„Když s porozuměním sleduji reakce spřízněných lidí na brutalitu čínských orgánů v Tibetu a zároveň přemýšlím nad širšími souvislostmi, jsem ve velkých rozpacích,“ napsal Ivan Odilo Štampach. Podobně znejistěna, jak vidno z tisku, je celá řada dalších, jinak rozumných lidí. Musím konstatovat, že na rozdíl od nich já rozpaky nad solidaritou s Tibeťany a dalajlamou nepociťuji. Asi proto, že vím, co může kultura tohoto tak dlouho utiskovaného etnika nabídnout celému světu. Je to jako s deštným pralesem: víme, že je v něm asi ukryt lék na rakovinu a bůhví co ještě, a že jsou to plíce planety, a přesto nedokážeme zabránit jeho ničení.
„Tibet nás zajímá, ale změna nepřijde,“ přiznávají rozpaky sponzoři olympijských her celého světa i na internetu. Všichni to vidí stejně: situace v Tibetu děsí, ale... Na jednom se šéfové obřích korporací před pondělním startem olympijské pochodně v Řecku shodují. Čínské politické situaci se musíme jako olympijští sponzoři vyhnout. „Musí být v těchto věcech opatrní,“ potvrzuje prezident konzultační společnosti Helios Partners Chris Renner, mezi jehož klienty patří Volkswagen, počítačový prodejce Lenovo Group nebo těžařská firma BHP Billiton.
Od poloviny 70. let, kdy jsem slyšel první mručení tibetských mnichů (a četl ve strojopise román E. Tomáše Milarepa) jsem věděl, že stojí za to pokusit se poznat kulturu Tibetu víc než jen z Rudého Práva. Postupně jsem přešel od četby románů a cestopisů (a Logsampa Rampy) ke studiu mandal a tibetských symbolů, abych nakonec objevil tibetskou (duchovní) hudbu a jejich nástroje: tibetské mísy, zvonky, činelky, šengy. A umění žít (a pracovat s emocemi).
Noviny a časopisy (a tehdejší televize) referovaly o Tibetu jako feudální zemi, kde jsou rolníci vykořisťovaní, a pokud už někdy použily nějakou fotografii, byl na ní velmi zamračený vesničan. Když se pak na počátku 90. let otevřely hranice i směrem sem k nám, a já měl od té doby občas možnost potkat se s živými Tibeťany, došly mi negativní důsledky dlouhodobé propagandy: nepotkal jsem Tibeťana, který by se mračil: naopak, oni se umí neustále smát. A radovat. O tom Rudé Právo nikdy nepsalo.
Při přednáškách v rámci každoročních ostravských akcí Měsíce pro Tibet jsem vždy zdůrazňoval především všechno to, co zatím všeobecně neznáme, a díky neznalosti nad tím ohrnujeme nos. Tibetská duchovní kultura zvládla výchovu a vzdělání svých dětí tak, jako asi dosud žádná jiná kultura. Dokáže z každého rozjíveného a ulítaného kluka vychovat soucitnou bytost (dalajlamu). Dokáže pracovat s minimem prostředků a metod, ty jsou ale maximálně efektivní. Dnes se přemýšliví a zodpovědní lidé na celém světě od tibetských mnichů rádi učí nejen meditovat, ale i pracovat se zvukem, hlasem, ale i zrakem (protože mandaly jsou dokonalou vizuální Cestou poznání a transformace).
Dnes také víme, že uvolnění hlasivek znamená uvolnění emočních bloků. Ono hluboké mručení tibetských mnichů je geniální středověký vynález, který teprve, jako jedno z nejhlubinnějších (muziko)terapií, začínáme doceňovat, a který by mohl pozitivně transformovat svět (více o u nás zatím netušených kvalitách a námi Evropany zatím neobjevených možnostech tibetského přístupu k hudbě jsem napsal např. v knize Tajné dějiny hudby).
Rozpaky tedy osobně pociťuji jen nad neinformovaností a ignorancí lidí, kteří neví nic o tibetské duchovnosti a prvoplánově soudí, že uchování jejich kultury nestojí za několik medailí na ostentativně počínštěné olympiádě. Nebo kteří jednou za rok vyvěsí tibetskou vlajku jako formální protest proti čínské okupaci Tibetu, ale jinak netuší zhola nic. Kteří vědí, že sice Tibeťané mají právo na svobodu, ale Čína je o tolik větší, takže holt mají smůlu. Rozpaky pociťuji nad názory lidí, kteří nechtějí vidět celoživotní práci dalajlamy na polidštění světa, a chytnou se první novinářské „kachny“, aby mohli jemu i jiným přisoudit nějaké ty negativity (naplňují tak přísloví podle sebe soudím tebe). Rozpaky pociťuji nad neschopností politiků i žurnalistů oddělit zrna od plev, nebo jinak, umět rozeznat, co je v tu kterou chvíli důležité a co nepodstatné a mimo mísu. Nad nedostatkem odvahy riskovat… co vlastně? Ztrátu několika kšeftů? To už jsme tu v Čechách zapomněli, jak jsme my byli vděčni za každý komentář západní agentury (ale i Jugoslávců) v roce 1968, nebo každý statečný čin každého západního diplomata v dobách normalizace?
Tvrdím (a na přednáškách to pádně dokazuji), že co se týká umění pracovat s emocemi, zdravím, psychikou a hlasem, jsou Tibeťané mistři světa a mohli a měli by nás učit (a bůhví kolik duchovních a lékařských tajemství, které by mohly zachránit i náš svět, obsahují posvátné spisky v ještě nezbořených klášterech). Dopustíme-li pragmatické převálcování jejich odlišnosti, budeme později převálcováni i my tady ve Střední Evropě (a protože to tak svádí, neodpustím si i provokující větičku na závěr: doufám, že pak budeme čínská vojska, osvobozující Prahu z nadvlády kapitalismu, vítat alespoň s rozpaky).
Rozpaky
