Krize "západní" společnosti je tématem mnoha úvah, často i s katastrofickými scénáři. Dostali jsme mailem celou řadu zajímavých dokumentů o alternativních komunitách, dokazujících, že to jde i jinak. Takže jsme se rozhodli podělit se o tyto materiály se svými čtenáři.

AMERIČANÉ BEZ AUT A ELEKTŘINY

V USA, jedné z nejvyspělejších zemí světa, žije více než sto tisíc lidí, kteří netouží po elektřině, motorových vozidlech a pohrdají i většinou dalších civilizačních vymožeností. Říkají si amišové a žijí stejně, jako jejich předkové.

Moderní člověk si již dávno zvykl na vymoženosti, jako jsou automobily či elektřina, a často si nedokáže svůj život bez nich představit. O obyvatelích Spojených států amerických, jedné z nejvyspělejších zemí na světě, to platí dvojnásob. Přesto zde žije více než sto tisíc lidí, kteří nejenže netouží ani po elektřině, ani po motorových vozidlech, ale pohrdají i většinou dalších civilizačních vymožeností. Tito lidé jsou i přesto spokojeni a šťastni. Říkají si amišové a žijí stejně, jako jejich předkové. Jednoduše a prostě.

ZAČALO TO KŘESTEM

Počet amišů na severoamerickém kontinentu je odhadován na sto padesát tisíc. Žijí roztroušeni ve dvaadvaceti státech USA a v kanadském Ontariu. Základem jejich světonázoru je víra v boha a praktikování jednoduchého života v souladu s přírodou, půdou a s ostatními členy své komunity. Věří, že budou-li žít tímto tradičním způsobem, budou šťastnější a spokojenější než uspěchaní a zmatení neamišové, honící se za kariérou a prosazující své ego všemi prostředky. Své přesvědčení nikomu nevnucují a otevřené konfrontaci s moderním světem se úzkostlivě vyhýbají. Nedá se to však říci o všech, a abychom přiblížili původ jejich současných postojů, musíme se vrátit do minulosti.

Kořeny amišů sahají do Švýcarska a Nizozemska šestnáctého století, kde během reformace vznikla náboženská skupina anabaptistů, věřících, kteří odmítali křest novorozenců. Byli přesvědčeni, že nově narozený človíček není schopen uvědomit si svoji světonázorovou orientaci a tudíž by neměl být pokřtěn minimálně do doby, kdy na základě svého přesvědčení o křest sám požádá. Nelíbilo se jim ani vedení válek a zabíjení ve jménu víry, odmítali povinnou vojenskou službu. Skupina s narůstajícím počtem přívrženců byla tehdejšími mocipány označena jako podvratná a její pronásledování na sebe nenechalo dlouho čekat.

ZACHRÁNIL JE ÚTĚK

Autoritu církevní tradice začal zpochybňovat i katolický kněz jménem Menno Simons, působící v Nizozemsku. Připojil se k nově založenému hnutí anabaptistů, kteří věřili ve fundamentální výklad biblických textů a chtěli se oprostit od hierarchie a vynucovacích praktik římské církve. Františkánský mnich Simons měl dobré vzdělání a ovládal klasické jazyky. Podařilo se mu formulovat základy učení, které v roce 1527 přijali švýcarští anabaptisté za své. Jeho přívrženci, kteří později před náboženským útlakem emigrovali do Ameriky, si začali na počest svého zakladatele říkat mennonité. Za svou víru byli v průběhu

následujících dvou století pronásledováni, biti, mučeni a vězněni, mnozí před perzekucí utekli do Německa. Dočasné útočiště našli v oblasti Porýní. Do jejich čela se zde postavil Jacob Amman, exkomunikovaný biskup, jenž svojí vírou ve škodlivost stýkání s hříšníky ovlivnil některé názory anabaptistů. Ti začínají být známí pod názvem amišští mennonité, nebo krátce - amišové. Citát z Nového zákona, ve kterém apoštol Pavel v Listě Korintským 5:11 píše „...nestýkejte se s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník, lakomec, modlář, utrhač, opilec nebo lupič, s takovým nejezte... odstraňte toho zlého ze svého středu“, začali považovat příslušníci hnutí za natolik důležitý, že se odmítali stýkat s hříšnými bratry a sestrami ve svých řadách, dokud se tito veřejně neomluvili a nepožádali o odpuštění. Zde leží i kořeny izolovanosti tradiční kongregace amišů, kteří si uchovávají největší odstup od hříšného světa moderní civilizace, plné nástrah.

