Odbočím: jeden mistr aikida na otázku, proč učí zvláště malé a slabé lidi umění sebeobrany, řekl: „Když jsou si lidé rovni, komunikují. Když je jeden větší a silnější a druhý menší a slabší, nastanou strkanice…“ Kam vedly „výhody“ bývalých estébáckých vyšetřovatelů nebo komunistických náměstků a ředitelů, kteří se ze dne na den stali majiteli celých továren, nebo vexláků, kteří v 90. letech skoupili banky, domy a pozemky, vidíme (a dodnes odnášíme) všichni.

Kam vede jakási imaginární „rovnoprávnost“ a (pseudo)demokracie například v internetových diskusích, s hrůzou zjišťujeme vždy, když se do takové diskuse zapojíme. Nespravedlivé zrovnoprávnění blogera a diskutujícího (který zůstává anonymní a systematicky špiní) přineslo předtím nikdy netušenou kanalizaci něčeho, co mohlo a mělo zůstat čisté. Jinými slovy, zatímco bloger by v téhle hře měl mít váhu např. 100 žetonů (protože riskuje a investoval mnohem více), anonymní diskutér by měl mít „váhu“ jen jednoho žetonu, anebo by měl za možnost diskutovat platit (protože nemusel investovat nic, naopak, tenhle kanál mu umožní ventilovat ono jinak neviditelné emoční poškození). Při pohledu na monitor totiž zabírá pár řádek (ne)diskutujícího trolla právě tak velké místo, jako celé dny sestavovaný příspěvek poctivě přihlášeného autora (který jde „na trh“ veřejně i se svou tváří a identitou).

Vraťme se k písničkářům: námitky trollských diskutujících, že je to přece jejich právo nadávat autorům blogů, že máme demokracii, jsou asi tak opodstatněné, jako slova estébáka Kafky, který nejprve Vlastovi Třešňákovi pálil cigaretou při výsleších prsty, ale když se s ním před jeho odjezdem do emigrace demokraticky „loučil“, nabídl mu „Co jsme si, to jsme si…“. Jak na toto téma poznamenal Petr Vizina v hudebním diáři LN, tahle „tlustá čára za minulostí připomíná nabídku lobotomie či ztráty paměti.“

Píši o tom jen proto, že většinu těchto a jiných „písničkářů“ znám osobně a navíc na mne ve vazbě v roce 1986 estébáčtí vyšetřovatelé řvali a vyhrožovali mi doživotním trestem za špionáž (a já podepsal desítky protokolů z výslechů). Vlastu Třešňáka znám od roku 1969, Jardu Hutku od přibližné téže doby. V roce 1978 jsem svému příteli, japonskému fotografovi a novináři, zprostředkoval interview právě s Hutkou těsně před jeho emigrací. Zdál se mi tehdy v jedné malostranské hospodě velmi zatrpklý a na emigraci jaksi nepřipravený (a celé ty roky poté to i v jeho fejetonech bylo trochu znát). Přesto jsem pln úcty před obrovským dílem, které vykonal, a tvrdošíjnou snahou zůstat rovný za všech nerovných (i těch dnešních, ekonomických) okolností.

Právě tak jsem byl u toho, když Nohavica poprvé (počátkem 80. let na Folkovém festivalu v Porubě) vystoupil veřejně, a držel jsem mu palce a užíval si furiantsky odbojné atmosféry jeho až a už zlidovělých písniček celou tu dlouhou dobu. Zatrnulo mi, když jsem se dověděl o jeho závislosti na alkoholu, a přál mu klid na práci a vystřízlivění. Když se provalilo, že „donášel“ estébákům, byl jsem z toho smutný, ale ani by mne nenapadlo ho obviňovat. Vím totiž z vlastní zkušenosti, jak krutě a bezohledně trollovští dokázali být estébáčtí vyšetřovatelé (protože malost a závist dokáže být bezohledně a mstivě krutá za každého režimu), a jak tenká byla hrana, za kterou už člověk byl lapen, aniž tušil, komu podává prst a jak dlouho bude za chvilku úlevy platit.

