Znamení Vodnáře - předposlední stadium, stadium osvícení, stadium všepronikající jasnosti...Ano, Kozoroh dosáhl cíle, vyšplhal na vrchol nejvyšší hory, ocitl se nebi tak blízko, jak mu jen jeho matka Země dovolila...Sám, bez cizí pomoci dovalil až sem těžký kámen, břímě své karmy...Co bude následovat? Před naším poutníkem se nyní otevírají nekonečné vesmírné prostory, pozoruje velebnost nebeské oblohy nahoře i lidské hemžení dole a v jeho mysli náhle vyšlehne intenzivní záře osvícení...Náhle vše chápe, náhle vidí, jak se věci mají...Ano,dále už není nic z toho všeho, čím žil dosud a zároveň vše zůstává...Veškeré pevné představy o uspořádání běhu života jsou ty tam, jsou pohřbeny pod těžkým kamenem, nyní tak trochu archaického a směšného se svým snažením Kozoroha ...Není nic, jen volnost, absolutní svoboda...Náhle jsou směšné snahy lidiček tam dole, tak urputně a vehementně se stále o cosi pokoušejících, cosi pevného budujících, stavících si kolem sebe neproniknutelné hradby, křečovitě se usmívajících ve vlastnoručně vyrobených klecích z nejrůznějších předsudků, programů a představ, zaplétajících se do neexitujících koloběhů, donekonečna se rodících a umírajících stále znova a znova...

"To vše je třeba změnit!" říká osvícený Vodnář, toužící podělit se s ostatními o svou zkušenost...Ano, Vodnář už není člověkem, Vodnář je andělem zvěstovatelem, "mimozemšťanem", pokoušejícím se změnit chod událostí, informovat o skutečné podstatě bytí... Vodnář je zvěstovatelem volnosti, zvěstovatelem nekonečna...Vodnář se inkarnuje nikoli proto, aby trpěl, aby odpracovával cizí hříchy, aby budoval pevné hodnoty - veškerá jeho aktivita je zaměřena na změnu lidského vědomí, na experimenty s vynalézáním čehokoli, co může člověka přiblížit stavu volnosti...Ano, zrozenec ve Vodnáři má roli toho, kdo mění nejen běh událostí, ale i role, jména a podoby - zdaleka se nehodlá smířit jen s jednou formou svého bytí...chce být vším a ničím zároveň - tvůrcem, vědcem, vynálezcem, revolucionářem, kosmonautem...ve všem hledá sebe sama, veškeré jeho počínání má vést k pochopení toho, kým ve skutečnosti je...

Vzduch ve třetí fázi můžeme přirovnat k uragánu - to už není elegantní a nenápadné přizpůsobování se módním vlivům Vah - stařec Vodnář nemá čas, ani náladu na opatrné diplomatické zvažování, na nicneříkající bezduchou společenskou konverzaci...To vše je zastaralé a směšné, určené k likvidaci a přerodu - Vodnář hledá ideální rezonanci s vesmírnými rytmy, Vodnář hledá pochopení, hledá bytosti sobě podobné, stejně osvícené, intelektuálně rozvinuté a chápající, zvláštní, osobité a neformální jako je on sám ..Ano, Vodnář hledá přátele, hledá ty, kdo jsou připraveni k velkým činům a převratům... Nemá už čas někoho učit a převychovávat jako Střelec, či snad dokonce podporovat jako Kozoroh - vyhýbá se čemukoliv, co by jeho, či ostatní omezovalo ve svobodě...

Manželství, rodina, umístění ve společenské hierarchii - to vše je pro něj jakýmsi podivným snem, snem návštěvníka z jiné planety, planety s úplně jinými zvyklostmi a zákonitostmi...Pramálo ulpívá na tom, co mají v takové oblibě pozemšťané - dobré jídlo, pohodlné bydlení, výhodné zaměstnání apod. - jestli ho něco skutečně zajímá, pak je to právě všechno, co mu může napomoci k návratu domů. Ano, vše, co napomáhá rozvoji a urychlení změny vědomí - elektronika, kybernetika, ale i takzvaně netradiční vědy jako astrologie - zkrátka vše zvláštní, nové, vše,co vytěsňuje staré a překonané, rozvoj brzdící hodnoty kamsi do minulosti, na smetiště dějin...

