Zesei, dvanáctiletá irská teriérka, kterou tu máme na čtyři měsíce na hlídání, si na nás a dvorek a okolí postupně zvyká (právě tak jako my na ni). Chodím s ní ke skále nebo do obchodu (ale to jí vždycky musím koupit rohlík). Když jsme s ní šli poprvé, docela se bála, směrem od vsi šla pomalu, váhavě, a když jsme otočili, táhla značnou silou a zpomalila až ve vsi. Její majitel říkal, že je to spíše pes bytový, než přírodní.
Fotím východy slunce, panoramatické záběry krajiny tam dole, pozoruji sýkorky jak si uždibují kousky loje ze zavěšené koule, a naslouchám krajině. Není tu zase až takové ticho, jak jsem si představoval. Nemám na mysli zvuky vesnice (pejsků, ptáků, nějaké té vrtačky nebo projíždějícího či z garáže nebo dvorku vyjíždějícího auta), ale vzdálený hukot letadel. Nelétají přímo nad námi, ale jsou slyšet. Zní to trochu, jako kdybychom žili někde poblíž dálnice: takové to nepřetržité divné hučení.
V místní samoobsluze mívají ráno dobré housky z tmavé mouky a křupavý čerstvý chléb, a tak si vždycky ráno přečtu titulky novin a pochutnám na snídani, a teprve pak pustím počítač a pokusím se pročíst ty stránky, které jsem před nedávnem četl celé. Holt rychločtenář míní, ale zákalek mění. Protože jsem si ale pořídil anténu na digitální příjem televize a rozhlasu, víc teď poslouchám např. stanice Leonardo, Česko, Wave. A to, co bylo ještě loni na konci roku důležité (různé ty skandály a politické nesmysly), je teď až druhotné. Než si teď něco vystřihnu z novin (které mám každé ráno ve schránce) nebo stáhnu z internetu, důkladně si rozmyslím, jestli mi to stojí za to. Nemám chuť se opakovat, a většina problémů současné společnosti jsou věci, které se neustále opakují: já jsem si k nim své už řekl, tedy napsal.
Přátelé mi pomohli s přeházením kompostu na nové místo, sestřihem třešně a jabloně a úpravou svahu pod terasou, já další den vydláždil schody kousky opuky, a odvezl hromadu ozdobných kamenů z cesty (část jsem umístil pod dřevěnou terasu, částí vyzdobil přirozený lom terénu). Několikrát denně vypustím Zesei dveřmi na terasu: sedává tam a hlídá. Vychutnávám si poklid: všechno je jak má být.
Vždy, když je Tamara doma, zatopím v krbových kamnech. Mám to připraveno od rána: třísky zabalím do kusů novin, naskládám na to větši, střední polínka (když je hezky, jedou na dva týdny si vychutnám štípání dříví), a když se to rozhoří, dám tam nějaké to velké poleno (mám je naskládána podél stěny venku dole a taky na schodech přímo za dveřmi). Tohle přirozené dřevěné teplo je až hypnoticky zklidňující (a občas, když je nějaký ten přírodopisný film v televizi sem tam nudným, prostě posunu svou vizuální pozornost pár metrů vlevo a ve stanici krbová mám alternativní program, který nikdy nezevšední).
Právě tohle soustředění na okamžikové teď a tady (Zesei, kamna, dřevo, sýkorky, skála) mi pomáhá nevšímat si zákalku (kapu si něco do oka a beru Yuccu). Číst knihy moc nemůžu (i když teď jich mám několik velmi zajímavých k prolistování), to se zákalek protivně přemístí vždy tam, kam upnu pozornost, a po pár minutách zjistím, jak jsem v obličeji a kolem očí napnutý a stažený soustředěním, ale koukat na obrazovku a v krajině po okolí téměř nevadí.
Když je navíc tak příjemný teplý únor (kvetou jívy, pučí petrklíče).
Teplý únor