Když jsem se totiž po propuštění z vazby mohl „seznámit se spisem“, s hrůzou jsem zjistil, kdo všechno na mne donášel – abych si později ověřil, že ty „podepsané“ dopisy jsou padělky (jejich autoři o nich nic nevěděli). Navíc jeden ze zabavených dopisů do ciziny (v angličtině) byl vyšetřovateli záměrně špatně přeložen – aby mne mohli o rok později alespoň za něco odsoudit. Můj vyšetřovatel mi tehdy při výsleších např. prorokoval, že se se mnou žena rozvede (dokonce se chlubil tím, že všichni, které vyšetřoval, se brzy rozvedli). Měl pravdu. Nedosáhli nakonec estébáci tím, že si my tehdy „poškození“ vzájemně vyčítáme své slabé chvilky a propíráme je (a taky „písničkáře“ a jiné kumštýře) v médiích, svého? Neměli bychom se soustředit spíše na estébáky a ne na písničkáře?

Mimochodem, není Nohavicova umělecká „produktivita“ (i v oblasti opery aj.) poháněna snahou přemostit a napravit ono morální klopýtnutí?

Co se pokazilo, napravit již nelze. Lze diskutovat jen o tom, co a kolik z oné trapnosti slabé chvilky zůstává v té které písničce (v tom kterém umělecké díle). Protože naopak, i opilec, když vyřvává svůj smutek v nějakém tom ostravském blues (viz Pepa Streichel), může a umí být proklatě sdělný a tedy „bluesově“ úspěšný.

Proto je až tragicky nesmyslné a zbytečné dále rozevírat „rány“: navíc ti, kteří volají, ve jménu jakési morální očisty jeho tvorby, po Nohavicově veřejném pokání, jsou, posíleni bombastickými titulky novin, jako potulní psi, kteří snaživě, leč marně poštěkávají na majestátní karavanu o stovkách velbloudů (zlidovělých písní a další tvorby a existence). Posunutá optika médií, bažících po jakékoliv senzaci, totiž zkresluje proporce i v tomto případě právě tak jako v případě diskusního příspěvku nějakého trolla. Bulvární informace o hanlivé písničce i o „mlčení“ Udavače z Těšína (za všechny ostatní: LN přinesly 19. listopadu 2007 na titulní straně červeným písmem zvýrazněný titulek: Nohavica vrací úder. Jenže ten se ve svém na internetu zveřejněném a v LN přetištěném vysvětlení o Hutkovi ani slovem nezmínil) jen rozdmýchávají sémantická i lidská nedorozumění.

Jediné, na čem tedy a tady záleží, je tichá, niterná pokora toho či onoho „písničkáře“, kterou ovšem nelze vynutit zvenčí. Ve svém ponížení jsme si rovni: jsem si jist, že Hutka by svůj song nejraději vzal zpět, tak jako by Nohavica chtěl vrátit okamžik, kdy se upsal.

Morálnímu zmatku ve společnosti, ve které jen hrstka statečných (nebo k tomu „přinucených“, protože už nebylo jiné cesty, sami od sebe by se nevzbouřili) něco aktivního proti totalitě dělala, samozřejmě nahrává neschopnost vyrovnat se se svými prokurátory, soudci a estébáky: kdyby byli všichni „potrestáni“, třeba jen morálně, symbolicky (jako estébák Kafka či prokurátorka, která soudila Miladu Horákovou), nebyl by takový hlad po donašečských skandálech.

V dnešní postmoderní, morálně náročnější, programově nejisté a sociálně nespravedlivé době (kdy disidenti mají zlomky důchodů jejich udavačů a pronásledovatelů) tak už ani písničkáři (také díky poryvům života, který jednoho vynese do výšin úspěchu a jiného zanechá v téže situaci jako kdysi) nejsou, co bývali, respektive co jsme do nich vkládali. V tomto ohledu je ovšem Nohavicovo tehdejší „hlášení“ stejným (charakterovým) „přeřeknutím“, jako Hutkova inkriminovaná a na internetu dnes kolující písnička.

My, jejich posluchači, s tím nemůžeme dělat vůbec nic. Jediné, co můžeme, je podpořit písničkáře v jejich hledání, a očekávat od nich další hezké a poctivé písničky. A přát jim i sobě, aby jim ti, kteří to nezažili, přestali vyčítat slabé chvilky. A aby (omlouvám se za ten patos, ale tak to prostě vyšlo) odpustili sobě i těm, kteří je napadají (protože ti nevědí, co činí).