Mystérium Vodnáře je mystériem
pokroku, mystériem boření hranic časoprostorů,
mystériem střídání fází

Ano, Vodnář je tím, kdo předbíhá dobu, Vodnář je fascinován vším novým, překvapujícím, šokujícím...Vždyť i jakékoli skutečně podstatné změny, ať už společenské, či změny vědomí, přicházejí náhle - nejgeniálnější vynálezy vznikaly právě díky nečekanému zvratu myšlení, díky osvícení...Mluvíme o předbíhání doby, o změnách a novinkách, o spontánních procesech náhlých změn, o odpoutanosti a vzletu a přitom je Vodnář představitelem druhého, fixního kříže, kříže minulosti a hromadění, kříže přerušovaných procesů...Vše zdánlivě nové je totiž naopak schopností Vodnáře vracet se co nejhlouběji do minulosti...Zatímco Býka zajímá přežvykování před chvílí pozřené potravy, Lva sen uplynulé noci a Štíra to, co bylo před jeho zrozením, pak Vodnář v posledním stadium, téměř už osvobozen od svého ega, je schopen mnohem hlubšího záběru - vrací se do prastarých kultur, snad i do časů mimozemské, jinoplanetární existence a čerpá odtud informace, kterými po určité transformaci a obohacení překvapuje své okolí v současnosti....

Je to logické - vždyť vše nové je pouhou transformací starého, veškeré zázraky, materializované v technických výdobytcích už tu kdysi byly a zároveň neustále jsou - veškeré změny a revoluce se odehrávají jako výsledky dlouhodobého hromadění nespokojenosti a napětí...Vše, čím se Vodnář předvádí, co nám připadá podivuhodné a nadpřirozené, máme dávno v sobě, není třeba za tím někam běžet, či šplhat - postačí to jen probudit...Ano, bdělost, vědomí smysluplnosti každého činu - to jsou základní podmínky osvícené existence...Za vlnou JANG probuzení následuje však také JIN vlna spánku a stagnace...ať už v dějinách lidstva, v procesu vesmírného rozvoje, či v životě a projevech Vodnáře...čím více probuzeného, tím hlouběji poté usínajícího...

Po každém aktivním projevu následuje pasivní uvolnění..Po každé bleskurychlé JANG revoluční akci následuje vleklé napravování jejích následků, oplakávání obětí, zdaleka ne vždy nutných...Uragán však nezná slitování - nahromaděná mentální energie vybuchuje a ničí vše, co jí překáží v cestě k osvobození...Svoboda je nezbytnou podmínkou existence, svoboda za každou cenu, svoboda od všeho i od všech...Mezi ostatními znameními má Vodnář vskutku výlučnou roli - jestliže jejich misie je možné víceméně snadno pochopit s pomocí zvířecích, či jiných alegorií a symbolů, pak počínání Vodnářovo je stejně zvláštní a nepochopitelné, jako on sám...Dvě vlnovky - živá a mrtvá voda, a také bytost, která rozlévá vodu. Živou vodu pochopení, informačního oživení, osvícení, změn, ale zároveň i vodu mrtvou - a to je odtržení od země, popírání všeho přirozeného, nejrůznější zvrácenosti...Boření a ničení všeho, co sice omezuje, ale zároveň vytváří startovní a přistávací plochu...

Ano, Vodnář vnímá věci mnohem globálněji, než třeba pečlivá Panna, ze všech sil ochraňující každý drobeček hmotné reality....Vodnář ví, že nic se nikam neztrácí, že vše se pouze transformuje, že hmota je jen jedním z druhů energie, že vesmír je nekonečný a Bůh, situovaný kazatelem Střelcem kamsi na nebesa, je ve skutečnosti v nás, je pouze v naší mysli...Takže čeho se vlastně bát? Můžeme se stěhovat z planety na planetu, můžeme se dle libosti zbavovat svých těl, můžeme poručit větru a dešti, můžeme cokoliv...

