Když jsem se mu snažil vysvětlit, jak to, že soukromý spolek „vědců“ může zastavit vysílání dokumentů ve veřejnoprávní televizi, odpovídal: Nerozumím. Nerozumím. Nevysvětlili jsme mu ani prosbu redaktorky největšího českého rádia, aby při rozhovoru moc nezabíhal do duchovních podrobností.

Vědecké názory pana Wolfa o tom, že svět, jak jej vidíme, je ve skutečnosti prázdno a kvantové vakuum, a že své životy prožíváme spíše jako sen než vědomou realitu, a že šamanské světy jsou právě tak hodnotné jako ty vědecké, by spolek skeptiků Sisyfos ohodnotil zcela jistě dalším bludným balvanem. A tak kdyby už pro většinu soudných a rozumných Čechů nebyl spolek skeptiků k smíchu, musel by být k pronikavému pláči (pro L. Vereckého „někteří fundamentalisté z tuzemského klubu skeptiků Sisyfos úsměvným způsobem ignorují duchovní rozměr lidské existence“).

Asi nejlepší reakcí na tuhle situaci vůbec byla aprílová zmínka v pořadu rozhlasu Leonardo o připravované schůzce záhadologa Dänikena se členy klubu skeptiků Sisyfos. Däniken jim chtěl dokázat, že bludný balvan, který mu udělili, nepochází ze sluneční soustavy. Slovutní skeptici se setkáním souhlasili, ale jen za podmínky, že projdou holotropní terapií pod vedením Stanislava Grofa, aby tak dosáhli stavu změněného vědomí.

„Dokumentární pořad Detektor byl po protestních dopisových akcích Českého klubu skeptiků Sisyfos a Rady pro popularizaci vědy Akademie věd ČR "pozastaven" a na mnohé záhady už asi nedojde. Zatímco poražení pošuci vydávají bolestné steny o vítězící materialistické totalitě, inkvizitoři triumfují, což vidím opravdu nerad. Potvrdí-li si veřejnost na základě této aféry podezření, že vědci jsou bigotní omezenci a zaslepenci, rozesílající při každé příležitosti "nadřízeným orgánům" stížnosti, že byli zase čímsi pohaněni a uraženi, nebude to pro vědu dobré,“ napsal evoluční biolog Jan Zrzavý (v článku Právo na pošuky, HN 2. 4. 2008)

Samozřejmě, biolog Zrzavý je vědec, a tak to, co tvrdí, myslí v nadsázce: „Cenzorský zákrok proti Detektoru vychází z víry, že věda není jednou z alternativních lidských her, ale univerzálním světonázorem všech pokrokových lidí. Kritické myšlení, kdyby jím bigoti opravdu vládli, by umožnilo mimo jiné odhalit, že Detektor nebyl špatný vědecký, nýbrž úplně nevědecký pořad. Že pošuci tu koneckonců nejsou od toho, aby řešili problémy, ale aby do našich trudných šedivých životů vnášeli trochu legrace. Pokud jim někdo uvěří, dobře mu tak… V boji bigotů s pošuky zvítězili ti první, tedy osoby zřetelně méně zábavné, které bych opravdu nechtěl vídat každý týden v televizi, jak říkají, že létající talíře nejsou. S bigoty je otrava. Vraťte nám pošuky.“

Mimochodem, ukázalo se, že slovo věda v podtitulku Detektoru (…záhady vědy…) nebyl autorský záměr, ale reklamní dodatek samotné České televize. A všichni přece z dějepisu víme, že všechny skutečně velké vynálezy byly vždy svými současníky považovány za pavědecké nesmysly, a jejich vynálezci či objevitelé za pošuky.

Postoj evolučního biologa, který si musel po vydání své knihy, kritizující slepou víru v neomylnost Darwinovy evoluční teorie, také vyslechnout a přečíst mnoho nelichotivých přívlastků, je o třídu výš než postoj sisyfů a jiných bigotů, ale ani on nevysvětluje, proč všichni mocní všech dob, komunistické a současné nevybírajíc, když jim teče do (zdravotních) bot, rádi zaplatí všelijaké ty léčivé pošuky, nebo si k vyhledání studny na pozemku chaty zaplatí proutkaře (či v lékárně koupí velmi účinný a osvědčený homeopatický přípravek proti chřipce).

Jinými slovy, byly by to všechno mediální bouře ve sklenicích vody, kdyby neměly akce bigotních „vědců“ („To pak nejsou skuteční vědci“, komentoval jejich akce Fred A. Wolf) nadále takovou společenskou váhu.

A kde se mi vytratila ona v titulku zmíněná šatnářka? To je další specifický fenomén našich luhů a hájů: největší překážkou realizace nových a jiných idejí a možnosti dostat se k zodpovědným lidem nejsou většinou (v roli žab na pramenech) samy hvězdy, celebrity, příslušní ředitelé nebo ministři či dokonce prezidenti, ale „jen“ jejich vrátní, asistentky… nebo také šatnářky. Beseda s F. A. Wolfem po promítnutí filmu Co my o tom víme byla intenzivní a dlouhá, ale skončila náhle a překotně, protože šatnářka už chtěla domů.

Naznačuji, že právě v dnešní době tak aktuální a celospolečensky potřebná akademická a tvůrčí svoboda (viz i žabomyší spory pražských radních vůči projektu budovy Národní knihovny Jana Kaplického) je velmi křehká květinka, vyžadující neustálou péči. Jinak nám ji všem, ke škodě nás všech, i jich samotných, bigoti neomaleně pošlapou (a šatnářky nechají uschnout).