Vyhnout se tomu moc nešlo. Celé dny (prvního i druhého kola volby prezidenta) se televize (na několika, i soukromých, kanálech) a rozhlas (nepřetržité vstupy), ale i internetové servery, předbíhaly v těch nejčerstvějších a nejsenzačnějších zprávách ze Španělského sálu a přilehlých chodeb. Zápletky (jako ulomený nehet postavy z detektivky Raymonda Chandlera) stíhaly béčkové thrillery (zaslaných nábojnic) a detektivky (kutnohorské pátrání po jedné nemocné). Jako sláma z hodně použitých bot demokracie pak z toho všeho pinožení trčela na všechny strany partokracie – stranovláda.
Tak jako se změnil svět, měl by se změnit i způsob, jakým lidé delegují výkonnou moc na své zastupitele. Kombinace tisíciletých zkušeností vlády lidu a všech možností jak si „lid“ koupit (viz i nedávný film o Juliovi Césarovi a současně promítaný televizní seriál ze starého Říma), omílaného citátu Churchilla (o nedokonalé demokracii jako o nejlepším známém způsobu vlády) a současné (předtím nikdy nepoznané a doposud veřejností podceňované) obrovské a snadno zneužitelné moci médií, se v českém vydání tólkšou před námi, zděšenými a bezmocnými diváky, neúprosně odvíjela právě tak, jako diváky neovlivnitelný a předem připravený „společenský“ ale především zábavný seriál plný emocí. Chápu ale, proč stávající vládní garnitura nové (elektronické) možnosti, tak jako co nejrychlejší zavedení eura, nepřipustí (přišla by o to, o co jde až v první řadě, o moc a peníze: např. v případě převodů korun na eura a zpět vydělají české banky hezkých pár desítek miliard ročně).
Právě ta bezmoc mi ovšem vadila a vadí nejvíc. Lidi se nezvednou z televizních křesel a gaučů a nezvednou. Jsou líní a mediálně zpracovaní, a pro jakýkoliv aktivní protest nepoužitelní o to víc, o co víc jsou každovečerně zvyklí se uvelebit před nekonečným seriálem přídělu zábavných emocí.
(To v Holandsku by se stát nemohlo, říkal jsem si v duchu, a hned si dodal: protože se většinou narodili přirozeně, doma.)
Jak jsem si další dny přečetl v tisku, i jiným pozorovatelům neuniklo, jak si česká prezidentská volba neví rady s mediálním věkem: Zdeněk Holý napsal, že „politická reprezentace a tuzemské politické mechanismy zaostávají za tempem doby, především za rozvojem elektronických technologií a za světem médií“. Chtělo by se dodat, že tak jako se generality armád většiny zemí připravují vždy na tu minulou válku, tak se i (bohužel nejen) naši politikové připravují na to, co mezitím už historicky vyšumělo.
Jan Urban jinde příznačně psal o šimpanzí politice na hradě. Jak dokazuje ve své knize Frans de Waal, násilný způsob chování opic se prakticky nedá změnit. Pro českou politiku a společnost by to mohla být tragická zpráva, protože by současným velkým stranám prakticky nedávala šanci ani na generační změnu. Zbývá prý doufat, že volby mohou někdy posloužit jako otrávené maso z následujícího příběhu: Velká smečka paviánů v Masai Mara si navykla každý den probojovat se územím jiné smečky až na smetiště u hotelu. K vybojované potravě se tak dostali jen ti nejdrsnější a nejkonfliktnější samci. Smečka se logicky a rychle stala nejagresivnější skupinou paviánů v kraji. Hotelový správce, který měl věčných rvaček plné zuby, vyhodil na smetiště otrávenou návnadu. Všichni samci, kteří se na smetiště probojovali, zemřeli. Zkoumané stádo tak přišlo o všechny agresivní samce. Přes noc se změnilo v oázu spolupráce a mírumilovnosti. Paviání samci po pubertě navíc povinně migrují, takže do smečky neustále vstupují cizí mladí samci, kteří přebírají většinový způsob chování ostatních. Po čase se zjistilo, že přes úplnou generační výměnu samců se ve smečce udržel po více než deset let zřetelný pacifismus, tolerance, větší čistota, vyšší porodnost a „výjimečně nízká úroveň stresu“.
Tak jako se v rámci slavného psychologického pokusu za pouhý týden ve virtuální věznici studenti proměnili v krvelačné bachaře, a krutě trestali své kolegy, kteří hráli role vězňů, právě tak politický systém mění své aktéry a aktérky víc, než oni i ony tuší. McLuhanův slogan „Médium je poselství“ platí čím dál víc, a „médium“ strany louská charaktery svých členů jako buráky.
Jan Jadourek se pamětnicky a příznačně zamyslel také na téma „kdo se narodil do světa normalizace, byl normalizován…. Poznamenejme první třetinu života a poznamenali jsme život celý.“ Souhlasím: staré psy (u moci) novým kouskům nenaučíš. Jak ven z bludného kruhu zkostnatělých „starých psů“?