Mystérium Vodnáře je mystériem
vzpoury, mystériem úniku,
mystériem anarchie

Kdo je vlastně anděl? Je to jakýsi boží vyslanec, poslušný sluha, který se však v určitém okamžiku bouří proti příkazům svého pána - z bílé se stává černá, z anděla ďábel...To vše je však ve skutečnosti v naprostém souladu s boží logikou...vše je součástí jeho hry. Ateizmus, jakožto jev ve své podstatě Vodnářský, není ničím jiným, než vzpourou anděla proti Bohu, a tedy Boha proti sobě samotnému, neboť anděl je pouhým jeho aspektem... Tulák, či uprchlý trestanec, zločinec, utíkající před trestem - i to je role Vodnáře, nepoučitelného vesmírného anarchisty, vytvářejícího budoucnost na ruinách minulosti...Vědomí, bloudící nekonečnými vesmírnými prostory, vědomí, prožívající nová a nová dobrodružství v dalších a dalších časoprostorech... Před čím vlastně Vodnář prchá? V čem spočívá jeho nezdolná aktivita, jeho touha překonat sebe sama, osvobodit se od omezení, které si sám vytváří? Nač tak důsledně ničí a potírá vše staré? Snad proto, že sám je minulostí tolik zatížen - zatížen výčitkami a vzpomínkami na mosty, které spálil, na bytosti, které bezstarostně opustil v zájmu vyšší svobody, v zájmu absolutní svobody...Jeho intelektuální nadhled, aristokratická povznesenost jsou maskou, za kterou se skrývají mnohdy tíživé pocity viny, trýzeň svědomí... Jak vlastně chápat pojem "svoboda"? Skutečně to znamená opustit vše staré a překonané, všechno to, co nám momentálně připadá směšné? Vše, co je dnes nové a svěží, bude zítra opět kýmsi překonáno a zavrženo, odloženo jako odpad, staženo ze scény...Vodnář, jakožto představitel kvadrantu stáří, to dobře ví. Vždyť ani on není ušetřen muk dualismu - jakkoli by nebyl osvícen, zůstává jen jedním z Dvanácti, zůstává uvězněn v zajetí Zvěrokruhu...

Ano, bludný kruh Vodnáře spočívá v jeho tendenci unikat před tím, koho však zároveň tolik touží poznat...Po oživení následuje umrtvení, po probuzení zájmu jeho pohasnutí - živá a mrtvá voda, plus a mínus, které se vzájemně vynulují - po Vodnářovi zůstává pramálo konkrétního užitku, konečný výsledek veškeré jeho činnosti má nulový efekt...Avšak snad právě v tom spočívá smysl jeho existence - poukázat na neexistenci konkrétního smyslu, poukázat na to, že smysl spočívá v hledání smyslu...smysl spočívá v pouhopouhém rozvoji a růstu a jeho pozorování...