První amišové se v Americe usadili na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Na jihovýchodě státu Pensylvánie, kam je pozval jeho zakladatel William Penn, žijí dodnes. Oblasti, ve které našli svůj nový domov, se říká Dutch Country. (Slovíčko Dutch /čti dač/ se sice z angličtiny do češtiny překládá jako Nizozemsko nebo nizozemský, údajně však šlo o chybnou transkripci německého slova Deutsch /“dojč“/, zaviněnou chybou úředníka. Nicméně omyl se ujal a název území se po dvě stě let nezměnil.) Kongregace dnešních amišů v USA se pohybují od ortodoxních až po liberální. Zatímco nejstriktnější z nich žijí stejně jako před dvěma sty lety, tolerantnější našli kompromis mezi vymoženostmi moderního světa a pilíři víry, ze které vzešli. Vyznavači obou větví se však shodují v rezervovaném postoji k pravidlům, principům a filozofii „vnějšího světa“, ve kterém namísto pokory, sounáležitosti a slova božího často promlouvají zbraně, moc, peníze, majetek a pýcha.

HLAVOU ŽENY JE MUŽ

Základním kamenem amišského společenství je domov a rodina. Organizace rodiny je striktně monogamní a patriarchální. K výkladu tohoto pojetí nám opět nejlépe poslouží citát z biblického Listu Korintským 11:3: „...hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ Svazek manželský může být rozdělen pouze smrtí, rozvod je zapovězen. Žena následuje muže, pomáhá mu a je jeho oporou, není mu však rovna. Její doménou je péče o domácnost a rodinu, úkolem muže je její zabezpečení. Drtivá většina amišů se živí zemědělstvím a žije na venkově.

Průměrná rodina má pět až osm dětí. K základním povinnostem matky patří výchova potomků a péče o ně, vaření, úklid, práce na zahradě, zpracování ovoce a zeleniny nebo jejich příprava k prodeji na trhu. Nemálo času tráví šitím šatů pro sebe i pro celou rodinu. Děti se do domácích prací zapojují již v raném věku. Pomáhají krmit zvířata, zalévají záhony, sbírají vajíčka či úrodu ze zahrady, učí se přijímat zodpovědnost. Význam přísloví „bez práce nejsou koláče“ chápou již ve čtyřech letech.

Výzdoba amišských domácností je jednoduchá. Pár kusů dřevěného nábytku, sem tam nějaká dečka, oblečení pověšené na zdi. Květy se pěstují pouze na záhonech nebo v květináčích, vázu byste zde hledali marně. Na stěnách nevisí žádné fotografie a fotografování jako takové amišové striktně odmítají.

BEZ KNÍRŮ A BEZ KNOFLÍKŮ

Amišský šatník je inspirován oblečením jejich předků, rolníků 16. století. Symbolizuje pokoru a skromnost, je sjednocujícím prvkem komunity, kterou tím odlišuje od ostatních „bezvěrců“. Muži obvykle nosí černé kalhoty, ke kterým patří šle. Jednobarevná košile bývá doplněna černou vestou a hlava přikryta kloboukem se širokou krempou. Ve sváteční den nebo v zimním období se nosí klobouk černý, do práce slamák s černou obrubou. Podle šíře krempy a stuhy je možné rozlišit příslušnost k určité kongregaci. Znalci jsou tak schopni již od pohledu zjistit, zda majitel pokrývky hlavy patří ke skupině liberální, nebo konzervativní. Při účasti na bohoslužbách mají muži na sobě bílou košili s černou vestou, v zimě ukrytou pod kabátem stejné barvy. Kabát nemá límeček, knoflíky ani klopy, tedy součásti obvyklé na vojenských stejnokrojích. Amišové jsou striktní pacifisté a s armádou nechtějí mít nic společného. Ze stejného důvodu nenosí ani knír, typickou ozdobu oficírů předchozích století. Ženatí muži si naopak nechávají narůst starozákonní plnovous, místo mezi nosem a horním rtem si však pečlivě holí. Ženy uvidíte zpravidla v jednobarevných dlouhých šatech s černou zástěrou, jejich dlouhé vlasy bývají ukryty pod čepcem. Svobodné ženy si k bohoslužbám oblékají zástěru bílou. Obuv mužů, dětí i žen je obvykle z černé kůže. Skříně na oblečení jsou nevelké, vždyť většina žen vlastní pouze čtvery šaty: jedny svátečnější, jedny obyčejné, jedny na praní a jedny rezervní.

