Zápasy průzkumníků a vynálezců s rigidními konzervatisty (i v oblasti vědy) jsou „věčné“. Vždy, když se někde písemně zmíním např. o tom, že „každá buňka v našem těle zpívá“, a tedy že „nemoc je jen špatná písnička“, napíší mi rozhořčení, i když jen špatně informovaní či zabednění mužové (a někdy i rozčílené ženy) své názory na to, jaký jsem lhář a manipulátor (při osobním kontaktu je čas a možnost vše vysvětlit podrobněji a původně jen neinformovaní odcházejí informovaní a s nadšeným úsměvem).

Už jsem to kdysi kdesi zmínil, ale snad nikoho neurazím, když zopakuji: současná nanotechnologie vědcům umožnila učinit udivující objev, který se možná stane jedním z hlavních v tomto století. Zjistili totiž, že buňky vydávají zvuk, který zní buď jako uklidňující šum nebo jako nervy drásající křik. Kvasnicové buňky by mohly pomýšlet na hvězdnou kariéru neboť mají neuvěřitelný "hlasový" rozsah. Když buňka umírá, je slyšet pouze hluboké bručení. Předpokládá se, že mrtvé buňky vydávají nízkofrekvenční šum, který může být spojen s náhodnými atomárními vibracemi. Vlivem alkoholu naopak buňky začínají křičet v těch nejvyšších tónech. Rakovinové buňky pouze šumí.

Je možné, že v budoucnosti lékař poslechem buněčného "zpěvu" bude moci stanovit diagnózu. Profesora chemie na Kalifornské univerzitě James Gimzewski a jeho aspirant Andrew Pelling se začali zabývat otázkou, že pokud buňky vibrují, vydávají zvuk. Jak by jej šlo zesílit pro lidský sluch? Gimzewskému pomohly zkušenosti s nanotechnologiemi. Vytvořil jakousi supermoderní gramofonovou nanopřenosku, jejíž jehla odhalila, že buňky vydávají zvuk o frekvenci 1 kHz a amplituda vibrací buněčné stěny dosahuje 6 nanometrů. Supersilný mikroskop AFM výzkumníkům umožnil získat výsledky, které jsou po zpracování počítačem slyšitelné lidským uším. Podle Pellinga jde o okouzlující zvuky a dokonce je odvážně nazval hudbou.

Četli jste pozorně? Nemocné buňky „zní“ odlišně než zdravé a „každá buňka zpívá“. Jinými slovy, je slyšet, že se něco děje. Historie medicíny zná ale i další a jiné příklady, kdy „zvuk“ vypovídá o případné nemoci, a kdy si konzervativci ťukali na čelo, aby později překvapivé ale často geniálně jednoduché metody také používali.

Ve Štýrském Hradci se v 18. století narodil jistý Leopold Auenbrugger. Příroda ho obdařila velmi jemným sluchem, navíc hudebním, takže jako syn hostinského už v mládí snadno poznal poklepem, který sud a nakolik je plný či prázdný. Jako vystudovaný lékař vydal po letech výzkumů (i na mrtvolách, jejichž dutiny po vzoru sudů všelijak a všeličím zaplňoval) roku 1761 pětadevadesátistránkový spis s názvem „Nový způsob, jak poklepáváním na hrudníku člověka možno v něm objevit skryté choroby“.
Příznačné bylo (a v podobných případech stále je), že paralela sud-hrudník samozřejmě spoustu kabinetních antropocentriků a lékařů rozlítila. Když jeden z Auenbruggerových učených kolegů poprvé uslyšel o možnosti zjistit nemoc odposlechem „ozvěny“ hrudního koše, zvolal prý rozčileně: „Co je to za nesmysl? Odkdy hraje zápal plic muziku?“ Inu, hraje, viz výše. A jak poznamenává František Houdek, z jehož poznámek na téma „výročí vědy“ v LN jsem čerpal, poklep je dodnes významným pomocníkem při vyšetřování pacientů.

Další doporučená četba:
http://marek.blog.respekt.cz/c/841/Nemoc-je-jen-spatna-pisnicka.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/731/Lecive-frekvence.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/1749/I-Slunce-zpiva.html