Představme si šachisty nad šachovnicí, nad schématem, symbolizujícím prolínání černé a bílé, JANG a JIN. Jeden z hráčů je JANG, druhý JIN a sama hra je DEN - na počátku jsou jejich figurky srovnány do řady, poté začíná boj a sportovní klání - avšak bez přímé účasti fyzických těl hráčů. Jejich vědomí jakoby se ztotožňovala s jednotlivými šachovými figurkami, pohybujícími se po šachovnici více či méně svobodně - podle role, kterou hrají, podle kasty, ke které přísluší a z toho vyplývajících zákonů a pravidel.... V procesu hry se postupně přibližují, navzájem požírají až do chvíle, kdy se plocha vyprazdňuje, osvobozuje... Tehdy jedna partie končí a může začít další... To je šachová hra - mystérium absolutního nadhledu, nejvyšší stadium odtotožnění...Vodnářovy vztahy k blízkým často mají přesně takový charakter - jakoby v nich vnímal právě ony figurky, kterými pohybuje, které postupně vyřazuje ze hry, kterých se postupně zbavuje...Jakoby se bavil jejich jednotlivými životními tahy, jejich činy, které on vnímá jako pouhé přesuny z jednoho políčka na druhé... Je to vskutku zábavné vnímat život z pozice šachisty - zatímco ti dole, ať už bojují spolu, či proti sobě, žijí v určité soudržnosti, navzájem nerozlučně spjati, šachista Vodnář zůstává sám... Jeho jediným živým společníkem je jeho spoluhráč, ten, kdo je na stejné úrovni, ten, jehož tvář vidí na počátku a na konci hry - právě tehdy uvidí, že je to on sám, on sám, kdo se sebou bojuje, kdo se sebou hraje, kdo sebe poznává skrze hrst šachových figurek, skrze množství nejrůznějších rolí a podob...

Mystérium Vodnáře je mystériem
komuny, mystériem kolektivního soužití

Ano, Vodnář je sám, přestože ho většinou spatřujeme obklopeného lidskou společností, spatřujeme ho všude tam, kde se něco děje...Anarchistická demonstrace, šokující výstava, rockový koncert - to jsou kromě jiného oblíbené sféry jeho působení. Vždyť jde o představitele východní hemisféry a kvadrantu stáří, vzdáleného na hony všemu, co jen trochu připomíná spořádaný společenský dýchánek, kde se všichni chovají přesně tak, jak se od nich očekává...

Přes svou tendenci narušit dané společenské zvyklosti a řády, zůstává Vodnář znamením vzdušným a tedy ve své podstatě kolektivním...Je to ten, kdo vyhledává a vytváří kolektiv jiný, zvláštní, nový, kolektiv, jehož život by se řídil nepsanými zákony pochopení, tolerance, tvůrčí spolupráce...Takovým kolektivem je komuna, takovou formou společenského uspořádání je komunismus...Snad právě v tomto stadium se naplňuje Střelcův sen o ideálním lidském společenství - společenství andělů, čistých a spřízněných duší, zbavených egoistických "lidských" zájmů a slabostí...Skupina přátel společně pracujících, společně žijících, společně odpočívajících,vytržených ze společnosti těch, kdo je nechápe, těch, kdo jsou ještě v zajetí svých přízemních zájmů...Hippies, trampové, cikáni, pokusy napodobit styl života přírodních národů...Komunistické země, oddělené od svých dosud kapitalistických sousedů neproniknutelnou železnou oponou... V čem je vlastně smysl komuny? V jakém okamžiku nastává její smrt? Snad právě tehdy, když její izolovanost od ostatního světa dosahuje kritického bodu, když se nedostává vzájemné výměny... Třetí zóna a vzdušný živel - Vodnář hledá a nalézá smysl především na úrovni intelektu - vymýšlí, experimentuje a snad proto zůstává v jakémkoli kolektivu pouhým pozorovatelem..."Mozek kolektivu" - tak bývá Vodnář často titulován...Je to ten, kdo promýšlí a vymýšlí za všechny, kdo je schopen udržet ve svém vědomí situaci kolektivu jako rozehranou šachovou partii. Není to ohnivý Střelec, ke kterému vzhlížejí davy v náboženském vytržení - autorita Vodnáře se transformuje do poněkud nevděčné role geniálního kybernetického stroje...Vždyť zdánlivě ani nestojí o úspěch a přiznání, nemá ve zvyku podepisovat se pod svá díla...nechce si přivlastňovat cokoli z toho, o čem ví, že je majetkem celého vesmíru, co mu bylo jen na chvíli zapůjčeno...Ano, i takový je úděl Vodnáře - excentrický, stále si vymýšlející nová a nová překvapení, vířící stojaté vody, probouzející okolí z poklidného spánku, stává se často i nejbližším, jen o trochu více "normálním" přátelům na obtíž. Čím více se pokouší připoutat pozornost, tím spíše zůstává osamocen - takový však už je úděl starců, úděl těch, kdo si dovolují přespříliš předběhnout dobu, kdo se vznášejí příliš vysoko nad horizontem...kdo se nechtějí smířit s daným řádem, kdo si troufají proniknout do samotné podstaty mechanismu bytí, kdo se pouštějí do výzkumu základních zákonů a vibrací Kosmu...