PENÍZE OD STÁTU? DĚKUJI, NECHCI!

Amišská obydlí, domy, které obvykle navazují na farmy, mají zpravidla dvě nebo tři bytové jednotky. Pod jednou střechou tak obvykle žijí mladí, jejich rodiče a prarodiče. Ústavy sociální péče a domovy důchodců ve světě amišů neexistují, příslušníci rodiny i komunity se zabezpečují navzájem. Pomáhají si, pečují o sebe a stát k tomu nepotřebují. Princip vzájemnosti je prostý. Recyklace lásky. Nezávislost na vnější společnosti, kterou tímto získávají, sekundárně ještě více upevňuje projevy solidarity a vzájemnosti v rámci pospolitosti. Amišové dokonce odmítají pobírání důchodů či jakýchkoliv sociálních dávek. Stát si toho váží a na oplátku je zprostil povinnosti platit určité daně.

Stárnoucí farmáři předávají zodpovědnost za hospodářství mladší generaci v období po padesátce. Pokud jim to zdraví a síly dovolí, s péčí o pole a dobytek pomáhají i nadále, hlavní tíha rozhodování a hospodaření však přechází na jejich dospělé děti. Ty, které farmu nezdědily, pracují na usedlosti někoho jiného, včetně neamišských zaměstnavatelů. Peníze, jež si takto našetří, obvykle později použijí na koupi vlastního hospodářství.

Ačkoliv velká většina amišů pracuje v zemědělství, najdou se mezi nimi i kováři, truhláři, košíkáři, kameníci, řezníci, pekaři či výrobci koňských drožek. Obvykle jsou to povolání tradiční a s farmařením alespoň trochu související; úředníky, elektrikáře či programátory byste v jejich řadách hledali marně. Jednou z nejčastějších aktivit, při které amišové vyhledávají „angličany“ (tímto termínem označují všechny lidi, kteří nesdílejí jejich víru) a naopak, je prodej jejich výpěstků a zemědělské produkce, ať již ve stavu syrovém nebo zpracovaném. S prodavači a prodavačkami ve slaměných kloboucích a čepcích se můžete

 nejčastěji setkat na některé z tržnic v okolních městech. Jejich zboží patří mezi poměrně žádané. Chuťově vyvážené džemy, lahodné moučníky, tradiční pečivo a čerstvé ovoce či zelenina vypěstované bez použití chemie se s hromadně vyráběným zbožím prodávaným v supermarketech nedá srovnávat a zákazníci si za ně rádi připlatí.

KŮŇ LEPŠÍ NEŽ TRAKTOR

Traktory či jiné stroje poháněné za pomoci motorů používají při práci na polích pouze nejliberálnější amišové. Ostatní si vystačí s pomocí dobytka. Pohled na pluhy tažené párem koní nebo mul je pro zdejší kraj typický a mnoho lánů zemědělských plodin je obděláváno ručně, s motykou v ruce. Pole jsou osázena kukuřicí, jetelem, ječmenem, pšenicí nebo rýží, ve velkém se pěstuje i tabák, brambory či rajčata. Amišská pole údajně poskytují vyšší a kvalitnější výnosy než pole ostatních amerických farmářů. Tento fakt je připisován zvýšené péči a používání lehké mechanizace tažené koňmi namísto těžkých traktorů.

O tom, že amišové nepoužívají elektrickou energii, již padla zmínka. Je-li tma, svítí svíčkami, petrolejkami nebo plynovými lampami. Jejich mlýny jsou poháněny vodou nebo větrem. Jedním z mála vynálezů moderní doby, které používají, je telefon. I zde však platí jistá omezení. Předně, telefon nelze mít doma. Potřebují-li zavolat doktora, veterináře, nebo prověřit ceny na plodinových burzách, musejí tak učinit z telefonní budky. Potřebuje-li jeden z členů komunity urychleně přivolat ostatní, například v případě hrozícího nebezpečí, použije zvonici, kterou jsou vybaveny některé usedlosti. K dopravě používají amišové dřevěné drožky tažené koněm nebo mulou. Charakteristické dvoukoláky a čtyřkoláky jsou v zadní části vybaveny nepřehlédnutelným výstražným trojúhelníkem zhotoveným z odrazových sklíček. Samozřejmostí je i svítilna a směrové světlo napájené baterií. Podle četnosti výskytu černých bryček na silnicích poznáte, zda se nacházíte uprostřed, nebo na okraji amišského území.

