I Josef Chuchma v tom má jasno: „Ministryně Džamila Stehlíková chce zakázat fyzické tresty dětí. Já - a mohu snad říct, že i můj sedmiletý syn - protestujeme. Pohlavky, tedy rány do hlavy, mu nedávám. Přes zadek jej zřídka a nijak hrozně plácnu. A to tehdy, kdy už to doslova vyžaduje. Když totiž několikrát opravdu již k nesnesení prudil a já se zlobil, odvětil poťouchle: Měli jste mi dát na zadek, jste měkcí! Ještě chvíli to zkoušel, nějakou pak na zadek vyfasoval a měli jsme oba klid. I když asi proti tomuhle druhu laskavého „násilí“ není vládní návrh namířen, přece jen mi vadí, že se nám se synem do vztahu plete nějaké ministerstvo. Za syna totiž odpovídám já, ne žádný výbor, a já si s ním rozumím a vím, co oba potřebujeme, lépe než úřad a ministryně.“

„Postmoderní doba nedokáže rozlišit týrání dětí od výchovného pohlavku. Zato nám stát leze do všeho a s odpuštěním buzeruje slušné rodiny,“ napsal stručně a výmluvně na Neviditelném Psu Dan Drápal.

Také praktický lékař Milan Kudyn souhlasí: „Pokud jde o tělesné tresty, je velmi důležitá výchova dospělých ke zdravé výchově dětí. Řada psychicky nezralých dospělých vysoké nároky na výchovu odmítá, situaci si zjednodušuje a fyzicky děti trestá,“ a dodává: „Česko patří z tohoto hlediska bohužel k nejzaostalejším zemím.“

Psal jsem na toto téma již několikrát a souhlasím s Josefem Chuchmou a jeho synem i Milanem Kudynem. Pokoušel jsem se upozorňovat i na fakt, že (ve smyslu McLuhanova výroku o tom, že médium jako takové silně ovlivňuje i výsledné poselství) každý ministr, v tomto případě každá ministryně, dříve či později podlehne prostředí a začne uvažovat „ministersky“, tedy vypne selský rozum.

Chtít nalinkovat rodičům, jestli mohou nebo nemohou svého rozjíveného potomka, zaslouží-li to, a je-li to v zájmu jeho výchovy (aby např. nevběhnul do silnice), plácnout, je dirigismus nejvyššího ražení (a z dob komunismu a jeho pokusů poručit větrům a dešťům, nebo, jako v čínském případě, vrabcům, víme, jak takové snahy dopadají).

Žádný zákon totiž neodstraní psychické či dokonce fyzické týrání dětí v rodinách, kde (traumaticky porozená a nedomazlená) matka nezažila mateřskou lásku (nebo kde otce, který vyrostl v dětském domově, nikdo nikdy nepohladil).

Alexandr Tomský také ví své: „Hrůzný je jazyk dnešní sociologie dětí. Mluví o stoupajícím počtu jedináčků, dětí samotných matek a rozpadávajících se rodin, dětí rozmazlených, sobeckých, neurotických. Přibývá dětí hyperaktivních, nesoustředěných, neposlušných, na které neplatí racionální argumentace. Takže o to více platí, že mírné fyzické tresty v období dětského předpubertálního vývoje – kde selhává argumentace nebo pedagogické schopnosti rodičů – jsou na místě jako limit poslední instance. Měli bychom se přimlouvat, aby byly znovu zavedeny do škol. Psychologie zdravého rozumu je také na straně trestů. Fyzický trest milujících rodičů je totiž konečný, definitivní a tečkou za celou záležitostí. Zato psychopatologické nerváky zoufalých rodičů zanechají šrámy na celý život. Nakonec všichni skončíme v poradnách psychiatrů!“

A aby to nebylo (jako v ekologii) tak snadné, ještě odjinud: bylo to ještě v dobách socialismu, kdy se ke mně dostaly výsledky jednoho psychologicko-sociologického výzkumu na téma úspěšnosti dětí, resp. školáků sídlištních škol, v pozdějším životě. Zjištění bylo logické: zatímco jedničkáři se z velké většiny v praktickém životě neprosadili, nejúspěšnější byli trojkaři. Otázka, proč tomu tak je, nakonec dostala překvapivou odpověď. Ukázalo se, že trojkaři občas dostali za nějakou tu pětku na zadek. To jim ale (viz výše reakce syna Josefa Chuchmy), paradoxně, dodalo emoční jistotu, kterou využili v běžných klukovských strkanicích ve škole. Napadnut větším a silnějším spolužákem, náš menší a slabší školák se nedal a v krizi použil zaklínadlo: „Opovaž se! Jestli se mě dotkneš, řeknu to tátovi a ten ti takovou jednu ubalí, že budeš koukat!“ Věděl totiž z vlastní zkušenosti o pádnosti tatínkovy ruky své a jistota tohoto vědění (a suverenita, s jakou to říkal) byla pádně přesvědčivá.

To jsou paradoxy, že? A přihřeji si celospolečenskou polívčičku: podobné je to s  porodnictvím: čím méně „péče“ lékařů, tím přirozenější, zdravější, bezpečnější a tedy i lacinější porod. Změňme tedy fatální neinformovanost současných těhotných o rozdílech mezi medicínským a přirozeným porodem a pokusme se informovat všechny (nejen dívky, ale i chlapce) o důsledcích (ne)přirozených porodů na zdraví a psychiku celých generací. Změňme způsob porodů a za dvě tři generace nebudeme muset stavět další věznice či dětské domovy a už vůbec ne ztrácet čas diskusemi, jestli postavit plácnutí po zadku mimo zákon.

Situace je totiž, jak mi napsal jeden tatínek (zveřejním někdy příště) dnes horší, než bývala před dvaceti lety. Možná by poradci paní ministryně, ale také ministr zdravotnictví a čeští porodníci, tvrdošíjně rodící jako za socialismu, měli „dostat na zadek“ (protože v českých porodnicích opět roste procento císařských řezů). Nebijme své novorozence hned při narození (viz článek Otevřete oči). Přesněji napsáno – nenechme své právě narozené děti trestat fyzicky.

Pamatujete si ten citát? Zde je jeho variace: „Řada psychicky nezralých porodníků vysoké nároky na průběh fyziologického porodu odmítá, situaci si zjednodušuje, raději operuje, než rodí, a novorozence fyzicky trestá plácnutím přes zadeček.“