Na jejich dokonalých tvářích a tělech (především na horní části značně odhalených) nebyla jediná větší piha, natož mateřské znamínko, pigmentová skvrna nebo dokonce bradavice. Jejich paže, ramena, záda a (sem tam v tanci odhalené) nohy zářily čistoskvoucí a neporušenou bělostí. A protože jsem seděl v zákulisí, připraven na svůj výstup, měl jsem možnost si jejich dokonalost ověřit i zblízka – abych případně odhalil, jaký že to nános líčidel skrývá u hereček a zpěvaček obvyklé „vady na kráse“: tanečnice byly samozřejmě zkrášleny obvyklým mejkapem (velké řasy, trocha pudru, trocha červeně na tvářích), ale nikde žádná přepudrovaná znaménka, žádné zalepené bradavice.

Co se mi také honilo hlavou: je tohle výsledek mnoha generačního „šlechtění“ v rodinách, které nikdy neměly nouzi, a jejichž příslušníci(e) byli(y) odjakživa profesionálními tanečníky (tanečnicemi), hudebníky, zpěváky? Jinými slovy, jejichž maminky prožívaly ideální těhotenství, plná rodinného štěstí, pohody, dostatku potravin, ale i lásky, a děti byly rozeny v intimitě a teple rodiny a vychovávány v třígeneračních rodinách, uprostřed neustálé pozornosti, ale i mazlení, dotýkání a her?

Nebyly ony ty šlechtické (a královské) děti tak vzdělané a sebevědomé, protože o ně bylo tak všestranně pečováno (být těhotnou královnou s sebou přinášelo jediné: užívat si těhotenství a porodit zdravého dědice trůnu, princezničky a princové dostávaly to nejvyšší vzdělání „doma“ – nemusely tedy protrpět povinnou školní docházku atd.)?

Nebyl on ten princ Šakjamuni tak dokonalý a schopný pak dosáhnout osvícení především a také proto, že prožil dětství a mládí v dokonalém, tedy šťastném a veskrze pozitivním prostředí bez jakékoliv (i citové) nouze?

Logicky jsem pak v tom divadelním zákulisí „obrátil minci“ a zauvažoval na „domácí“ témata: poškozeni kouřením otců, ale často a bohužel i matek (či jejich pláčem v nešťastném manželství) v době těhotenství, medikalizovaným (mužsky vedeným) porodem, autoritativní drezurní výchovou (či citovým strádáním a nedomazleností v jeslích a mateřských školkách) a podobně orientovaným vzděláváním ve školách (kde z nás postupně vytloukli a zakřikli zvědavost, hravost a přirozenou schopnost radovat se ze života), jsme i na povrchu svých těl obrazem a odrazem všech těch bouří, utrpení a životních zklamání uvnitř. Brýle, chronické nemoci, fyzická ale i duševní poškození, a také, všimněte si, různé ty tělesné nedokonalosti: mateřská znaménka, pihy, bradavice (které jsou, tak jako pláč při porodu, už brány téměř jako přednost a „dědičný důkaz“ o příslušnosti k rodině).

„V současné době se předpokládá, že počet mateřských znamínek na naší kůži přímo úměrně souvisí s dávkou ultrafialového záření, kterou jsme dostali v prvních letech života, že souvisí též i s nadměrným sluněním u moře,“ tvrdí jeden oficiální zdroj na internetu, nebo že

„benigní flíčky na našem těle, tzv. mateřská znaménka, mohou prý zrcadlit náš charakter. Věda, která se tímto jevem zabývá, se nazývá moleoskopie.“

„Zvýšená tvorba pigmentu může souviset i s různým onemocněním, třeba nedostatečnou funkcí jater, žlučníkovými kameny nebo onemocněním střev. Příčina však nemusí být vždy zcela jasná a jednoznačná. Svůj podíl na tom mají nepochybně také látky, které dýcháme a přijímáme v potravě nebo jsou kolem nás, a ztenčování ozonové vrstvy, což způsobuje, že sluneční paprsky jsou silnější než dřív,“ vysvětluje jinde lékařka a ona i jiné zdroje nabízejí bezpečné odstranění znamének či pigmentových skvrn (jako obvykle se řeší se důsledek, ne příčina).

Pokud tedy vídám dostatečně odhalená ženská (či mužská) těla, byl jsem zvyklý na značný počet mateřských znamének a pigmentových skvrn: připadalo mi to normální, protože běžné. Jenže pohled na dokonalé paže, ramena a záda filipínských tanečnic mne vrátil do reality (v tom původním, nenarušeném slova smyslu): zatímco ony jsou výsledkem pečlivé genetické a kulturní starosti o dokonalost (také díky pečlivému důrazu na kvalitu těhotenství, porodu, výchovy a péče o tělo a duši), my jsme výsledkem jakési fatálně furiantské až nezodpovědné bezstarostnosti a důvěry v „přírodu“ (Boha). Rozuměj: náhodu, nebo náhodného lékaře porodníka (odhaduje se že 90% českých těhotných žen nemá jedinou informaci o jiném, než medicínském porodu ve velké porodnici).

Naznačuji, že v tradičních společnostech v Indii (či na Filipínách a Bali, ale i v někdejší Číně a Japonsku, ale také v Tibetu), v těch komunitách, kde jsou lidé po staletí rození a vychovávaní v dostatku a štěstí, a kde je těhotenství vrcholnou a nejkrásnější částí života ženy, pak lidé rozumí otázce Buddhy z Diamatové sútry: „Co myslíš, Subhuti, je možné rozpoznat tathágatu (rozuměj, člověka dokonalého, osvíceného, který se umí vždy zachovat adekvátně situaci) podle 32 znaků fyzické dokonalosti?“ Protože tam se, na rozdíl od nás, zápaďanů, i dnes s „dokonalými“ těly dokonale porozených lidí (např. při vystoupení tanečnic) setkávají.

Krásní (tedy zdraví a psychicky a geneticky nepoškození) lidé na Filipínách předávají „krásu“, tělesnou dokonalost, dalším generacím.

V přírodě je „souměrnost“ (krása) měřítkem genetické kvality – a platí to samozřejmě i naopak.

Kam se ti fyzicky (a duševně) dokonalí vytrácejí z naší společnosti? Kdo je spoluvinen? Jak by vypadala těla modelek na titulních stránkách módních a společenských (a porno) časopisů bez možností retuše? Nejsou všelijaké „miss“ jen pokusem takové „dokonalé“ (rozuměj, souměrné, zdravé, fyzicky i duševně zdatné) pracně vyhledávat (a „vyrobit“ a odměňovat stále vyššími cenami, protože jsou stále vzácnější)?

Jak budou vypadat za pár generací tanečnice (či senátorky) z Nuslí?