ŠKOLA KONČÍ V PATNÁCTI

Důraz na vzdělávání není rozhodně pro amiše prioritou. U většiny z nich končí základní školou. Učitelé v jedno a dvoutřídních školách, situovaných ve střediskových vesnicích, jsou najímáni školní radou, která je volena komunitou. U kantorů není vyžadováno odborné pedagogické vzdělání. Ke kvalifikaci postačuje i absolvování osmi ročníků základky. Mnohem důležitější je, aby obsah vyučování neprotiřečil hodnotám zdůrazňovaným amišskou rodinou a náboženstvím. Ačkoliv je ve Spojených státech školní docházka povinná do 16 let, amišové se obávali, že vyučování na vyšších stupních škol, které by probíhalo mimo vliv jejich společnosti, ve „vnějším světě plném nástrah a pokušení“, by mohlo vážně ohrozit vývoj, mravní i společenské základy dospívajících příslušníků komunity. Rozdílné postoje státu a představitelů amišské pospolitosti vyústily v roce 1972 ve velký soudní případ známý jako Wisconsin versus Yoder. Nejvyšší soud Spojených států ve svém závěrečném verdiktu přiznal nadřazenost požadavku druhé strany, zaštítěného právem na svobodné praktikování amišské víry, nad zájmem povinného vzdělávání do šestnácti let, a učinil výjimku ve svém původním rozhodnutí.

Skutečnost, že amišové nepřikládají valný význam vyššímu vzdělávání a jejich ratolesti končí se školou v patnácti, zdaleka neznamená, že by byli nevzdělaní. Odmítají se pouze zatěžovat tím, co nebudou s určitostí nikdy v životě potřebovat. Hloupí však rozhodně nejsou.

Většina z nich ovládá tři jazyky (němčinu, pensylvánský dialekt dutch a angličtinu) a co se týče například jejich znalostí živočišné a rostlinné výroby, mohou již ve svých dvanácti směle konkurovat kterémukoliv absolventovi střední zemědělské školy.

Mohlo by se zdát, že na dospívající amiše je vyvíjen nátlak, aby zůstali v komunitě. Není to tak docela pravda. Rodiče se sice netají tím, že by rádi své potomky viděli kráčet ve šlépějích svých předků, mladí se však musejí rozhodnout sami. Vždyť i zakladatelé jejich víry bojovali proti tomu, aby byli novorozenci křtěni. Trvali na tom, aby měli možnost přijmout, či odmítnout příslušnost k víře poté, co budou mít vlastní názor na svět. Rodiče svojí výchovou vložili do dětí, co mohli. Ukázali jim sílu a přednosti svého společenství, význam pokory, pracovitosti a lásky. Obvykle přimhouřili oči nad obdobím hledání, kdy jejich synové a dcery poodhalili roušku vnějšího světa, ve kterém mladí lidé v jejich věku zkoušejí zakázané ovoce sexu, alkoholu či drog. Dali jim na výběr a doufali, že se rozhodnou správně. Většina pochopila a vydala se dobrovolně na cestu svých otců a matek. Někteří přestoupili k liberálnějším komunitám, našli se však i tací, kteří lákadlům moderní společnosti podlehli a tradici svých předků opustili či zavrhli.

SVATBY BEZ PRSTÝNKŮ A HUBIČEK

Ti mladí, kteří se rozhodli zůstat, se často setkávají po nedělních mších v domě nebo stodole některé z rodin. Volný čas tráví společným zpěvem, hraním a povídáním, při němž si nezřídka padnou do oka příslušníci opačného pohlaví. Chlapci a dívky, kteří projeví o sebe zájem, obvykle požádají kamaráda nebo kamarádku, aby za ně intervenovali a dohodli jim společnou schůzku nebo procházku. Období dvoření a namlouvání začíná kolem šestnácti a pokračuje až do svatby. Začíná-li být vztah vážný, dává se tato serióznost ostatním najevo společnými projížďkami ve speciálně upraveném otevřeném kočáře. Rozhodne-li se mladý pár vstoupit do svazku manželského, chlapec o tom informuje děkana své církve, který pak formálně požádá o souhlas rodiče dívky. Úmysl sňatku je oznámen v kostele a rodiny započnou s přípravou svatby. Ta se obvykle koná až po žních a účastní se jí několik set členů komunity. Novomanželé jsou při obřadu, který zpravidla probíhá v domě nevěsty, oblečeni do svých tradičních nedělních šatů. Žádné speciální svatební oděvy, závoje, kytičky, výzdoba, pusinky, prstýnky ani fotografování, obvyklé ve vnějším světě, se zde nepraktikují. Po společném obědě se zpívá, povídá a veselí až do večeře. Svatební noc se odehrává v domě nevěsty a líbánky zpravidla znamenají objíždění a navštěvování všech přátel a známých. Ti je obdarovávají výbavou do domácnosti, zemědělským nářadím a nástroji. Je-li drožka naplněna dárky tak, že se tam již další nevejdou, vrátí se domů. Zde náklad vyloží a pokračují v návštěvách. Tato speciální svatební cesta běžně trvá i několik týdnů.

