitu k utrpení a z toho vyplývající moudrosti, ale navíc s metodami a prostředky, jak svůj mír uchránit.
Protože ony ty kláštery dokáží to, co my ve svých školách neumíme: z každého rozjíveného hyperaktivního (tibetského či ladackého) kluka vychovat Dalajlamy. Muže schopné „oceánské“ moudrosti a soucitu.
Jsem si jist, že 14. Dalajlama (na rozdíl od nás, neinformovaných a nezkušených) ví co dělá, a že bude umět vybrat toho nejlepšího kandidáta do role příštího duchovního vůdce (nejen Tibeťanů).
Dalajlama