Mystériem Vodnáře je mystériem
vesmírného dechu
mystériem tvorby času

Co je základním vesmírným rytmem? Jistě čas, zdánlivě všeměřící, všeovládající - jestliže však čas Lvův připomíná pravidelný tlukot srdce, či pravidelný tikot hodinových strojků, pak čas Vodnářův má podobu dechu, podobu mnohem volnější...Vždyť s pomocí dechu je možno měnit stavy vědomí a cestovat časem - vdech jako budoucnost, kterou přijímáme, výdech minulost, které se zbavujeme, zadržení dechu je přítomnost, okamžik bezčasí, který se učíme postupně prodlužovat...Ano, Vodnář je tvůrcem času, je tím, kdo vytváří a přetváří minulost i budoucnost podle svých představ. Nenechá se časem omezovat a stimulovat k maximálnímu výkonu jako Kozoroh...Vodnář s časem experimentuje, Vodnář ho vnímá jako svůj majetek, jako subjektivní záležitost.Nechce se času podřídit, nechce s ním bojovat - Vodnář na nejvyšší úrovni realizace se s časem ztotožňuje... Vždyť právě tehdy, stáváme-li se časem, jsme-li s časem, jsme i šťastni - pochopíme-li neexistenci konkrétního času, pak vnímáme i nesmrtelnost jako reálný jev...

Uvolnění času je podle Vodnáře i hlavní způsob, kterak osvobodit bytosti z nejrůznějších vězení a omezení...Vždyť veškeré jeho vynálezy, jeho revoluce mají především tento smysl - zkrátit pracovní dobu, poskytnout více volného času na tvorbu, na duchovní rozvoj...Jeho velkorysé dary jsou však přijímány se strachem a nedůvěrou, jeho stroje a roboti jsou nejprve ničeni a poté prostě nesprávně využívány - vždyť nabízí svobodu, ale zároveň prázdnotu, prázdnotu, kterou je třeba nějakým způsobem zaplnit - zaplnit tvorbou a zábavami, které je třeba vymyslet, které je třeba vytvořit...Ano, svoboda volby, svoboda tvorby - to je něco, čeho se většina lidí prostě bojí a proto Vodnář zároveň se stroji na práci vynalézá i stroje na zábavu... a kruh jeho technické revoluce se uzavírá....

Mystérium Vodnáře je mystériem
umělé hmoty,
mystériem nadpřirozena

Kde končí přirozené a začíná umělé, kterak dosáhnout nadpřirozeného? Takové otázky klade Vodnář v nás, takové otázky se stávají stále aktuálnějšími v současné době... Tendence vrátit se do minulosti, k přírodnímu způsobu života se mísí s expanzí elektronické "umělohmotné kultury" budoucnosti a touhou po zázračných extatických prožitcích "tady a teď"...Tři fáze času, tři fáze dechu - vše je jedním... Osvícený, jakoby elektrickým proudem zasažený Vodnář se pokouší znovu probudit a rozvíjet v sobě i v druhých takzvané nadpřirozené schopnosti - jasnovidectví, jasnoslyšení, telepatie, teleportace, létání...Pokouší se o to buď přímo s pomocí vzkříšení nejrůznějších prastarých učení, či nepřímo s pomocí přístrojů, které by umožnily účast v zázracích všem bez rozdílu...Vždyť veškeré vynálezy a technický pokrok posledních desetiletí jsou v podstatě takovým pokusem poukázat na neomezenost bytí konkrétním časoprostorem - to je skutečná revoluce, která nezná překážek a zábran....