Způsobů je řada. Naznačuji, že dokud nebudou viditelně nefungující systémy nahrazeny jinými, více odpovídajícími stavu a vývoji společnosti, tedy dokud političtí dinosauři nevymřou (a i potom je šance na radikální změnu malá, protože si vychovávají mladší verze sebe samých), nebo dokud se lidi zdravě nenaštvou, musíme, jak naznačuje Jan Urban, doufat v nějaké to symbolické „otrávené“ maso, nebo jiné náhlé nečekané příhody (třeba ve formě nějaké mírné, třeba monetární nebo klimatické katastrofy). Jak totiž prohlásil v rozhovoru Václav Klaus, bude i po roce 2013, kdy mu skončí (p)rezidentůra, „bojovat proti pokusům těch, kteří vyznávají diktát vyvolených (rozumějte: nezvolených nějakou stranou, pozn . aut.) nahradit tradiční konzervativně-liberální systém založený na důsledné lidské svobodě."
Právě ta bezmoc mne trápí. Protože strany (ve své pragmatické a v zájmu bezskrupulózní nezodpovědnosti osvědčené taktiky zpracování těch mladých a nových, kteří by chtěli něco změnit) si samy rybník moci nevypustí. A lid je zbabělý a pohodlný.
„Byli by Češi ochotni jít cestou občanské neposlušnosti? Nebyli.Trvalo mi několik dnů, než jsem si ověřila na vzorku svých kontaktů (asi 200), zda by byli ochotni jít cestou občanské neposlušnosti (např. tím, co jediné naše "hochy" ve vládě zajímá [peníze] - že zaplatí daně na zvláštní účet, ze kterého částka bude moci být převedena pouze FÚ, - za určitých podmínek - např. po schválení prvků přímé demokracie našimi poslanci, atd.). Zde v ČR vládne strach o místo, o solventnost splácení úvěrů, strach z "kulek v obálkách" apod. Strašně mne štve, jak se lidi brzy zase přihrbili, že opět "bližší košile". To mne zneklidňuje, protože čím déle tato nespravedlivá agonie v našem státě potrvá, tím větší hrozí nebezpečí, že až nebudou moci ani dýchat (a to nemusí být velmi vzdálená budoucnost), klíče lidé nechají doma a vezmou okna a dveře Hradu a podhradí útokem. Toho se nechci dožít, napsala Soňa Hromátková v BL.
Doufám tedy, že to budou mladí, kteří, nezatíženi vším tím politickým marasmem (a první třetinou života v pokryteckém socialismu), toho začnou mít dost. Protože už nejde jen o spor „konzervativně-liberální svoboda“ versus „občanská společnost“. Co když jde o něco hlubšího (globálnějšího) – protože takto rozpolcená je politická scéna a napínavě nerozhodnuté volby i v několika dalších evropských státech? Stejně tak v USA. Vypůjčím si kousek článku Jiřího Soboty (Smutná Hillary, Respekt 8/08) a budu (stylem prognostika, který sní o tom, že jeho proroctví budou sebenaplňující) parafrázovat:
Politická scéna České republiky je stále ovládána spory a hádkami, které začaly před čtyřiceti lety. Šlo v nich o „tání tuhé cenzury“, o socialismus s lidskou tváří. V šedesátých letech minulého století se v české společnosti otevřela hluboká kulturní propast, která po dvaceti letech normalizace a pak s příchodem generace chartistů a pragmatiků do politiky zkameněla do nehybných a nesmiřitelných postojů oni a my. Spory se dodnes točí okolo pravice a levice, ale i kvót pro ženy v politice či kdy spustit reformu důchodového zabezpečení. Češi jsou dnes rozdělení na dvě poloviny a politická praxe vypadá následovně – porazit soupeře na hlavu, obsadit volené posty a pak bez diskuse protlačit všechny své představy. Topolánkova vláda stojí a padá s křehkou většinou dvou (resp. tří) přeběhlíků. Problém je ale v tom, že současnou mladou generaci témata 60. let už moc neberou a zaběhanou politickou realitu vnímá jako odpudivou. Stranickou nesmiřitelnost vnímá generace zvyklá volně debatovat o čemkoliv na internetu jako únavnou slepou uličku. Celá ta zarytost generace rodičů je vlastně velká nuda. A do toho nepřichází nějaký český Barack Obama (protože profesor Švejnar je jen mladší a hladší, jakkoli tolerantnější, variantou profesora Klause).
Ve věku sítí v sítích, stále menších a výkonnějších mobilů, stále rychlejších počítačů, na prahu nanotechnologické a genetické revoluce jsou parlamentní šarvátky (Losna nebo Mažňák) právě tak zbytečné a mimo mísu, jako rétorické spory římských senátorů (zatímco César změny s legiemi nových technologií již překročil Rubikon). Vládě stran (a parlamentní demokracii většiny) stála hlasitěji zvoní hrana, a tím, že budeme oni (politici, ve snaze zachovat si moc a funkce) i my (médii zmanipulovaní občané, ve snaze předstírat že stejně nemůžeme nic změnit) předstírat, že to nevidíme, na tom nic nezměníme.
Ostatně soudím, že magický rok 2012 může všechno převrátit naruby.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-simpanzi-politika-na-hrade-dbo-/p_politika.asp?c=A080215_185810_p_politika_wag
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=040&r=kavarnao&c=916565 (Jandourek)
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=040&r=kavarnao&c=916566 (Holý)