Se zakládáním nového hospodářství pomáhají rodiče. Pronajmou farmu, seženou nábytek, rozdělí se o dobytek, drůbež a pozemek. Oboustranná pomoc nefunguje pouze v linii pokrevního příbuzenstva. Celá komunita amišů je vlastně jednou velkou rodinou, ve které je vzájemná podpora naprostou samozřejmostí. Onemocní-li farmáři tak, že nejsou schopni sklidit úrodu, sousedé ji sklidí ještě před svou vlastní. Shoří-li někomu stodola, do týdne je postavena nová. Neštěstí, jako je toto, jsou amišové schopni proměnit ve společenskou událost, která pouze utuží vztahy v komunitě. Odklizení zbytků budovy, jež lehla popelem, netrvá dlouho a stavba nového objektu je ještě rychlejší. Sejde se při ní třeba dvě stě rodin, a zatímco si děti hrají a ženy vaří jídlo, více než dvě stovky mužů vztyčují novou stavbu. Obvykle ji mají do večera hotovou a neuvěřitelnou píli, organizaci a zručnost chodí s němým úžasem obdivovat „angličané“ z dalekého okolí.

BÍLÁ JE BARVA SMRTI

K životu patří i smrt a padla-li zmínka o všech ostatních aspektech amišského bytí, neměla by chybět ani informace o loučení s tímto světem. Na rozdíl od každodenního pracovního či nedělního šatu, ve kterém převládá černá, je barvou smrti, do které je oblečen nebožtík, bílá. Jednoduchá borová rakev, v níž je zesnulý vystaven a později pochován, je stejně prostá jako pohřební obřad nebo náhrobní desky. „Neskromný“ je pouze počet lidí přítomných na pohřbu. Platí zde téměř přímá úměra: čím starší člověk, tím více pozůstalých. Minulou zimu například zemřela osmadevadesátiletá amiška. Zanechala po sobě tři sta čtyřicet tři živých potomků v přímém příbuzenském vztahu. Jejího pohřbu se kromě devíti dětí, osmdesáti čtyř vnoučat, dvou set čtyřiceti sedmi pravnoučat a tří prapravnoučat zúčastnily i desítky sousedů a dalších členů komunity.

Vraťme se však k amišským hřbitovům. Ve své prostotě připomínají velkou zelenou louku s trávníkem posetým desítkami stejně situovaných, volně rozptýlených, uniformních, a přesto nenápadných náhrobních kamenů. Nenajdete zde květiny, věnce, svíčky ani kříže, byť každý z těch, co ve zdejší zemi leží, zasvětil celý život bohu. Sebevražda je, stejně jako vražda, považována za hřích nejtěžší a v komunitách je záležitostí téměř neslýchanou. Pokud by přece jen někdo z jejich řad ukončil vědomě život, ať již svůj, nebo cizí, na amišském hřbitově pro něj není místo a musí být pochován jinde. Některá provinění se prostě odpustit nedají.
Jak dlouho ještě amišská subkultura a její přívrženci vydrží vzdorovat tlakům, vlivům a nástrahám moderní doby, je otázka, kterou si amišové nekladou. Jakkoliv fundamentální se může na první pohled zdát jejich světonázor, jeho součástí je svobodná možnost volby. Odejít, či zůstat. Přerušit, nebo pokračovat. Podlehnout, nebo odolat. Skutečnost, že se jejich potomci, byť ne všichni, k odkazu a tradici svých předků hlásí již páté století, je důkazem toho, že i světonázor pro mnohé nepochopitelný a zpátečnický má rozhodně něco do sebe. Bude-li jejich víra dostatečně atraktivní i pro další generace, ukáže čas. Jisté je jedno. Jejich životy a názory na svět jsou neopomenutelnou součástí mozaiky tohoto světa. Světa jednadvacátého století.