Čas Vodnáře - to je vrcholné období zimy a stáří - období, kdy už nejrůznější hmotné připoutanosti byly transformovány, kdy zrozenec poté, co prošel stadiem Kozoroha, měl možnost pochopit, jak málo mu vlastně stačí k životu...Tak i Vodnářská epocha bude zřejmě charakterizována tendencí k efektivnějšímu využití toho, co bylo dáno - orientací na "méně hmotné" prožitky a radosti...Kauzální tělo se přelévá do těla Buddhova - konkrétní hodnoty se transformují hodnot abstraktních, do "velkých slov" - láska, tvorba, evoluce, svoboda a tolerance...

Ano, seveřan Vodnář si začíná nostalgicky vzpomínat na krásy jarní a letní přírody - čím více po ní touží, tím spíše se však od ní vzdaluje...Když je ve městě, touží po přírodě a manifestuje za její spásu, v přírodě se však nudí a stýská se mu po rušném životě lidských sídlišť.....Vždyť Vodnář - to je zároveň i vše umělé, takzvaně nepřirozené, vše, co má nahrazovat přírodní zdroje života, co má spasit lidstvo od těžké dřiny a nekonečných zápasů s přírodou - avšak zároveň i od ní oddělit...Snad především v tom spočívá jeho dualismus a zdroj pochyb a utrpení...

Vždyť anděl je bytost oboupohlavní, bytost na vyšší úrovni existence, bytost celistvá...Jako všechna vzdušná znamení, potýká se tedy i Vodnář ve zvýšené míře s otázkami své pohlavní orientace...Je zároveň mužem, i ženou a tedy vlastně ani jedním z nich..Muž-JANG, který vytváří nekonečno nových světů a s lehkostí opouští ty staré a žena-JIN, jakožto ochránkyně a udržovatelka života, propojená s přírodními silami, využívající pozemských darů - ani jeden z těchto dvou aspektů nedokáže Vodnář prožít naplno..nedokáže hrát jen jednu z rolí, ponořit se naplno do procesu prožívání a milování ...Stále je jakoby stranou, chladný, racionálně uvažující...Hovoří o tom, jak mu záleží na osudu planety a lidstva a při tom projevuje pramálo vnímavosti k potřebám a zájmům svého nejbližšího okolí, svého příbytku, svého těla...Živý, nenucený zájem a chladná až krutá lhostejnost a odtažitost se mísí ve Vodnářích stejně jako živá voda s mrtvou. "Všechno je jedno" - tuto mantru, manifestující boží jednotu lze chápat a používat různě... Ano, Vodnář už je přespříliš vzdálen - čím intenzivněji se pouští do nových a nových dobrodružství, tím větší prázdnotu a chlad pociťuje...To už není astrálně-éterický hřejivý Lev, s entuziasmem žijící a milující... Přesto, nebo snad právě proto i ve Vodnářovi něm je touha po radostné naivitě a těkavosti mládí. Vzpomeňme počáteční vizi anděla, sledujícího nejprve s přezíravým úsměvem a poté snad i se stupňující se závistí lidské hry...Kdo je svobodnější - ten, kdo zpovzdálí opatrně sleduje a je mu vše jasné, anebo ten, kdo si potmě slepě užívá?

Ano, skutečná svoboda snad spočívá v umění volit, v umění proudit volně mezi bdělostí a spánkem, mezi smrtí a životem...vstupovat do příbytků, vstupovat do těl, létat a přistávat a přitom nenechávat za sebou utrpení...Skutečná svoboda spočívá ve schopnosti nechat se uvěznit tehdy, když je to třeba a když nastane správný čas, pak ze své cely vyjít... Svobodni jsme tehdy, když se zbavujeme omezujících myšlenek a strachů, svobodni jsme tehdy, když dokážeme maximálně využít svá omezení i možnosti osvobození - využít možnosti vzlétnout a znovu přistát, s každým dalším návratem stále svobodnější...